Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Mám jiný rozum než Vašek Pravda, takže do Spišské Nové Vsi jsem s Gilhadem jela, a to už na Tatracon. Původně jsem chtěla zvládnout i Avalcon, jenže marně jsem pátrala po vhodném vlakovém spojení na Laborec, na který jsme měli místenky. Znamenalo to buď vrátit se zpět do Prahy nebo čekat několik hodin v Pardubicích. A to ani jednoho z nás nelákalo.

       V neděli večer jsme tedy přišli na nádraží, kupodivu ne dvě minuty před odjezdem vlaku, jak je naším chvalně známým zvykem. Měli jsme dostatek času, abychom vystáli frontu u mezinárodní pokladny a poptali se po lehátkách na zpáteční cestu. K naší radosti jsme byli úspěšní. Po příjezdu Laborce jsme se se zavazadly usadili v poloprázdném kupé, najedli se, napili a uložili k zaslouženému odpočinku.

       Bez zaznamenáníhodných příhod a zpoždění jsme v pondělí ráno dorazili do SNV. První naše cesta vedla na poštu, neboť jsem s sebou táhla přes stovku katalogů Altaru, které měly být rozeslány slovenským příznivcům her na hrdiny. Pocvičili jsme se v lízání známek, obtěžkali místní schránku, provázeni bedlivým zrakem strážce zákona, zda někomu neposíláme nějakou bombu, spočítali, že jsme ušetřili bratru, pardon, Altaru tři stovky, a se zavazadly o pár kilo lehčími se vydali na autobus.

       Rychlí i pomalí se sejdou u přívozu. My jsme se s ostatními, kteří cestovali stejným vlakem, sešli na autobusovém nádraží. Sluníčko už začínalo pěkně hřát, když autobus přijel. Mysleli jsme, že za nějakých deset minut, čtvrt hodiny budeme vystupovat, neboť hotel Čingov není od SNV daleko. Jak jsme se mýlili! Autobus se vydal na okružní jízdu přilehlými vískami. Když jsme se po nějakých 40 minutách dostali téměř na místo, odkud jsme vyjeli, byli jsme konečně u cíle.

       Zdravíme se s přítomnými fany a jdeme se ubytovat. Pokoj je pěkný, postele lákavé, takže dlouho neváháme a doháníme, co jsme v noci zameškali.

       Jak se později ukázalo, byla tato činnost - totiž dohánění předchozího probdělého týdne - naší hlavní tatraconskou náplní. O oficiálním programu tudíž bude muset napsat někdo jiný. Podle propozic však letos měli být účastnící více ponecháni sami o sobě, takže jsme snad o moc nepřišli - vím o jednom barovém shromáždění c.e., středečním výletu do Sokolí doliny, který jsem vzdala, když se mi Gilhada podařilo probudit až v poledne, a jednom karetním turnaji, po němž si Zdeněk povzdechl, jak mu to nandali malí Halienovci.

       Za zmínku stojí pondělní večerní bouřka s průtrží mračen a vyhozené pojistky v naší části hotelu Trio (což nám zase tolik nevadilo, protože blesky osvětlovaly místnost dostatečně a ke spaní jsme stejně světlo nepotřebovali), úterní výlet Prielomem kalného Hornádu (z něhož Gilhad první půlku kráčel v polospánku, druhou pak nápadně zrychlil, zřejmě neomylným pudem vycítil, že se již nevzdaluje od hotelu, ale naopak jej každý krok přibližuje ke kýžené posteli) a večerní hledání vyhozeného jističe či prasklé pojistky po celém Triu (kterážto byla posléze úspěšně objevena za plynovou skříní), každodenní nákupy zmrzliny z Algidy a obědovečeře (anglicky se to tuším nazývá dinner) ve Spišské salaši (obojí mňam mňam). Nevím, jestli v Salaši někdo prozradil, že jsme tam poslední den, nebo nás začali považovat za své štamgasty, ale ve čtvrtek nám darovali dva velké pohledy (spropitné, které jsme jim za uplynulé dni nechali, sice jejich cenu určitě převýšilo, nicméně pozornost potěšila).

       A pak přišel pátek a s ním odjezd na Parcon. Podařilo se nám vecpat se na volná sedadla fanů, kteří tu byli autem (tímto našim dobrodincům děkujeme, že jsme nemuseli s batohy šlapat skrz půlku SNV), a každý v jiném voze a jinou cestou byli dopraveni do Reduty, hlavního dějiště Parconu. Sešli jsme se u prezence, Gilhad už měl zajištěné ubytování, a tak jsme se šli převlíknout, odložit bágly a naobědvat se, neboť po nahlédnutí do programu jsme zjistili, že dopolední programy nás tolik nezajímají.

