Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Komu je určena Erbenova Kytice? To byla první otázka, která mě při pohledu na nevýraznou obálku vydání z roku 1948 napadla. Pověsti národní, přečetl jsem si. Skvělé. Sbírka přináší třináct příběhů, doplněných fundovaným doslovem. Vybírám jen ty nejznámější, abych milovníky krve, sarkasmu a krutosti příliš nezahlušil.

       Svatební košile je tak trochu mimo čas a prostor, i když podle atmosféry se má jednat o svět po neblíže určené katastrofě. Sexy pojaté panně (bílé ňádra) se má z ciziny vrátit její milý. Nevzhledný hrdina se opravdu vrátí a pomocí klasického comicsového letteringu (a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk) nebo výrazných zkratek (skoč a pojď) dostává svou společnici do svého současného bydliště. Pomocí úskoků a lží ji opravdu dostane na hřbitov, kde vyvrcholí drastický zápas mezi Dobrem a Zlem.

       Polednice - je jednoduchý vtípek o mrtvém děcku, pojatý vcelku v příjemně dramaticky zručném balení. Tak trochu připomíná chování některých současných českých matek - podnikatelek.

       Vodník jako protěžovaná postava našich národních mýtů přichází se svým černým humorem, aby dostál svých občanských i lidských práv. Klasický comicsový příběh díky své síle v jednoduchosti směřuje k logickému konci (dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy. The End.) Po vizuální stránce Vodník představuje to, co si zřejmě většina z nás vybaví pod pojmem klasický comics. Dostatečně velký vodník (zelený), veliké kresby s jasnou linkou (vrby od Lady) a značná dynamika („O půlnoci buch, buch, zase! na ty dvéře zpukřelé“). Co se týče scénáře, je Vodník hlučný, vtipný a krvavý.

       Vrba se poněkud z Kytice vymyká. Jde o typicky český mýtus, zpracovaný nebásníkem. O. Nech na svém Baskervillském psu docela zvládá zkratkovité vtipy (stripy či striptýzy), ovšem dlouhá balada je zjevně nad jeho síly, ať už se schovává pod hlavičkou národoveckého comicsu a nebo ne - a nebo jo - a nebo někdo neví, co to vlastně je a jak vznikal Nechův Pérák (zde Vrba)!

       Zlatý kolovrat je zajímavým příběhem s trochu neurčitou hlavní postavou (kolovrátek je prd postava). Jde zde o poměrně originální úkol - pohřbít až příliš rozčtvrcenou mrtvolu. Snad nejlepší comics z celého čísla.

       ...

       Sběratel a tvůrce pověstí, K. J. Erben, pokračuje v seznamování s tím nejčernějším druhem comicsu (i když stylizovaného do intelektuálského pláště veršovaných balad), což je vzhledem k jeho naprosté absenci na našem trhu záslužná práce. Zdá se mi však, že jeho výběr je zúžen jen na baladický comics určitého typu. Čtenář může být poněkud na rozpacích u nadšených „ohlasů“ (Jádrem skladby je mythicko-baladické nazírání životního údělu člověkova v jeho základních projevech a vztazích...), jejichž celkové vyznění je podmíněno především „vhodným“ výběrem osobností.

       Vraťme se k otázce, kterou jsem si položil v úvodu.

       Komu je skutečně určena Kytice?

       Podle mého názoru těm, kteří si dokáží oblíbit drsného hrdinu bez sociálních vazeb (vodník, umrlec), jehož život je plný krve (Pode dveřmi mok se jeví - krvavý), sarkasmu (Červ jsem, roven tobě) a krutosti (Vykoupejte ho v jeho pekelné koupeli... lázeň z ohně a mrazu, s jedné strany jako uhel zňatý, s druhé strany mrzne v kámen ledovatý) - shrnuto - tedy vlastností, které sám vyhledává, pokud je přímo NEINICIUJE.

       („NEINICIUJE“ - Tohle mě v tý recenzi fakt prásklo přes držku. To je přesně ten druh pseudointošskýho slovníku, kterej používají naši rádoby politici a jejich pohůnkové. Búúúúú...)

       A tím se nám národní literatura pro dospělé (já ji musel číst ve čtvrté třídě) zužuje na comics pro ty, kteří milují gejzíry krve, rozstřikující se za potěšeného chechotu J.W.P.

       Phaw, phaw....

       Ještě dva malé přípodotky:

a) Je pravda, že stylem zde parafrázované, zkratkovité recenze se dá dokonale rozcupovat kdeco - od Chandlera až k Shakespearovi, nemluvě o sugestivní otázce „Komu je určen...“ Neznám Romana Štědronského, ale rád bych, kdyby si sám tuto otázku rozvedl do širších souvislostí - a pak se zamyslel nad svou nesmyslnou odpovědí. Příklady je možné naznačit: Komu jsou určeny filmy D. Lynche? Komu je určena kniha Sophiina volba?... A nakonec nejšťavnatější kousek - a věřím, že spousta lidí mimo fandom (a možná i ve fandomu) by odpověděla všelijak, jen ne kladně - KOMU JE URČENA SAMOTNÁ SCI-FI (potažmo FANTASY)?

b) No a teď můj dojem z CRWE - je stručný: Je to nadhled na druhou. Dám teď k dobru příklad nadhledu „na první“: Kdo uvěří nouzovému přistání Indana Jonese na nafukovacím člunu, padajícím z letadla? VŠICHNI, kdo CHÁPOU, že jde o SRANDU! To je ale jen nadhled sám o sobě. To další spojení: „na druhou“ v sobě skrývá škodolibý (a proto lidský) pocit: Po všech těch supervýpravných filmech s kladnými superhrdiny si člověk už mnohokrát říká - hergot, kdy se tomu supermanovi bude v nejmíň vhodnou chvíli chtít aspoň chcát? Kdy si ten hero konečně vykloubí loket a bude řvát bolestí, jako každej, komu se to stalo? Kdy konečně toho „nejdobřejšího“ klaďase už ten záporák definitivně sejme?!

       A v tomhle vidím sympatický vklad comicsů, které CREW uvádí na náš trh. Je to hra ve hře. Stát ve státě. A je to dobře.

       Lidi, kteří vědí, o co kráčí, berou styl comicsů v CRWI jako příjemné zpestření, které pomáhá odreagovat se a zasmát se těm hroznejm nepravděpodobnejm a nelidskejm plusům, kterých je v tomhle žánru všude až až. A mezi námi - kdo by nechtěl už konečně rozbít Supermanovi (Rambovi, Batmanovi, Rosákovi) frňák, aby mu z něj tekla červená, jako každýmu normálnímu člověku....

       Takže mi právě dohrál Electric Funeral od Black Sabbath - a na kostele bije půlnoc. Ptám se - komu je určena půlnoc?

       Podle mého názoru zejména těm...