Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Tak nám vyšel už třináctý díl zeměplošského cyklu, což zřejmě znamená, že při tempu čtyři ročně od vydání prvního dílu uplynuly více než tři roky – a přitom mi připadá tak nedávno, co jsem Barvu kouzel četl; to nám to utíká. Jan Kantůrek prý v současnosti slaví padesátou přeloženou knihu – klobouk dolů, nejen před talentem, nýbrž i před řemeslnou zručností a pílí. Shodou okolností také překládám a kdybych chtěl nějakou pratchettovku přeložit ve srovnatelné kvalitě (zdařilo-li by se mi to vůbec), zabralo by mi to zhruba jeden rok.

       Prozatím jsem přečetl všechny zeměplošské knihy u nás vyšlé (ostatní pratchettovky jsem si nechal ujít, ale docela se těším na Dobrá znamení – tam udělám výjimku) a po přečtení 13. dílu mne náhle popadla podivná touha napsat na něj recenzi – zřejmě, aby řeč nestála a také v rámci vlastního zviditelnění se. Tak tedy:

       Pratchettův fantasy svět je velice zvláštní. Pro četbu jeho knih nepotřebujete nutně žádné mapy, abyste si museli zjišťovat, u kterého moře které město leží, případně si zběsile přepočítávali měřítko a pídili se, jak dlouho potrvá poslu cesta odněkud někam, až váhám, zda se vůbec jedná o klasický cyklus. Jednotícím prvkem je zde spíše mapa duchovní, tvořená některými silnými autorskými obrazy – prvky, jejichž časté opakování a zdůrazňování se vytváří dojem `návratu' do díla.

       U jednotlivých knih bych si jako konstantu dovolil definovat jejich hloubku. Nelekejte se, nejde mi nyní o sílu myšlenkového poselství, nýbrž o něco daleko prozaičtějšího – Pratchettův svět je kompromisem mezi fantasy a podobenstvím. Toho zde na vás číhá v každém díle trocha, ovšem některé díly jako by se už už vynořovaly nad hladinu a hlásily se: „Tohle není o žádné Zemi Bylo-Nebylo, nýbrž o našem současném světě!“

       Autor to rozumně střídá. Například Stráže, stráže! ležely až u dna a dokázaly opravdu vyvolat pocit jednotného světa se svými vlastními zákonitostmi a logikou – Erik se pak ode dna odlepil a vystoupal na půl cesty k hladině – odkazuje na (dokonce pražskou) legendu a je spíše drobnokresbou, která jako by se celá odehrávala v jediném pokoji. Následující Pohyblivé obrázky vypluly až na povrch – Zeměplocha začala náhle sloužit jako rejdiště šotků parodujících americký filmový průmysl, změnila se v jeviště s nepříliš starostlivě nastavěnými kulisami, v nichž i myšlenka zlé ideje žijící vlastním životem a snažící se vniknout do světa působila jako kapitán Fracasse – zlý muž s papírovým nosem, který s poněkud afektovanými gesty i přízvukem máchá kordem na jevišti. Zkrátka provinění, jaká by žádnému `cyklickému' autorovi neprošla, ale u Pratchetta jsou nejen snesitelná, ale občas přímo vyžadovaná. Po Obrázcích však následovaly zase díly až do hloubi textu živé, kde by bylo marno tahat postavy za licousy v domnění, že mají na tváři masku.

       Malí bohové se opět zpola vynořili na povrch, hnáni přetlakem autorovy fantasie toužící reflektovat věci pozemské. Na scénu zde byl uveden filosofický stát – město Efebe, připomínající řecké městské státy (v pratchettovském podání) a Omnia – náboženský stát ovládaný inkvizicí v době jejího největšího rozmachu, tedy zde dochází ke konfliktu mezi dvěma prostředími a kulturami. Omnia dá Pratchettovi mnoho příležitostí k úvahám o náboženství a víře, zatímco prostřednictvím efebských (jak kdy) potrhlých filosofů se čtenář dozví mnohé moudro, které se Pratchett ani nesnaží parodovat, nýbrž s úctou bere nugety staré moudrosti tak, jak je hlína antické historie vyvrhla a usazuje je do své vlastní mozaiky bez větších zásahů. Dobře tak! To mne vede k úvaze o moudru v jeho díle.

       Kdysi dávno literatura opravdu sloužila vedle pobavení i poučení, ale to už dnes povětšinou neplatí. Poučení se soustředilo do jasně označené a vymezené ne-beletrie. Kde jsou ty časy, kdy Verne dohromady mísil poutavý (občas) děj s přírodozpytnými a vědeckotechnickými poučkami a čtenáři mu to nadšeně baštili. Je až podivuhodný tento rozlom v době, kdy se spousta věcí zdá směšovat v tyglíku moderní civilizace. Nebyl to ostatně jenom Verne se svou přírodovědou nebo Wells se svými sociálními idejemi, třeba i taková Bílá velryba má podobnou stavbu a vedle popisovaného honu na zběsilého kytovce se při četbě dozvíte mnohé o lovu velryb, jejich druzích a autorových názorech na moře i svět jako celek. Tuto fascinaci informacemi asi již navždy odbourala televize tím, že nám jich nabídla neomezené množství.

