Interkom: Avalcon 1997 od A do Ž

Letošní Avalcon pro mě začal velmi nezvykle, a to svatbou. Ne vlastní. To dá rozum, nejsem sebevrah. Jen má nejkrásnější sestřenice v jednadvaceti letech usoudila, že už je natolik zralá, aby se mohla začít starat i o někoho dalšího. Vůbec jí to nezávidím.

V pátek 23. června, mírně vláčný po noční šichtě v redakci (naštěstí v té době byly záplavy ještě v nedohlednu, takže nebylo do čeho píchnout), jsem proto vyrazil na žižkovskou radnici. Byla to zcela netradiční svatba: nevěsta netradičně v bílém, ženich taktéž netradičně v černém. Přestože jsem byl pozván na poobřadní hodokvas, musel jsem vzhledem k časovému skluzu a spánkovému deficitu odmítnout. Každý, kdo na vlastní žaludek zažil podobné oslavy, může říct, že jsem blázen. Vyčítám si to dodnes.

Přestože úprk z Prahy byl vzhledem k předzvěsti odjezdu veškeré populace na prázdniny plánován co nejdříve po poledni, Robert Rameš (alias R²) to nakonec stihl až po druhé hodině. Na dálnici byl díky neustálým opravám docela rušný provoz. K odbočce na Chotěboř jsme proto přijeli v až půl páté. Po cestě jsme objevili slušnou restauraci, kde jsme příjemně pojedli a popili.

Řidičské umění R² je nám po příjezdu do města na nic. Uvědomujeme si, že nemáme ponětí, kde se Avalcon koná. Až na náměstí si Robert vzpomene, že mu maminka Vaška Pravdy do telefonu říkala cosi o mládežnickém klubu. Po chvilce pátrání zjišťujeme vše potřebné.

První zastávkou conování je, dle zavedeného zvyku, místní bufet. Tam odchytáváme Jolanu (pozn. To není pravda, mne potkali na internátě. J.) a Karla Petříka, který na všechny strany rozhazuje úsměvy a novou knihu Jardy Mosteckého „Pištec“. Ta mi na dálku i z blízka připomíná 126. díl Marka Stonea, což neopomenu okomentovat. Karel sice prská, ale nemohu si pomoci. Ostatně, nelíbí se mi ani posunutý název na obálce, což nakladatel (zřejmě) považuje za vrchol grafické dovednosti. Mně to spíše připadá jako barbarství. O nevhodně použité kombinaci barev nemluvě. (První stížnosti knihkupců jsem již zaznamenal.)

Po chvíli lelkování odcházíme s Krakatiťákama do restaurace na náměstí, kde do sebe všichni kromě mě rvou večeři (včetně R², který slabé dvě hodiny předtím snědl regulerní hlavní jídlo a stále nemá dost). Vrchol drzosti si ovšem dovoluje mladičký číšník, který se už při jídle (!!) přichází optat, kdy vážení hosté vypadnou, neboť zapomněl rezervovat stůl. To ale neměl dělat: až do neděle mu to dáme třikrát vyžrat až na dno.

Sluníčko pere tak, že pomalu začínám litovat doma zanechaných kraťasů a trička. Vašek Pravda nás kolem deváté láká na zlevněnou večeři, kam vyrážíme s Jardou Mosteckým. Mirek Sabo po cestě vypráví o dopisu A. Sapkowského, ve kterém organizátorům Bohemiaconu napsal, cituji: „Do Prahy přijedu 21. srpna, jak jste zvyklí. Tak mě čekejte!“ Dost černý humor. J. Mostecký pro změnu vtipkuje o mé dobré kamarádce E. J., kterou zná skrze jakýsi obskurní indiánský oddíl, a po jejímž manželovi pojmenoval hlavní zápornou postavu „Pištce“. Což mu přeji.

Dekujeme se zpět do bufetu, kde zdatně popíjíme až do pozdních hodin. Jeden z nejmenovaných knihkupců je už tak lízlý, že začíná s otravnými xenofobními kecy. R² se na rozdíl ode mne chvílemi snaží argumentovat, ale nemá to cenu. Aféra Klausner (to je takový ten z obvodního zastupitelstva čtvrtého pražského obvodu, stranický kolega jistého známého scifisty) říká vše. Když pak odcházím na ubytovnu, odkudsi se vynoří přiopilá Carola a zve mě na panáka. Odmítám a usínám.

V sobotu dopoledne začínám lehce nervóznět, neboť mám organizovat dražbu a současně soutěžit ve vědomostním AZ-Qízu. První předkolo se mi téměř stává osudným. Můj soupeř si naštěstí nevzpomene, který SF film získal nejvíce Oscarů. Protože to ani neriskne, automaticky získávám poslední potřebné pole a postupuji. Dokonce mimo soutěž - a k mému překvapení správně - odpovídám, že šlo o Hvězdné války. Soupeř si rve vlasy. V takzvaném „malém finále“ vítězím daleko přesvědčivěji.

Podruhé navštěvujeme restauraci. Už zdálky voláme, že tentokrát se zdržíme déle. Po jídle (jistota je jistota) Jolana vrací tureckou kávu se šlehačkou, která je v nápojovém lístku vydávána za kávu vídeňskou. Číšník je z našich poznámek tak mimo, že ani neprotestuje. (pozn. Dokonce spočítal špatně účet a nebýt mne, mohli jsme platit o 30 Kč méně. No jsem blbá. J.)

