Interkom: RECENZENT-KRITIK MÁ VŽDY PRAVDU!

V polské FANTASTYCE pravidelně vychází celá řada recenzí na právě vycházející SF knihy, které je možné dostat v polských knihkupectvích. Vzhledem k tomu, že těchto knih je poměrně hodně, je také hodně recenzí a recenzentů. Ti dobří, jako např. Oramus, Parowski či Ziemkiewicz, podepisují své recenze svými pravými jmény. Ti recenzenti, jejichž pero je stejně levé jako chemikálie stáčející rovinu polarizovaného světla nekompromisně doleva, se obvykle skrývají za rádoby báječnými pseudonymy. Čím „levější“ autor recenze, tím ujetější pseudonym.. Stránky polské FANTASTYKY se jen hemží pseudonymy typu Karburátor, Predátor apod. „Mistři“ pera skryti pod těmito báječně „bonmotovskými“ pseudonymy vyrážejí do lítého boje s nechutně trýznivou neschopností autorů SF opusů jako středověcí rytíři do boje s draky. Jejich recenze velice často plavou v močůvce nechutností a ničím neopodstatněných závěrů - logických toť důsledků jejich ničím nezaštítěných a objektivními fakty nepodložených pseudointelektuálních onanií. Autoři těchto recenzních výšplechtů hřešili a hřeší na ono staré známé, bohužel tolikrát potvrzené rčení hovořící o tom, že kde není žalobce, není také soudce.

I co se nestalo. Před několika léty vydal tehdy zcela neznámý Piotr W. Lech vlastním nákladem svou sbírku fantasy povídek s názvem Dżamis (náš čtenář se mohl s tvorbou tohoto autora seznámit prostřednictvím jeho povídky Jezdci ve vánici, která vyšla v knize Maladie, Leonardo, 1996, pocházející právě ze sbírky Dżamis,). Po jejím přečtení jsme s Jirkou Pilchem upozornili na tuto knihu Piotra Raka, organizačního nestora polské SF. Po jejím přečtení mi Piotr Rak řekl, že jí byl tak nadšen, že ihned kontaktoval Andrzeje Sapkowského, kterému žertem sdělil, že by si měl tuto knihu přečíst, aby věděl, jak se píše fantasy.

Od onoho okamžiku se v polském periodickém SF tisku rozpoutala doslova šílená, jednoznačně negativistická recenzní smršť na vše, co bylo podepsáno jménem P. W. Lech. Do boje proti Lechovi vytáhl i sám velmistr polské fantasy, Andrzej Sapkowski. „Lechovy světy jsou nevěrohodné a vůbec nectí základní postuláty knižního dialogu“, - toť v kostce velmistrova jednoznačně zdrcující kritika.

I naštval se Piotr Rak a napsal pojednání o ničím nepodložených (hlavně ne objektivními fakty) výšplechtech recenzenta-kritika skrývajícího se pod pseudonymem Karburátor, který zvláště nenávistně útočil na Piotra W. Lecha. Ono pojednání zaslal do redakce polské FANTASTYKY. Za několik dní mu volal Marek Oramus, redaktor FANTASTYKY, odpovědný za domácí SF publicistiku.

„Víš, Petře...“, začal rozvážně svůj hovor s Petrem, kterému pomalu začínalo být jasné, že FANTASTYKA jeho pojednání asi neotiskne, “...díky za to, cos napsal. Je to natolik jasné a přesvědčivé, že recenzent Karburátor už nebude psát pro FANTASTYKU. Dostal padáka.“

Proč o tom vůbec píši? Téměř identická, spíše však mnohem horší situace, je i v české IKARII. Na rozdíl od polské FANTASTYKY má IKARIE tu smůlu, že v jejím čele nestojí intelektuálně a lidsky natolik silné a přesvědčivé osobnosti jako Oramus či Parowski ve FANTASTYCE. Na jasné a logické argumenty upozorňující na zjevné nedostatky v práci recenzentů není vůbec reagováno. Místo vyvození důsledků z těchto upozornění je reagováno typicky českým způsobem: je vyvinuto maximální úsilí mající za cíl likvidaci těch, kdož otevřeně volají po nápravě. Inu, není se co divit, když v čele těchto rádoby recenzentů stojí sám šéfredaktor, jehož recenze se rovněž beznadějně utápějí v močůvce neobjektivností. Vím, o čem píši. Sám jsem příkladem (dosud živoucím) takové „objektivně“ likvidátorské, šéfredaktorské politiky IKARIE. Viďte, pane Ríšo?

Není to tak dávno, co na obrazovkách České televize proběhl v pořadu Tenký led zajímavý střet několika spisovatelů a literárních kritiků. Autoři Klíma, Topol a Merta se „střetli“ s kritiky Vohryzkem, Chuchmou a Justem. Ve velice zajímavé debatě se protagonisté tohoto pořadu dotkli všech stránek vzájemného vztahu autor a jeho kritik. Z celé debaty mne nejvíce zaujal názor Jáchyma Topola (autora např. Sestry). Topol tvrdí, že literární kritik musí být především neobyčejně inteligentní, sečtělý a hlavně vzdělaný. Co musí být, mělo by to být jeho povinností! Musí mít perfektní přehled nejenom o tom, o čem píše, ale prakticky o všem, přesně v duchu rčení: vědět o všem něco a o něčem všechno. Pokud je kritik tomuto předpokladu poplatný, je pak nejenom přesný, vtipný a objektivní, ale také nejblíže onomu bájnému, velice obtížně uchopitelnému fenoménu, jež se zove objektivní pravda. Zvláště v oblasti SF má tento předpoklad cenu zlata. Ruku na srdce, kolik takových SF kritiků obšťastňuje naše SF periodika? Jsem přímo skálopevně přesvědčen o tom, že setsakramentsky málo!