       Po chvilce malého bloudění jsme avizovanou ubytovnu Limba našli. Naštěstí ze směru, kam jsme měli namířeno, vyrazila tlupa fanů a kolegiálně nás upozornila, že „tam to není“. Společně jsme tedy zamířili do poslední možné budovy (jednu jsem již prozkoumala já s Gilhadem). Pokoj prostorný, válendy pohodlné, jen nás v ubytovacím řádu zarazila poznámka o tom, že noční klid by se měl kvůli malým dětem dodržovat již od 18 hodin, a rovněž jsme ignorovali zákaz přemísťování inventáře. Při současném rozložení nábytku si člověk ani nemohl sednout ke stolu.

       Veškeré programové bloky Parconu se odehrávaly v Redutě a přilehlém divadle, musela se jen obejít budova. Uvnitř bylo bludiště chodeb, sice spletité, nicméně dobře označené. Nahoru, dolů, tam a zase zpátky jako v Hobitovi, ale vnitřní spojku do divadla jsme nenašli. Že by neexistovala? Určitě nechybělo více než dvacet centimetrů, odhaduju to tak na jedny zamčené dveře.

       Odpoledne začalo na malé scénce divadla soutěžemi. Martin Koutný z Třebíče měl tradičně kvalitně připravenou soutěž SF od A až do Z (variace na televizní soutěž AZ-kvíz). Chtělo to jen větší časový prostor a víc účastníků. A taky méně zavádějící název pořadu - „Kratochvilné SF a psychotesty“ to zrovna moc nevystihavaly. V soutěžním duchu pak pokračoval Peter Pavelko s Kvízem o SF hudbě.

       Gilhad zůstal i nadále v divadle na filmové přednášce Standy Čermáka o mimozemšťanech a Šimonově úvaze o čtvrtém rozměru (prý zajímavá myšlenka, leč také by to chtělo víc času a zamyšlení na její rozvinutí). Toužebně očekávaného diapásma Martiny Pilcerové se však nedočkal. Martina o něm totiž vůbec nevěděla, a tak přijela pozdě, navíc celý program byl v časovém skluzu.

       Já jsem zatím prošmejdila a vyrabovala knižní burzu (mít dostatek peněz a osobního nosiče, odnesla bych toho ještě mnohem víc), potulovala se po chodbách, pohovořila tu s tím, tu s oním a co chvíli nahlížela do velkého sálu. Stále zel prázdnotou. Dopoledne v něm byla vzpomínková přednáška Zdeňka Rampase na téma „Pradávní dnové fandomu“, odpoledne měla být panelová diskuse s Jardou Olšou, Pavlem Weigelem, Vladem Ríšou a Egonem Nieczkym a po ní jsem chtěla jít na přednášku Franty Novotného, leč toho jsem se zase nedočkala já. Prý po návratu ze svých mořských cest ochořel.

       Až konečně s více než půlhodinovým zpožděním přišel zahraniční host Parconu Kir Bulyčov. Povídal o své tvorbě, o ruské fantastice a scifi dění vůbec, odpovídal na dotazy obecenstva, dověděli jsme se, jak Igor Možejko k svému pseudonymu přišel, jak to bylo s požárem na jeho chatě a jiné zajímavosti. Na konci besedy se pak konala velká autogramiáda.

       Během pátečního odpoledně jsem stihla s Gilhadem navštívit i místní galerii s výstavou obrazů J. Maxona, M. Pilcerové a M. Dubnického. Svými díly určitě pozvedli úroveň expozice nejméně o tři třídy výš. Cestou zpět jsme se stavili v nedalekém antikvariátu. Nic zajímavého jsme tu nenašli. Není divu, podle slov personálu tam již před námi bylo množství lidí se stejnými visačkami, jako máme my.

       Přiblížil se večer a s ním slavnostní zahájení Parconu. Vítáni byli všichni, kteří přijeli (najmě ti, kteří řádně předem se přihlásili a svým neočekávaným příjezdem zmatků v ubytování nečinili), opěváni byli sponzoři, děkováno těm, kteří při organizaci ruku k dílu přiložili, v neposlední řadě přáno všem, by se jim ve Spišské Nové Vsi natolik zalíbilo, že by příští rok chtěli přijet znovu, a nakonec v samém závěru bylo obecenstvo ze sálu ven vyhnáno, protože se musí připravit na párty.

       A protože mottem letošního Parconu bylo „iba do siedmej“ a zavřeny byly již všechny atrakce včetně počítačů a videa, shromáždili se všichni scifisti ve foyeru Reduty a přilehlých, převážně barových končinách.

       „Ahoj, ahoj, jak jste dojeli?“ „Tož my sme přijeli autem. Ale cestou, to byly hotové provazce vody. My sme mohli jet maximálně tak třicítkou, čtyřicítkou.“ Tehdy ještě nikdo netušil, že se jedná o předehru ke katastrofě. Ve Spišské pálilo sluníčko.