Zpět do víru událostí. R² navrhuje osvěžení u vody. (pozn. To jsem samozřejmě navrhla já. A já jsem zjistila, kde se dá koupat. J.) Neprotestuji; bereme z ubytovny prostěradlo a vyrážíme k místní „přehradě“. Voda je skvělá, pro hypochondra Roberta studená. Nejdál plave Jolana, chvílemi se téměř ztrácí za horizontem. Za půl hodiny máme čachtání až po krk. Vracíme se do kulturáku, neboť je pomalu čas na další moření v qízu. Jelikož jde o semifinále, soutěžící jsou jen čtyři: Honza Pavlík, Jan Vaněk jr., moje maličkost, a náhradník za Stanislava Švachoučka. Stanislav sice základní kolo vyhrál, ale dalšího boje se nezúčastnil, protože odjel. Mé prosby jsou vyslyšeny, neboť první soutěžící dvojicí jsou po rozlosování oba Janové, z nichž je k mé lítosti úspěšnější Jan Vaněk jr. Vysvětlím hned, proč toho lituji: tato soutěž (stejně jako loňský Risk) je koncipována nejen čistě vědomostně, ale - dle svých TV předloh - i takticky. A právě Honza Pavlík již na loňském Bohemiaconu taktiku nezvládl. Je to škoda, anžto Honzu považuji za nejpovolanější osobu k vítězství (i když potěšil mé ego a prohlásil mě za největšího konkurenta). Takže pro Honzovy drobné potíže se strategií jsem nakonec ve finále s Janem Vaňkem jr.

Co k němu napsat. Snad jen to, že jsem k první pětici mnou zvolených otázek nevěděl ani jednu odpověď. Neznal je sice ani soupeř, ale ve svých otázkách nezaváhal. V jednu chvíli jsem byl z tématických okruhů tak rozmrzelý, že jsem na otázku „Jak se jmenovala válečná loď z „Experimentu Philadelphia“ nesmyslně odpověděl „Enterprise“. Za mnou sedící Pavlík se srdečně zasmál. No nic, haj hou. Pak přišel dotaz pro soupeře na název filmu J. Machulského z roku 1987, v němž vystupují trpaslíci. Bylo rozhodnuto.

Před slavnostní párty jsme naposledy usedli do restaurace. Číšník nás okázale ignoroval. Náhle se město ponořilo do tmy elektrické smrti (copyright O. N.), což byla nechtěná předzvěst následujících věcí. Bylo nám docela dobře; to jsme ještě nevěděli, co nás čeká po návratu.

V místu conání vládla velmi pochmurná nálada. Smál se asi jen zloděj, který využil výpadku elektřiny a od počítače si odnesl modem za osm tisíc. Je sice pravda, že organizátoři neměli nechávat místnost bez dozoru, ale veškerá vina za znechucení zbytku víkendu padá na bedra toho hajzla. Víc nenapadá mě nic. Ondřej Neff s mojí drobnou asistencí okamžitě zorganizoval dobrovolnou akci, během níž se vybraly přibližně čtyři tisíce korun. Vašek Pravda sice na okamžik uvažoval o ukončení akce, leč naštěstí k nejhoršímu nedošlo. Kéž by se tvůj počítač neopravitelně zhroutil uprostřed modemování, šupáku!

Slavnostní párty byla díky tomu trochu křečovitá. Během večera byly oznámeny výsledky literární soutěže na téma Ježíšku, já chci plamenomet!, v níž zvítězila Jana Rečková. Miss Avalcon se k mé spokojenosti stává Pavla Kratinová. Párty pak, jak jsem se doslechl z neověřených zdrojů, ještě snad dokonce pokračovala.

Sobotní večer je již tradičně spjat s alkoholem a pokecem, nejlépe pak s kombinací obého. Ani Avalcon nebyl výjimkou. Nejprve jsme s Jolanou, R² a konečně dorazivším Šimonem usedli do místní hospody, která před lety sloužila jako samoobsluha. Svému původnímu účelu dostála, neboť jsme se museli obsloužit téměř sami. Byl jsme z toho tak rozmrzelý, že jsem se raději vrátil do bufetu, kde jsme s jednou dívkou dostali chuť na pár partií karambolu. Exekuce naší opilecké neschopnosti byla neprodleně vykonána. Pak došlo na noční koupel v „přehradě“. 1,5 kilometru chůze potmě v neznámém prostředí bych nepřál ani největšímu nepříteli (i když...). Odměněni jsme byli nejen příjemným osvěžením, ale především neuvěřitelně nádhernou noční oblohou plnou hvězd a družic.

V neděli téměř všichni dospávali dlouhou noc. Opět jedno typické ráno na conu. Do bufetu se plížily mátožné postavy, stěžující si střídavě na malou nabídku nealkoholických nápojů, a na bolesti různých částí těla. Jediným, kdo zářil jako sluníčko, byl zcela v rámci nepsaných tradic Honza Kantůrek. Všude kolem lítala Jolana a sháněla nezvěstného Šimona. Jako by se po něm slehla země. Ve vrcholu nervozity zjistila, že Miro Butora nezajistil z neděle na pondělí ubytování pro ty, kteří se rozhodli odjet z Avalconu rovnou na Tatracon+Parcon. Padla dokonce ostrá slova o bojkotu Avalconu a schválnostech. V jednu chvíli Jolana nevydržela a oznámila, že vzhledem k stávající nejistotě na Slovensko nepojede. Pak dorazil Šimon a vše se urovnalo.

P. S. Nesouhlasím s tvrzením Randalfa o jakési nadřazenosti Avalconu nad okrajovými, regionálními cony (IK 7/97). Ani množství účastníků, oficiální čísla neznám, přesto se mi zdá uvedený počet 250 osob nadsazený, není důkazem jakési výjimečnosti akce. Nehodlám však v žádném případě polemizovat o definici regionálního conu, protože při srovnání Avalconu s obdobnými akcemi je možné hodnotit pouze dle osobních a tím pádem i subjektivních kritérií.