Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Vše začalo vlastně už v sobotu, kdy jsem čirou náhodou zahlédl v trolejbuse letáček, kterým teroristická organizace známá pod zkratkou MHD oznamovala, že pod záminkou rekonstrukce anihiluje strategicky důležitý most a náhradní doprava do Židenic je organizována s cílem využít co nejvíce dopravních prostředků (konkrétně to vypadalo, že pojedu trolejbusem, pak přestoupím na tramvaj, u nádraží znovu přestoupím na jinou tramvaj a před mostem konečně nasednu do autobusu - ještěže parníky provozované MHD jezdí jen po přehradě). Protože brněnský vůz A vyjížděl právě z Židenic (a vůz B letos nejel), nezbylo mi v pondělí, než volit neprozkoumanou dopravu autobusem (s pouze jedním přestupem). Když jsem zchvácený dovlekl svou tašku na místo srazu, dozvěděl jsem se, že Dvořákovic auto je na cestě k mému domovu, aby mě vyzvedlo. Pomocí telefonu byla tedy jeho trasa zkorigována dle původního plánu - t.j. vyzvednout pouze Zdeňka a vrátit se pro mě a zbytek rodiny. Poté co byla všechna zavazadla naskládána do vozu, vyskládána ven a znovu přeskládána dovnitř, nic nebránilo vyrazit na cestu - s pouhým hodinovým zpožděním proti plánu (t.j. jak jsem očekával). Až k hranici proběhla bez zajímavějších epizod. Na české straně hranic pak vzbudila italská poznávací značka našeho vozu zájem službukonajícího policisty - i vyžádal si doklady a odebral se s nimi k počítači, kde k našemu překvapení nenašel náš vůz mezi hledanými (osobně se domnívám, že se mu nepodařilo připojit se na síť a po půl hodině mu to už bylo trapné). Na slovenské straně nás už potom nijak nezdržovali a cesta dál proběhla bez zádrhelů (až na zklamání - ze střechy motorestu Mečiar zmizel ohromný název podniku a tak z nejzajímavější atrakce sešlo). Zabloudění v Martině pak již nelze považovat za zádrhel, ale úctu k tradici. Protože jsme tentokrát výjimečně jeli do místa, kde už jsme jednou byli, samotný dojezd byl zcela pod kontrolou. K našemu (lépe mému) překvapení Tatracon se na onom místě skutečně konal, nezačínal o den později a organizátoři s námi dokonce počítali. Podnik samotný měl renovované sociální zařízení (byť, když jsem je poprvé navštívil, zažil jsem mírný šok - po otevření dveří jsem hleděl takřka z očí do očí jedné ze dvou zde se rekreujících dog). Já sám jsem byl ubytován na čtyřlůžkovém pokoji se starými známými z řad workshopu. V místním baru pak měli dokonce i české lahvové pivo, ale zprávy o dovozních kvótách zřejmě vyhnaly jeho cenu na závratných 30.- Sk (ovšem Zdeněk mě pozval).

       Sraz na úterní túru byl těsně po východu slunce - v deset ráno. Kupodivu se shromáždil početný dav. Při pohledu na něj jsem propadl davové psychóze a rozhodl si vzít kromě trička a větrovky ještě triko s dlouhým rukávem. Tím jsem způsobil nechutně slunečné počasí počas celé vycházky. Tomašovský výhlad - první cíl naší výpravy se stal místem diskusí o umístění kamery, která ho snímala ve filmu Dračí srdce. Na místě totiž kupodivu nestála do skály zabudovaná železobetonová konstrukce, jako pozornost Holywoodu Slovensku. Zřejmě se museli uchýlit k nějakému ekologičtějšímu řešení (třeba vrtulník). Těsně před vstupem do dolní části prielomu Hornádu nás zaujaly dvě věci: - jednak párek žebrajících cikáňat a jednak most, na němž cedule hlásala, že byl postaven místo mostku zničeného darebnými partyzány - tento mohutný kamenný by unesl i tank, ovšem po dvaceti metrech se stezka zužuje opět na místní standard - t.j. dva lidé se stěží vyhnou. Dalším zpestřením pak byly kovové rošty zatlučené do kolmé skály nad hladinou říčky a doplněné několika řetězy - což bylo pokračování oné stezky. Přes tyto atrakce skončila první túra beze ztrát na životech. Večer pak proběhl v souladu s místní hymnou - t.j. nad Tatrou se blýskalo.