       No, ale abych se vrátil k tomu moudru v Pratchettově díle. Domnívám se, že je velice chvályhodné, když se někdo v dnešní době pokouší psát `zábavou' literaturu, blízkou mladé generaci, a přitom do ní vkládá nějaké myšlenky. (Také bych si podobnou recenzi netroufl uveřejnit nikde jinde, než v malonákladovém Interkomu, abych od Pratchetta mladé čtenáře neodradil.) Moudro zde útočí hned na několika frontách. Jak jsem již psal, některé úvahy v Malých bozích jsem zahlédl v knížkách o klasické či neklasické filosofii, jiné jsou sice pitoreskně pozměněny, ale všechny lákají… lákají a poukazují na knihy za sebou, které by rovněž stálo za to otevřít; stejně jako Soudné sestry lákaly k bližšímu seznámení s Hamletem a brzy má vyjít další kniha založená na Shakespearovi. Někdo by to snad mohl charakterizovat jako postmoderní vykrádání vynucené nedostatkem nových motivů, ale podle mne je to spíše služba literatuře a snaha o návrat k původním `přirozeným' kořenům vyprávění, kdy se zábava snoubila s poučením. Vskutku Pratchett hodně vyspěl od prvního dílu, kde si vesměs dělal srandu ze současné fantasy literatury.

       Velice na mne též působí lidské reakce v zeměplošských knihách. Některé momenty jsou zde náhlé a nečekané. Za naprosto geniální v Malých bozích považuji scénu, kdy filosof tváří v tvář exkvizitorovi odvolá svá tvrzení, aby dotyčnému něco hodil na hlavu až teprve poté, co jej dokonale zmate. Opravdu jsem to nečekal a považuji to nejen za záměrné porušení `galileovského klišé'. Ta scéna je opravdu moudrá v tom (byť učí moudrosti, jíž se lze z knih jen těžko naučit), že doporučuje tváří v tvář podobným situacím nepropadat panice a nepoddávat se žádným klišé, byť by nám připadalo, že jsou pro tu chvíli nejvhodnější, nýbrž vše zvážit pomocí vlastní hlavy. Ne všichni samozřejmě máme mozek jako Didactylos, ale ono poučení: nenechat se svést vyšlapanou stezkou na scestí, stojí v téhle podobě zato.

       Celková propracovanost postav v Malých bozích je na průměrné úrovni. Ono asi nelze pokaždé udělat takový bengál postav jako je v Čarodějkách na cestách či v Soudných sestrách; kdybych náhodou neznal pár osob, které se Pratchettovým postavám poněkud podobají, řekl bych, že si podobné nesmysly cucá z malíku, ale takhle…

       Další Pratchettovou devizou je jeho vlídnost, s níž stojí i padá. Nemohu si nevzpomenout na novozákonní: „Nenávidím hřích, ale miluji hříšníka,“ které jako by Pratchett často aplikoval na svá díla. Hlavní hrdina Bruta je vskutku tak humanistický, že by v reálném světě, kde je pravidlo dobrých konců často porušováno, asi dlouho nepřežil. Na druhé straně ovšem Zeměplocha je pohádkovým světem a proto je dobře, že dává naději. Stejně jako v `moudrech', i zde mi připadá, že Pratchett spojuje v dnešní době těžko spojitelné, jako by tu vznikal jakýsi nový amalgam civilizovanosti. Na jedné straně se staví proti magorům, kteří by na lidi za každou cenu uplatňovali přísnost (a občas jim místo Velkého Vnějšího Zla přisuzuje spíše Vnitřní Malost a Zapšklost a vlastní potlačené problémy aplikované na jiné), na druhé straně se však svými popisy světa posmívá i nebezpečným teoretikům, kteří horují pro paušalizované a `konečné' osvobození ode všeho tradičního, ustáleného a zvykového – pratchettovky nám dávají znát, že právě na těchto principech se náš svět zakládá, ale že občas stojí za to pokusit se ony principy zvrátit… aby vznikla jiná (snad lepší) rovnováha zvyků. A tak se tedy tento autor potácí mezi vlídností a brutalitou světa, přičemž to první vítězí, ale to druhé je stále přítomno. Popisy pracovních metod dvou velice spřízněných organizací – inkvizice a gestapa – jsou v Malých bozích sice velice zlehčeny, avšak jsou tu. Dá Bůh, že si na ony pasáže tato generace vzpomene, kdyby náhodou někdy opět narazila na projevy čehokoli podobného.

