Interkom: Quetzalcoatl, jak jej neznáme - (aneb Opeřený had znovu)

Především samotný výběr žánru potvrzuje slova Zdeňka Rampase, že román „navazuje na tradici sci-fi literatury pro mládež“. Je to typický vědeckofantastický román, vycházející z klasických tradic J. Verna a H.G.Wellse, mírně obohacený prvky fantasy (viz magie jednoho z božstev, vytvářející vraždící oživlé příšery). Román je příběhem slovenského emigranta Karola Kulkáně, který je při návštěvě mayského Palenque v jednom z chrámů zastižen podivnou bouří a přenesen zhruba o tisíc let nazpět, aby se pak - považován za Kukulkana čili Quetzalcoatla čili Opeřeného hada, mayské božstvo civilizace - pokusil odvrátit násilné sjednocení městských mayských států krvelačnými aztéckými Nahuatly. Proti své vůli zde sehrává úlohu mytického Opeřeného hada a významně přispěje k aztécké porážce. Netuší, že se coby křesťan stal nástrojem v rukou andělských sil dobra proti ďábelským Nahuatlům, ovládaným naprosto pekelným bohem Tezcatlipocou coby služebníkem Satanovým. Tak tedy bílý Kukulkan proti černému Tezcatlipocovi (ještě k tomu vyzbrojen mačetou s hřebem z Kristova kříže). Happy end se vlastně koná - neboť nepřemožitelná říše, která by zabránila šíření křesťanství, ovládaná pekelnými mocnostmi, nevznikne - i když globálně: soukromně hlavní hrdina spíše dopadá opačně chycen do časové smyčky a odloučen od milované dívky.

Jak bývá dobrým zvykem, každou recenzi je třeba začít spíše těmi kladnými stránkami díla. Především je třeba zdůraznit, že je dílo velmi slušně a čtivě napsáno a nejsou tam nápadné prohřešky proti spisovatelskému řemeslu. (Nefunkční doslov za otevřeným koncem, zbytečný úvodní úryvek před titulní stránkou i občasný nevhodně moderní výraz v řeči vypravěče - to jsou pihy na kráse, které lze přičíst absenci (?) odpovědného redaktora, který zde není uveden.) Základním a nejpřínosnějším jevem celého díla je fakt, že románu patrně předcházelo hluboké studium života mayské předkolumbovské civilizace a civilizací předkolumbovské Střední Ameriky vůbec. Svět mayské civilizace je zde naprosto věrohodně a přesně vylíčen včetně názvosloví, rekonstrukcí výrazů, do nejmenšího detailu „sedí“ i oblečení, jídlo, zvyky... Pro nezasvěceného čtenáře jsou cenné úvodní výkladové pasáže včetně slovníčku postav i výrazů na konci knihy. Velkou roli zde sehrál fakt, že autor osobně navštívil jako turista místa, kde se děj knihy odehrává, tj. Palenque, takže i popis přírody a staveb působí věrohodně. Odborníci na danou problematiku by mohli Š. Konkolovi v tomto směru sotvaco vytknout. Faktograficky je to prostě OK.

