Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Tak jsem si zase po čase přečetla v IK kvalitní recenzi na Terryho Pratchetta (daleko lepší než obvykle bývají ta podprůměrná slohová cvičení v Ikarii, kde je vždy vidět, jak recenzent Šimeček - nemající valného smyslu ani pochopení pro autora - dostává své povinnosti „něco napsat“ se zaťatými zuby a bohužel i mozkem). Michael Bronec prostě správně postihl, že kniha Malí bohové obsahuje i neobvykle hluboký filosofický rozměr. A tak mi dovolte, abych v úvahách nad hlavním hrdinou Bruthou zašla ještě o kousíček dále...

       Život Bruthy je jakoby úsměvnou parafrází na životy dvou světců: křesťanského „prosťáčka božího“, sv. Františka z Asissi, jenž se pro svou lásku k přírodě stal patronem všech ekologů (a je dodnes čten i překládán) i indického prince Gautamy Sidhárty, jenž se stal po svém osvícení Buddhou (tj. Osvíceným). Brutha má v sobě prostou upřímnost a bezelstnost sv. Františka, jeho cesta k prozření se však podobá cestě Buddhově. Také on se - jako Sidhárta - vydává na cestu, aby poznal pravý stav věcí, aby se vymanil z falešného, násilím uměle udržovaného světa, ve kterém žije (a je lhostejno, že mu tato cesta byla vnucena, zatímco Buddha ji podnikl z vlastního popudu i vůle). Brutha stejně jako Siddhárta při svém putování dospívá k poznání, že askeze není pro člověka to pravé - Buddha to zjistí až po pětiletém pobytu mezi askety, Bruthovi k tomu stačí jediné setkání se šíleným sv. Paznehtulem na poušti (pikantní na celé věci je, že onen světec vyhlíží jako roztomilá karikatura sv. Jeronýma - včetně nezbytného lva). I pro Bruthu znamená cesta otevření se světu a poznání, učení se, prozření... I pro Bruthu jako by platila Buddhova slova - „Učit se znamená měnit se. Cestak Osvícení je zlatá střední cesta. Vede po rozhraní mezi dvěma krajnostmi“, to nejzásadnější. Protože kontaktem se společností státečku Efebe (představujícím v podstatě model athénské demokracie starověku) jako v křivém zrcadle poznává, že svět náboženského střediska města Kom, odkud vyšel, je světem demagogie, fanatismu a slepé poslušnosti. Po svém postupném prozření je pak schopen postavit se na odpor každé demagogii, každému fanatismu. Dělá to však způsobem velmi neobvyklým, neboť se domnívá (stejně jako kdysi Gándhí), že slepé násilí není cesta k cíli. V rozhodujícím okamžiku proto nevztáhne ruku na svého úhlavního nepřítele - i když to málem zaplatí životem. Porazí jej nakonec pomocí boha Oma, aby pak vzápětí překonal i toto božstvo - tím, že změní jeho zaslepeně sebestřednou povahu a Oma přiměje, aby se stal božstvem chápajícím a pomáhajícím, nikoliv slepě trestajícím. Brutha pak po svém vítězství jako světec reformuje svět kolem sebe a pracuje celým svým srdcem, ukazuje své kvality Osvíceného (tj. Buddhy). Jako by následoval Buddhova slova v naučeních mistrů zenu: „když stojím, tak stojím, kdy jde, tak jdu...“ Mistři zenového budhismu by se pak s úctou mohli sklonit před Bruthovými lidskými kvalitami v minutě smrti: zcela v intencích buddhismu je schopen potlačit své já, své osobní cety, aby vykonal dobro. Ukáže své kvality Osvíceného, když na cestě do nenávratna podá laskavě pomocnou ruku nepříteli - fanatiku a demagogovi Vorbisovi - zmítajícímu se na poušti nebytí v pekle své vlastní prázdné duše, a pomůže mu tak po létech dojít konečně klidu smrti.

       A jaké z toho pro nás tedy plyne poučení? Třeba tohle: když už se svém životě nemáme na to, abychom se se sebezapřením světce chovali jako Brutha, následujme alespoň příkladu jiné postavy románu Malí bohové, příkladu Historického mnicha Lu-Tze. Tato nenápadná postava totiž posunuje dějiny správným směrem tím, že dělá sice nenápadné, ale správné drobnosti na správných místech (byť by to bylo třeba i jen prosté obrácení želvy na nohy, aby nezahynula).

P.S.: A pokud si chcete o budhismu přečíst něco opravdu hezkého a stravitelného, sáhněte po knize Hermanna Hesse Sidhárta a k tomu si přiberte knihu Gordona McGilla Malý Buddha, což je vlastně scénář k Bertolucciho slavnému stejnojmennému filmu.