Interkom: Vzkaz pro pH*

Nepolemizujete se mnou snad jen v jediné věci, a sice v tom, že příběhy o Ryhopském lese jsou „jungovsky pojednané dílo“: to podle mě opravdu sedí, Holdstockovy knihy jsou archetypálním myšlením prostrkané od začátku do konce, autor sám říká, že to tak je, na stejné myšlence postavil svůj esej o Holdstockovi František Novotný atd. Dalo by se tedy říct, že v téhle věci panuje něco jako obecná shoda. I zdálo se mi v té situaci neobyčejně zajímavé pokusit se o „výklad“ takto pojatého díla metodou, která bývá vnímána za protikladnou té Jungově, tj. metodou freudovskou. Šlo o takové použití metody, které je zároveň testem, zda metoda funguje. Abych to čtenářům co nejlíp neznačil, označil jsem v podtitulu svůj článek slovem „pokus“ a na konci, tam, kde autor zpravidla zasazuje poslední višeň na dortu svých teorií, jsem si dovolil pouze konstatovat, že obě teorie, Jungova a Freudova, nestojí proti sobě (protože obě vykládají Holdstocka zajímavým způsobem, byť každá trochu jinak).

Nemohlo by mě překvapit, kdybyste se mnou v této věcné rovině nesouhlasil; uznáte však, jaké bylo mé překvapení, když jsem si přečetl, že navzdory všemu, co uvádím, jste se rozhodl ztotožnit si mě s Freudovou teorií, přiřadit mě k „otrokům idejí“, mluvit o „narážení na kopyto freudismu“ a „šablonách“, a odpoutat se dokonce k dalekosáhlým úvahám úvahám o stádním pudu, chování USA za první světové války a tak dál.

Chci věc zjednodušit, proto definuji svou pozici: Freud a vše, co s ním souvisí, mě eminentně zajímá, protože po dobu pár let, kdy jsem to studoval, se mi zdálo, že to neobyčejně přesně funguje (všude, kam jsem se podíval). Na rozdíl od Vás ale místo jména „Freud“ kladu důraz na ono „vše, co s tím souvisí“, v mém případě hlavně na novější nebo současná jména Kohut, Hartmann, Mahlerová, Fred Bion apod. Freud zemřel skoro před šedesáti lety, což je dost dlouhá doba na to, aby byl v rámci svého oboru mnohokrát doplněn a zrelativizován (základní objevy, včetně vámi kritizované teorie nevědomí, byly ovšem zachovány). Uvádím tato jména proto, že případně na nich bych byl opravdu ochoten trvat způsobem, který by pak zase Vás, s Vaším způsobem myšlení, mohl přivést k názoru, že jsem „otrok idejí“: prostě se mi zdá, že mají hodně pravdy.

Na Vašem způsobu psaní mi ale nevadí tolik to, co nevíte, ale to, kolik věcí z tohoto nevědění vyvozujete. Hned v úvodu píšete, že jste „ještě nenašel“ žádné vysvětlení stádního chování lidí, ale místo abyste si přečetl všeobecně dostupnou Ortegovu Vzpouru davů nebo Canettiho Masu a moc, začnete spřádat vlastní spontánní teorie. Nevadí Vám, že si odporujete na stejné stránce: to, čemu říkáte stádní pud, nejdřív označíte za jedno z největších nebezpečí pro lidstvo, a za chvíli tvrdíte: „Ještě jsem neviděl jediný důkaz, že představa lidstva ovládaného podvědomím pudů je správná.“ K té poslední větě – Freud (s odpuštěním) to tuším byl, kdo takto pochybujícím lidem navrhoval, aby se doma podívali do zrcadla – v naději, že pochopí, že tímto důkazem jsou třeba oni sami. Samozřejmě i potom se objevila řada lidí, kteří tvrdili, že na jejich početí se podílelo leda tatínkovo a maminčino ratio.

Ve své argumentaci pracujete s myšlenkovými automatismy, které přebíráte, aniž byste nad nimi přemýšlel – buď proto, že si to neuvědomujete, nebo protože se Vám to hodí. Sama „Freudova“ metoda se například sotva kdy mohla – vzhledem ke své pracnosti – stát „módou“; tou se stala až její vulgarizace – a vy ve svém článku provádíte tu nefér piruetu, že tuto vulgarizaci podstrkujete na místo původní myšlenky. Posmíváte se větě „Jeho frustrace je tak hluboko schovaná…atd.“ a pozapomínáte tak trochu na to, že jsem ji nenapsal ani já (autor špatného článku), ani Freud (autor špatné teorie); odvažuji se napsat, že možná ani Vy sám už nevíte, kde jste ji četl, tak si alespoň vysvětluji Vaše mlžná slůvka „věta typu…“. Chováte se jako mladík, který si oblékl tričko s rozcuchanou hlavou Alberta Einsteina, vykračuje si v Poděbradech po kolonádě a má tak trochu nejistě slastný pocit, že o té relativitě leccos ví. Rozhodně však Vaše temperamentní odmítnutí oidipovského komplexu i s přilehlými rybníky patří k těm nejodvážnějším tvrzením, jaká jsem kdy četl. (Z toho, že o. k. vykazujete do rezervace „několika nenormálních jedinců“, vyplývá, že ho řadíte spíš k hnusným věcem života. Rozhodl jste se však neoblažit čtenáře sdělením, proč tomu tak je. Já to vidím přesně opačně: pro mě je o. k. jedním z nejpřívětivějších objevů tohoto století, který dává určitou šanci na obnovení někdejšího psychického míru mezi vědomím a nevědomím.)

P. S.: Třeba ten Holdstockův menhir, ano? Vy říkáte: co je na menhiru falického, když v anglickém originálu stojí „stone“? Já v duchu klasické snové symboliky říkám: inu to, že je tvrdý. Tam se opravdu nepracuje jen s vědomím, na kterém chcete trvat Vy, ale propojuje se to s nevědomím, kde obraznost nahrazuje železnou logiku slov, leč funguje neméně železně. Ale o tom je fakt hora knih.