       Gilhad mě změnou svého Image málem přivedl do řečí. Bez vousů, drátěné košile, s ostříhanými vlasy v téměř společenském oděvu bez dýky za pasem ho nikdo nemohl poznat, takže mě všichni podezřívali, že mám nějakého nového mužského. Do doby, než Gilhad promluvil. Naštěstí nežijeme ve věku Shadowrunu a hlasové modulátory nejsou běžnou tržní rekvizitou. Jinak by si určitě nějaký pořídil, mizera jeden.

       Vyhladovělí fanové nedočkavě vyrazili dveře do sálu, jako lavina smetli organizátory připravené u vchodu a se žravostí kobylek se vrhli na připravené zásoby jídla a pití. Tato věta by se v reportáži krásně vyjímala, leč skutečnost byla poněkud jiná. Fanové sice netrpělivě podupávali ve foyeru, ale když se konečně dveře s tradičním více než akademickým zpožděním otevřely, celkem spořádaně se vhrnuli dovnitř a rozptýlili se kolem nachystané tabule. Jídla i pití byl dostatek, dokonce ještě něco zbylo, připomínám, že nikoli z důvodů nechutnosti či nepoživatelnosti. Když všichni ukojili svůj apetit, začala tombola. Zdá se, že se na mě a Gilhada v poslední době usmívá štěstí. Na Draconu vyhrál ohromný samovar, nyní jsme získali stereosluchátka. Pak následoval již jen malý šemířský závěr, pozvánka to na zítřejší fantasy show.

       Á, málem bych zapomněla. Ale programová náplň všech parconských (a nejen parconských) nocí je snad již notoricky známa nejen notorickým alkoholikům. Jen na ubytovně neměli pro room-parties pochopení.

       V sobotu ráno byla k našemu překvapení většina krámů zavřená. Nejprve jsme nadávali a posílali obchodníky do horoucích pekel, že ani nemají na dveřích napsáno dovolená či něco takového, teprve později nám došlo, že je vlastně státní svátek. Základní poživatiny nám naštěstí prodali v dostatečném množství.

       Před polednem se dostavil Ondřej Neff a přednesl své scénáře, jak by mohl vypadat první kontakt, či spíše nekontakt, s mimozemskou civilizací. Následně se rozvinula zajímavá debata. Její druhé dějství se odehrávalo v restauraci Pod vežou, kam se zdravé jádro Ondrových příznivců i oponentů přesunulo na oběd.

       Po obědě se konala dražba knih. Mít k dispozici pár tisíc, to by se to nakupovalo! Nabídka skutečně kvalitní, mezi tituly se objevovaly i skutečné sběratelské lahůdky. Takhle jsem jen slintala nad prostřeným stolem. Škoda, že podobně kvalitní dražby nebývají na Bohemiaconu v Ústí.

       Po dražbě, které se zúčastnili prakticky jen sběratelští maniaci, se sál opět zaplnil. A kdože to přichází na pódium? Inu, kdo jiný než Honza Kantůrek se svým čtením nejen ze Zeměplochy. Máme se nač těšit.

       V sále zůstali trekkies a napjatě sledovali třicetiletou historii různých generací své milované Enterprise a příhody jejích kapitánů i posádky. Zdálo se, že na rozdíl ode mě se v tom propletenci včetně časových smyček a paralelních vesmírů vyznají.

       Iba do siedmej. Pak byl Gilhad od svých milovaných počítačů vyhozen, i když peníze na zaplacení by ještě měl.

       Po večeřovací přestávce se konalo v sále slavnostní odevzdávání různých cen, zejména Mloků.

       Přehledný seznam najdete na straně 6.

       Králem povídkářů se stal dle očekávání Jarek Mostecký, Mloka za zásluhy dostal Egon Čierný, Ludvíka Peter Pavelko. Libor Hoffmeister vyhlásil výsledky ankety Grc a Mňam o nejlepší a nejhorší knihu roku. Dopadla, jak všichni čekali. Nejlepší knihou byl vyhlášen Hyperion z Laseru a že Grc si odnáší nakladatelství Classik And za knihu Pod očima boha od Gerrolda, rovněž nikoho nepřekvapuje. A nakonec byly předány tituly SFDr., které uděluje SFK 451 F. Plastiku mozku (z dílny Igora Melicherčíka, rovněž nakreslil plakáty na všechny dosavadní Tatracony a letos věnoval dovolenou pořádání Parconu) si z pódia odnášel Kir Bulyčov. (A kdyby neměl týden po svadbě a přijel, tak i Egon Niczky.)