       Další den byla plánovaná túra na Sokolí dolinu se srazem někdy v hluboké noci (před devátou). Využil jsem svých zkušeností a této procházce se vyhnul - na Sokolí dolině jsem sice nikdy nebyl, ale z předchozích let si pamatuji otřesný vzhled těch, kteří ji navštívili. Protože jsem si své názory nenechal pro sebe a byl jsem ochoten vymyslet náhradní trasu, stal jsem se nedobrovolným vůdcem alternativní túry na Soví skalu etc. Tentokrát jsem měl pouze tričko s krátkým rukávem a tak bylo pod mrakem. Když jsme se vycházkovým tempem vraceli k chatě Relax, prosvištěl kolem nás se slovy: „Že já vás neposlech!“ jeden z účastníků oficiální túry a mumlaje cosi o sprše a posteli zmizel za kopcem. Zbytek výpravy se trousil ještě dlouhou dobu a tak, když konečně vyrazili zájemci na plánovanou projížďku na koních, tito již byli ustájeni a z jízdy sešlo.

       Ve čtvrtek byl volný program, čehož jsme využili k výletu do Spišské Nové Vsi. Napravil jsem nedostatečné vybavení naší výpravy a zakoupil fernet a zázvorovou limonádu. Večer pak Zdeněk spunktoval výpravu na opulentní večeři do hotelu Flora a tak se nám povedlo propást vatru s Kirem Bulyčovem. Zato jsem si nacpali břicha (ten zmrzlinový pohár jsem si už dávat neměl) a cestu zpátky nám osvětlovaly důvěřivé slovenské světlušky. Čas před spaním jsme pak trávili pod širým nebem ve společnosti prezidenta fandomu a již zmíněného fernetu se zázvorovou limonádou.

       V pátek začínal Parcon a tak jsme se přesouvali do Spiše, pravda, po prostudování programu jsme volili většinou příjezd až k obědu. V té době už prezence fungovala optimálním tempem (možná to bylo tím, že nikde nebylo vidět žádný počítač). Taška s logem Parconu obsahovala kromě běžných materiálů a plakátu i parconské tričko v jedné ze tří barevných mutací - černožluté, černočervené a nebo černozelené. Díky tomu, že ne všechna trika byla v maximální velikosti, došlo i na, ze sportovních stadionů tak oblíbenou, výměnu triček mezi účastníky. Po nezbytném průzkumu prostor Reduty (velký sál, divadlo-scénka, počítačové hry, video, burza knih) jsem se odebral do podzemí na SF test. Zvítězil jsem v prvním kole i v semifinále, aby potom bylo finále z časových důvodů zrušeno. Přesto jsem se zúčastnil i následujícího kvízu o SF hudbě, kde jsem postoupil do finále a skončil nakonec druhý (bylo by netaktní nenechat vyhrát domácí). Následoval pořad Stanislava Čermáka o invazích mimozemšťanů ve filmu - v rámci kterého jsme byli seznámeni i s novinkami chystanými do kin (včetně několika snímků z Vetřelce č.4). Pak se velkém sále konala beseda s hostem Parconu - Kirem Bulyčevem. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že fandomový život v Rusku funguje převážně na lokální úrovni (cesta na con na Uralu přijde stejně draho jako cesta do Spiše). Beseda byla zakončena autogramiádou. Vyvrcholením pátečního večera pak byla party s tombolou. Měl jsem tři lístky a nevyhrál ani jeden. Pro nás tatraconské pak večer pokračoval v Relaxu posezením u červeného vína a pozorováním nočních blesků nad Tatrami (příspěvek slovenských meterologů k povzbuzení národního cítění).

