Logo rubriky
9/1997
  Rozhovory (další) (148)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Nemám rád vesmír

Rozhovor s Orsonem Scottem Cardem
Tento spisovatel asi nevyžaduje bližší prezentaci - jeho Enderovu hru určitě zná každý scifista. Potkali jsme se na Polconu 97, kde byl čestným hostem.
       J. C.: Všichni tě znají jako spisovatele sci-fi, ale co jsi dělal, než jsi začal psát sci-fi?
       O.S.C: Vesmír mě nikdy nezajímal a taky není hrdinou mých románů. Zajímají mě lidé a umění a s tím jsem byl svázaný celý život. Dlouhá léta jsem pracoval jako redaktor, napsal jsem pár divadelních her - některé byly opravdu úspěšné - cestoval jsem také jako producent s divadelním souborem. Teď žiju jen z toho, co napíšu a zdánlivě se mi žije líp. Zdánlivě proto, že jsem úplně závislý na nakladatelstvích a jejich platebních schopnostech. Například do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli do Polska přijedu, protože jeden z vydavatelů mi už od začátku července dluží pěknou sumu. Spasil mě jiný vydavatel, který mi prostě dal zálohu na další román.
       J.C.: V jakém stavu je sci-fi na americkém trhu?
       O.S.C: V dobrém a špatném. Průměrný román sci-fi vychází v nákladu 30 až 40 tisíc výtisků, což vzhledem k počtu obyvatel Států není moc. Bestsellery Joan Collinsové například mají náklad i milion výtisků, zatímco intelektuální díla opravdové beletrie jen 7,5 tisíce a nejsou nijak čtená - vyjma intelektuály a snoby. Fantastiku prodává pět velkých knihkupeckých sítí. V každém obchodu těch sítí stojí dva regály plné sci-fi. Známí spisovatelé na těch regálech mají vlastní polici, podepsanou svým jménem. Ale stačí, že se takový spisovatel dva roky odmlčí, jeho jméno z police mizí: spisovatel neexistuje. Takže získávání popularity je jako rozsudek na doživotí. Avšak pokud někdo má talent, debut není tak těžký - nakladatelství pořád hledají nové spisovatele - hlavně proto, že jsou levnější.
       J.C.: Oblíbeným hrdinou tvých románů je dítě. Je dítě pro spisovatele pohodlnější?
       O.S.C: Nikdy jsem neplánoval psát o dětech. Ale když jsem psát začal, zjistil jsem, že dětství je jediná etapa v mém životě, kterou jsem absolvoval a mohu se na ni podívat z odstupu. Občas se mi zdá, že většina mainstreamu je o čtyřicetiletých mládencích, kteří nechali své ženy. A hlavní přínos feminismu spočívá ve větším množství románů o čtyřicetiletých ženách, které nechaly své muže. Pořád si však myslím, že bych chtěl psát o dospělých. Proč pořád píšu o dětech? K tomu většinou o dětech zrazených rodičemi, kterým důvěřují? Asi proto, že dětství je obdobím, ve kterém se vytváří povaha člověka. Já jsem „byl sebou“ už ve svých pěti letech. Zbytek je zpracovávání detailů. V jistém smyslu děti, o kterých píšu, nejsou opravdovými dětmi. Začínají jako děti, ale pak jsou vhozeni do světa dospělích. Enderova tragédie spočívá v tom, že on nikdy neměl možnost projít obdobím puberty, přešel přímo od dětství ke chvíli, kdy osudy světa spočívaly na jeho ramenou. To, co můžete najít v mých knihách, jsou příběhy lidí, kteří stále plní svou povinnost, i když se jim to protiví. Když o tom povídám, zdá se mi to nudné, ale o tom jsou ty knihy.
       J.C.: Hrdinové tvých knih mají ještě jednu společnou vlastnost - jsou to géniové.
       O.S.C: Ke konci 20. století vyznáváme podivné náboženství - zbožňujeme génie, protože vlastní to, co průměrní lidé nemají. Ale jde asi o to, že jen takovým lidem můžeme prominout všechny ohavnosti, které spáchali. Já věřím, že každý má v sobě génia, ale většina z nás nemá příležitost ho objevit. Proto píšu o lidech, kteří, nebýt někoho, kdo toho génia v nich objevil, by vedli obyčejný život.
       J.C.: A omlouváš všechno zlo, které spáchali?
       O.S.C: Vysvětlím to na příkladu Lovelocka, hrdiny mé poslední knížky. Lovelock je geneticky mutovaná opička, ale de facto je to dítě v období puberty, zase vržené do světa dospělých. A jako většina puberťáků Lovelock křivdí lidem. Má sice pak strašné výčitky svědomí, ale to mu brání dělat další zlomyslnosti. Je to typický život mladého člověka, vůbec jsem nezdůrazňoval zlo, které Lovelock činí. Zlo mě nezajímá, fascinují mě dobří lidé, kteří chtějí udělat něco dobrého. Z vlastní zkušenosti vím, že zlí lidé jsou zlí vždy úplně stejně. Chci psát o lidech, kteří se pokouší být dobří.
       J.C.: Lovelock vznikl jako román autorské dvojice - tebe a Kathryn Kerr. Jak se píše ve dvojici?
       O.S.C: Pomalu a těžce. Řešili jsme to tím způsobem: napsal jsem kapitolu, dal jsem ji Kathryn, ona ji přečetla, dělala své poznámky a vrátila mně. Pak ona psala kapitolu, já jsem ji četl a tak dále. Je to hrozně pracné a, jak jsem se zmínil v předmluvě k románu, za polovinu peněz. A protože Lovelock je teprve první díl trilogie, máme před sebou ještě dva romány. Doufám, že to nějak přežijeme.
       J.C.: Tví čtenáři jsou si tím jistí. Díky za rozhovor.
Orsona Scott Carda poslouchala Joanna Czaplinska
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK