Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Komu je určen Crew? To byla první otázka, která mě při pohledu na pestrobarevnou obálku napadla. Comics pro dospělé, přečetl jsem si. Skvělé.

       První číslo přineslo pět příběhů doplněných fundovanými medailony oblíbených postav a jejich autorů.

       Hombre je příběh tak trochu mimo čas a prostor, i když podle komentáře se má jednat o postkatastrofický svět. Nevzhledný hlavní hrdina přijde do města, kde ho okradou a znásilní jeho společnici, načež uspokojí svoji touhu po pomstě a zase odchází. Černobílá kresba poměrně souhlasí se suchým vyzněním celé story.

       Burton a Cyb je jednoduchý vtípek vcelku v příjemném barevném balení. Tak trochu připomíná některé české comicsy.

       Lobo jako protěžovaný superzabiják mimozemského původu přichází se svým černým humorem, aby ohlídal volbu královny krásy. Počet adeptek se hlavně jeho přičiněním povážlivě zužuje… Po vizuální stránce Lobo představuje to, co si zřejmě většina z nás vybaví pod pojmeme klasický comics. Dostatečně veliké kresby s jasnou linkou a značnou dynamikou. Co se týče scénáře, je Lobo hlučný, vtipný a krvavý.

       Pérák se poněkud z Crew vymyká – je český a vytvořil ho nekreslíř. Ondřej Neff na Neviditelném psu docela zvládá vtipy jiránkovského typu (stripy), ovšem dlouhý comics je zjevně nad jeho síly, ať už se schovává pod hlavičkou undergroundového komixu a nebo ne.

       Batman je pak nudnou a zbytečnou tečkou za celým číslem. Je možná mnohem zručněji nakreslen než například Pérák, příběhu však schází jakákoli šťáva.

       Druhé číslo Crew vychází již v podobě, v jaké se s ním budeme setkávat i nadále, tedy se stejným rozsahem comicsu a klasického textu a s obdobným výběrem postav.

       Hellboy je zajímavým příběhem s černobílou, trochu neurčitou kresbou. Hlavní postava neurčitého původu (zcela jistě ovšem ne lidského) je při záchraně dítěte postavena před poměrně originální úkol – pohřbít až příliš upovídanou mrtvolu. Snad nejlepší comics z celého čísla.

       Judge Dredd nejprve ochrání Megacity před Santa Clausem a po té zaujme nekompromisní postoj k neobvyklému varietnímu číslu. Pokud je možné ze dvou příběhů něco o Dreddovi soudit, pak to, že je bezcitným byrokratickým idiotem, s nímž se těžko kdo bude identifikovat. Čímž se poněkud vymyká klasickému schématu hrdiny.

       Sinixter a Dexter kupodivu také nehlídají malé děti. Jejich první příběh ovšem nijak nevyčnívá z celé řady průměrných zabijáckých historek.

       Lobo tentokrát zavítal na Divoký Západ, kde se účastní dvou krvavých legrácek.

       Tvůrci magazínu pokračují v seznamování se světovým comicsem, což je vzhledem k jeho naprosté absenci na našem trhu záslužná práce. Zdá se mi však, že jejich obzor je zúžen jen na comics určitého typu. Čtenář může být poněkud na rozpacích u nadšených „ohlasů“, jejichž celkové vyznění je podmíněno především „vhodným“ výběrem těch osobností, které dostaly prostor k vyjádření.

       Vraťme se k otázce, kterou jsem si položil v úvodu. Komu je skutečně určen Crew? Podle mého názoru zejména těm, kteří si dokáží oblíbit svalnatého, drsného hrdinu bez sociálních vazeb, jehož život je plný krve, sarkasmu a krutosti, kterou sám vyhledává, pokud ji přímo neiniciuje. A tím se nám comics pro dospělé zužuje na comics pro ty, kteří milují gejzíry krve, rozstřikujícího se za potěšeného chechotu hlavního hrdiny.

       Je mi líto Crew – ty a já nejsme jedné krve.

       (Crew č. 1 a č. 2. Obálky S. Bisley. United Fans a Vladimír Veverka – Fancentrum 1997. 66 s, 66 Kč.)

       Hodnocení: Crew 1 **, Crew 2 **1/2