       V samotném závěru slavnostního večera se představili čtyři přežívající Parcoráni, tentokrát pro jistotu bez dřepů. Ondřej Neff má patrně obavu, že nakonec zůstane osamocen. Proto nadhodil k zamyšlení ideu změny členské základny i funkce Parcorán klubu, který by měl spíš sdružovat aktivní účastníky Parconů, kteří pro něj něco dělají.

       A pak jsme byli pozváni na fantasy show na velkou scénu divadla. Show skutečně velkolepá, setkání dvou nejmocnějších čarodějů Západu a Východu, představovaných Egonem a Šimonem, a vzývání magických sil, se vším, co k tomu patří - oblaka dýmu, obětovaná dívka, řežba ozbrojenců, třesk mečů, padající přilby (naštěstí bez hlav) a podobně.

       A pak jsme se opět přesunuli na čísi pokoj na ubytovně, kam nám každou chvíli střídavě chodili vyhrožovat správce a správcová, že jsme moc hluční, zatímco ostatní scifisté, kteří k nám zavítali, zase nadávali, že jsme moc potichu, že nás vůbec nemohli najít.

       Neděle už byla ve znamení odjezdu. Na programu byla pouze beseda kolem nového slovenského časopisu Fantázia. Rady a podněty k obsahu, grafice, distribuci, reklamě a podobně. Vydavatelé Ivan Aľakša a Martin Kralik jsou nadšenci plní elánu, mají však již zkušenosti s vydáváním časopisu a fanzinu. Doufejme, že jim bude přát štěstí a Fantázia se udrží.

       Přiblížilo se poledne a s ním definitivní závěr Parconu. Loučení, odjezdy, odchody na vlak a na Bohemiaconu, Draconu, Parconu, ...conu nashledanou.

       Návraty z Parconů obvykle nebývají součástí článků, ale o té apokalypse následujícího týdne se nelze nezmínit. My jsme s Gilhadem a Rampasovci odjížděli v neděli na noc prakticky jako poslední. Měli jsme lehátka, tak jsem zalezla a v poklidu doháněla zameškané parconoci. Ráno jsem se probrala, přičemž Gilhad mi hned sděloval, že už je sice sedm, ale že jsme nepřejeli, že na Vsetínsku je zaplavená trať, takže nás vrátili zpátky do Bratislavy a vracíme se přes Břeclav na sever a že budeme mít sedm hodin zpoždění.

       To už se rozednilo a pozorovali jsme zatopená pole a lesy kolem trati. Stále ještě nebyl zřetelný rozsah katastrofy. Nějaké škody ano, ale byla to vesměs klidná stojatá voda jako na rýžových polích. Kolem poledního jsme minuli Přerov a zamířili do Olomouce. Dívali jsme se zvlášť pozorně, protože týden po Praconu jsme zde měli oragnizovat Gamecon a obávali jsme se komplikací s dopravou. Vypadalo to v pohodě, po záplavách ani stopy, jen ohromné louže od deště. A leje a leje. Totéž Česká Třebová. Otřes přišel až v Ústí nad Orlicí. Z náspu jsme shlíželi na zatopené ulice, lidi brodící se po pás ve vodě, hasiče zápasící se živlem, autobus z poloviny pod vodou.

       Zpoždění se protáhlo na osm a půl hodiny. Místo před sedmou ranní jsme dorazili v pozdním odpoledni. Zamířila jsem nejprve do Altaru pozdravit se s kolegy a hlavně začít dohánět zpoždění s přípravou Gameconu. Pak jsem se rozhodla jít včas domů, jestli v Televizních novinách nebude něco o té zaplavené trati.

       Byl to šok. Vytřeštěně jsem zírala na vodní příval kolem Přerova, tam, kde jsme ještě dopoledne jeli, nevěřícně sledovala trosky mostu v Suchdole nad Odrou, kudy před dvanácti hodinami projížděli naši kamarádi, a dorazila mě zpráva, že v Ústí nad Orlicí se situace začíná rapidně zhoršovat. Proboha, co se tam ještě může zhoršovat, když už v poledne bylo pod vodou?

       A celý týden horšící se zprávy o povodňové apokalypse. Myšlenky na kamarády, přátele a známé, jak jsou na tom. Nejen Olomouc pod vodou, bez dopravy, elektřiny a plynu. Němé telefony. Zřícené domy. V tuto chvíli zápasí se záplavovou vlnou jih Moravy. Osud Hodonína leží na vážkách.

       Ale přicházejí i optimističtější zprávy. O ohromné neutuchající solidaritě lidí. O těch, kteří jsou již mimo nebezpečí. Na Severní Moravě voda opadá. Obnovující se spojení, již mi přišla pošta z Frenštátu, Valašského Meziříčí, Frýdku-Místku a Třince.

       Život jde dál. Život půjde dál. Ukázalo se, že v kritických chvílích dokážou lidé držet spolu. I fanové jsou lidé...