       Malí bohové se mi báječně četli asi do strany 100, dále pak to bylo už jen příjemné čtení, sem tam okořeněné lepším momentem. Zeptám-li se proč, pak soudím, že Pratchett své knihy píše podobně jako Asimov a Asimov to podrobně popsal ve svém životopise. On vidí děj příběhu jako systém: jako ucelený celek s jasně danou metrikou děje, který je třeba už jen přenést na papír. Podobně si asi i Pratchett nejprve vymýšlí dějovou osnovu. Má to jistě své autorské výhody, ale i nevýhody. Když znáte autora, děj jeho knih začíná být časem zákonitě předvídatelný, pokud je takto předem promyšlený, bez špetky náhodilé inspirace při psaní. Nesetkáte se tedy s příliš velkým překvapováním, což mne mrzí, neboť já jsem četbou rád překvapován. U Pratchetta vše uceleně vyrůstá v jednom květináči a málokdy mám pocit, že nějaký prvek vybujel až během vyprávění, aniž by byl obsažen v jeho první čtvrtině. Proto se obvykle nejvíc bavím, dokud se rozbíhá děj. Podobný způsob tvorby má i další zápory: hlavní hrdina Malých bohů Bruta se mi nejevil jako příliš životná postava. Respektive si ho po nějaké době zřejmě začnu plést s Karotkou ze Stráží, stráží! či s jinými mladíky, jejichž jména jsem stačil zapomenout a kteří se jako stíny Amberu společně promítají do prvotního Mrakoplaše.

       Pratchett vytvořil nový mýtus antihrdiny a nyní se ho zarputile drží. Nechce ve svém díle žádného Conana, ale postupně tak začíná vytvářet nové klišé. Na scénu se vrací chudý vdovin syn; Hloupý Honza. Je však cosi stejného v tom, jak se všemi těmito ne-hrdiny Pratchett nakládá. Paperback, byť 400 stránkový, nemá sdostatek vhodné půdy, aby na jeho stránkách vyrostl z Froda, poměrně neznámého chlapíka z Hobitína – Frodo Čtyřprstý, který hledí na svět melancholicky moudrýma očima, v nichž je však skrytá i síla schopná rozrušit skálu. Na to je to celé flikované příliš narychlo a ve spěchu (co dělat, asi i Pratchett se musí něčím živit). Tak i Bruta začíná coby převelice nedovtipný věčný novic, aby před koncem převzal úlohu řízení celé říše a na úplném konci vyrovnán s osudem pohlédl do tváře Smrťovi, ale přesto jsem v té postavě necítil skutečný duchovní přerod. Bylo by opravdu hezké, kdyby Pratchett nepřeskočil z jeho mládí rovnou do stáří, ale nechal ho alespoň chvíli vládnout, aby ve čtenářích opravdu vytvořil dojem duševního posunu ke zralosti. Možná by se kniha ani nemusela prodloužit, neboť některé již existující pasáže by šlo zkrátit. Někdy mezi stranami 200 a 300 jsem se chvílemi docela nudil (dokonce jsem na straně 300 knihu odložil a najednou ji nedočetl, třebaže byly teprve tři hodiny ráno). Občas mi připadalo, jako by se nudil i autor, který v rámci `systému' vyplňuje `naplánované' místo a příliš ho to nebaví. Samozřejmě, asi bych chtěl od života moc, zřejmě i Pratchett má svůj denní spisovatelský režim s naplánovaným počtem stran a múza je mu převážně prostředkem, nikoli cílem. Ovšem jako čtenář si s tím dovoluji nesouhlasit. Přijal bych ročně raději méně Zeměploch s vyšší kvalitou zpracování (ovšem nevím, zda bych za ně také hodlal autorovi na živobytí přispět přiměřeně zvýšenou cenu; takoví jsme my lidé bestie).

       Malí bohové si pohrávají s mnoha náboženskými motivy. I zde najdeme ten zvláštní pratchettovský amalgam. Mnohý mladý radikál může mít dobrý pocit, jak to autor natírá křesťanství, ale já jakožto křesťan (nikoli katolík) mám zase pocit, že je Zeměplocha vlastně až pronáboženské čtení a v mnoha ohledech se shoduje s tím, več věřím. Ostatně otázka: „PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?“ mi připadá téměř jako křesťanské krédo a klidně bych ji učinil krédem svým. Nemyslím si přitom, že by se chtěl Pratchett každému zavděčit, spíše to považuji za snahu přispět k tomu, aby se lidé dobré vůle mezi sebou dohodli a zkusili se zamyslet nad tím, co mají jejich náhledy na svět společného a co rozdílného, dříve než se začnou vraždit či alespoň navzájem nenávidět. Ne, že bych očekával, že ono lidské běsnění někdy pomine, člověk si asi potřebuje vytvářet nepřítele, nicméně je dobře, když se někdo snaží toto zlo po vzoru zeměplošských hrdinů vykořenit. Třeba nám bude náš Autor nakloněn a nakonec se to zdaří.