Jiná věc jsou však fakta a jiná je jejich interpretace. Právě interpretace i myšlenkové (nechci říci ideologické, ale musím) pozadí příběhu je opravdu silně ovlivněno autorovým křesťanstvím. A sice křesťanstvím tak rigorózního typu, že se opravdu ztotožňuje částečně s konquistadory. „Došli k oprávnenému uzáveru, že náboženstvo Aztékov bolo uctievaním diabla“, říká v úvodu. Kdyby řekl „k - z jejich hlediska - logickému závěru...“, chápala bych to. Jenže zásadní autorovou chybou, která se pak promítá nepříliš šťastně do děje i do psychologie dvou hlavních postav (Karola Kulkáňa a jeho milované mayské princezny Ixtli), je neschopnost vcítit se do mayských náboženských představ a náboženského cítění. Je pravda, že jak v náboženství Mayů, tak i Aztéků, zuřil neustále věčný zápas mezi silami dobra a zla o osud člověka. Přičemž božstva dobrá působila déšť, oplodňovala kukuřici a zajišťovala hojnost. Božstva zlá, k nimž patřila i smrt, přinášela sucho, uragány a válku (která ničila jejich hlavní potravu, kukuřici a přinášela tedy hlad a bídu). Mayové měli také peklo (mělo 9 pater) a ráj, jež trvaly věčně, a věřili v nesmrtelnost duše. Pikantní na celé věci ovšem je, že až asi do 10. století téměř vůbec neobětovali lidi (na rozdíl od Aztéků): pak však začali pod vlivem maysko-mexických vetřelců obětovat hromadně. A to Opeřenému hadu - Kukulkanovi - aztéckému Quetzalcoatlovi, jež byl pak spojován s bohem deště Chacem. Mayové měli obrovský počet božstev (neustále vzrůstal), lidské oběti však přinášeli jen několika z nich. Přičemž oběť byla pro zajatce obrovskou poctou - podle mayských náboženských představ se totiž dostával (stejně jako např. padlí bojovníci) okamžitě do věčného ráje. Totéž platilo i pro ještě daleko krvavější náboženství aztécké. Indiáni si totiž představovali, že svým bohům musí obětovat to nejcennější, co mají: tj. buď svou krev nebo rovnou srdce z živého těla (zpravidla válečného zajatce). Bylo třeba odměňovat bohy za to, že jim přejí - a tak se války vedly především proto, aby byl získán dostatečný počet zajatců k obětem, i když rozšiřování území taky nebylo na škodu. Princezna Ixtla (zajímavé na celé věci je také to, že její patronka bohyně Ixchel je nejen bohyní měsíce, ale i ničivých záplav, průtrží mračen a je božstvem spíše nepříznivým) nemá tedy myšlení mayské šlechtičny, ale křesťanky - měla by alespoň ve své mysli zápasit s představou pocty a normální touhou po životě a ne se obětování děsit, jestliže vyrostla na aztéckém! dvoře, kde to bylo normální. Její dětské koketování s hlavním hrdinou bylo ovšem z hlediska mayského i aztéckého „kodexu“ slušně vychované dívky „opravdovým odvazem“. Neprovdané Indiánky se měly k mužům chovat velmi plaše, klopit před nimi oči, kdykoliv jim podávaly vodu nebo jídlo, při setkání se k nim obracet zády - a bylo velice, velice žádoucí, aby do manželství vstupovaly jako panny. (Naneštěstí to tam autor vůbec nikde nevysvětlil, takže v tomto ohledu pak její postava působí jako poněkud prkenná bytost z mravoličného románu pro dospívající hochy a děvčata z 19. století). Zatímco motiv prokletí její rodiny je typicky křesťanský a Indiáni se od různých hříchů dokázali očišťovat jako křesťané půstem, pokáním a pálením vonných pryskyřic... a nejsou zprávy o prokletí dlouhotrvajícím. Jenže to, jak se Karol při vzrůstající náklonnosti k princezně chová, působí až příliš nepřirozeně cudně (a nereálně: kdyby si alespoň jednou k ní něco dovolil, a ona se postavila na odpor, jak jí dvorní mravy mayské kážou, pak by se to ještě dalo strávit, ale takhle to fakt připomíná verneovku.) Křesťanský světový názor z postavy Karola prostě příliš čouhá a znemožňuje jí, aby byla plastičtější a realističtější. Výsledek je ten, že charaktery princezny a Karola jsou asi tak nejslabším místem celého díla. Dalším slabým místem je pak přílišná schematičnost dvou protipólů: andělský Karol coby zachránce pod křídly Krista - a ďábelští aztéčtí Nahuatlové pod křídly Tezcatlipocy. Je pravdou, že původně mixtécké božstvo Tezcatlipoca (Kouřící zrcadlo) bývalo někdy odpůrcem toltéckého Quetcalcoatla (Opeřeného hada) - oběma se ale přinášely lidské oběti. Nepopírám, že středoamerické indiánské civilizace byly svými lidskými obětmi stovek válečných zajatců i otroků pro nás nepřijatelně nestravitelné. Mayská civilizace však s lidskými obětmi začala až v 10. století - tady v době, kdy některé státy starověku s těmito obětmi už dávno skončily: Kartágo bylo již mnoho staletí zničeno a také mimořádné a naprosto neslýchané obětování několika desítek urozených Peršanů Athéňany jako usmíření bohů za to, že opustili město /a tedy i posvátné chrámy a hlavně palladium, tedy sochu Pallas Athény) v době řecko-perských válek již dávno patřilo minulosti. Další nestravitelností jsou pak dvě skvrny na K.K. charakteru - jak snadno nechá použít raněné k boji (a ničí je kokou) a jak snadno podlehne ženskému přízraku... asi opravdu vidí v Indiánech nekřesťanské stvůry.