       Sobotní dopolední přednášku Ondřeje Neffa o kontaktech s emzáky jsme oželeli a před obědem jsme navštívili jen výstavu obrazů v místní galerii (J.Maxon, M.Dubnický a M. Pilcerová). Pořad s názvem „Založte si fanzin“ měl Jiří T. Pelech (bez avizovaného J. Olši) - asi nejkvalifikovanější osoba znalá díky vydávání Trosek všech úskalí a slastí amatérského i poloprofesionálního vydávání. V Kantůrkově Zeměploše bylo vše při starém a tak jsme byli seznámeni s překlady děl T. Prattcheta nepatřících do tohoto populárního cyklu - autorský přednes pak dokázal i z průměrného humoristického dílka pro mládež udělat zábavnou a šťavnatou záležitost. Star Trek v podání Jana Pavlíka a spol. (slovenský zástupce mluvil strašně potichu, takže jsem nezaznamenal jméno) nevynechal žádnou část tohoto fenoménu - od seriálu, přes povídky až k počítačovým hrám. Velereprezentativní velký sál byl i místem vyhlášení CKČ, Mloka, Ludvíka a SFDr. Samotné vyhlášení zahájil Parcoran klub - při němž jeden z posledních mohykánů Ondřej Neff navrhl změnu statutu klubu z řídnoucího spolku dinosaurů na nějaké širší společenství fanoušků a odběhl honit vlak do Prahy (ráno přijel a večer odjel - bez komentáře). Příjemným zpestřením předávání cen Karla Čapka bylo vyhlášení spoluvydavatele antologie MLOK 97, že díky jejímu solidnímu prodeji mohou všem přítomným nominovaným zaplatit honorář jako příspěvek na cestu. Toto a zcela profesionální sbírka nominovaných prací je jasným důkazem, že iniciativita několika jednotlivců udělá pro prestiž CKČ stokrát více než nekonečné diskuse a proklamace na poradách klubů. Večer završila fantasy show v divadelním sále (zkusili jsme, zda jsou zamčeny dveře s nápisem „reprezentativní lóže“ a nebyly - takže jsme měli skutečně dobrá místa). Divocí bojovníci se sekali v blízkosti diváků - jeden byl dokonce vržen proti fotografovi v krajní lóži. Nakonec byl mág východu nešetrně svržen z trůnu (lehký krvavý šrám na čele). Ovšem jeho nabídce, že dostanou chlast, peníze a pití, nedokázal nikdo z ozbrojenců odolat a tak byla moc Východu posílena ze Západu. Poslední party na pokoji pak probíhala ve znamení blížícího se odjezdu - t.j. likvidace zbytků pití a keksů.

       Nedělní program v oficiálním věstníku chyběl a objevil se na nástěnkách až v průběhu soboty (kdy taky pravděpodobně vznikal). Stejně většina dala přednost nezávazné konverzaci v předsálí a loučení. Poté, co do Reduty napochodoval zástup starších lidí v bavorských krojích, usoudili jsme, že Parcon se chýlí ke konci a nastal čas odjezdu. Když jsme přejížděli hranici, zdálo se, že prší už dost dlouho a silně. A to byl teprve začátek.

       Co říci závěrem? Kdyby zůstaly Parcony výhradně českou záležitostí, neuskutečnil by se ve Spišské Nové Vsi con takovýchto rozměrů. Jistě nějací fanové z Čech by dorazili, ale jen Parcon donutí např. Ondřeje Neffa k jednodenní návštěvě tak vzdáleného (měřeno z Prahy) místa. I když měl jen jednoho (byť zajímavého a sympatického) zahraničního hosta a počty účastníků se s ústeckými nedaly srovnat, myslím, že díky atmosféře se zde nikdo necítil sám uprostřed davu. A možná právě kvůli přátelskému ovzduší nikomu zdaleka tolik nevadily organizační zmatky a zádrhele. Takže tento, pro mě jubilejní desátý, Parcon patří k těm, na které budu rád vzpomínat. Možná další generace českých a slovenských fanů si už nebudou mít co říct - a možná, že díky takovým akcím, jako byl tento con, tomu tak nebude.

       

       

       P.S.: Omlouvám se za zkomolení místopisných názvů.