Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Začnu jako vždy, rok se s rokem sešel a opět tady máme Bohemiacon, tentokráte již počtvrté. Jako každoročně jsem se pokusil poznamenat pár příhod, za jejichž pravdivost či přesnost nehodlám nésti žádnou zodpovědnost. A proto tedy bylo, nebylo.......

       Veselá příhoda z cesty

       Přijdu si tak na nádraží, koupím si u pokladny lístek do Ústí nad Labem a pohledem na tabuli zjistím, že mašinka odjíždí z 3. nástupiště. Trochu mě to zarazilo, neboť bych ji čekal spíše z 1. nebo i 2. nástupiště, ale nakonec proč ne. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že bych měl něco osobního proti nástupišti číslo 3, ba právě naopak. Je mi převelice sympatické neb jsem z něho dlouhá léta odjížděl či naopak přijížděl, protože si ho zabraly vlaky směřující do Českých Budějovic, což je mé nejoblíbenější rodné město (ne snad, že bych jich měl více).

       Zcela automaticky a bezmyšlenkovitě jdu na místo, kde jsem vždy nastupoval. Vlak tam samozřejmě už stál, protože do odjezdu už mnoho času nezbývalo. Projdu okolo a koukám, kde jsou kupíčka. Nápis Praha na boku jednoho vagónu mě ujistí, že je to ten správný vlak. Kupíčka jsem nenašel, co se dá dělat. Zalezl jsem do jednoho vagónu, vyndal z tašky knížku a spojeně se usadil s vědomím, že za malou chviličku vyrazíme.

       BUM !!!!!!!!! Teď mi to došlo. Ten vlak byl úplně, ale úplně prázdnej. V celém tom dlouhém vlaku jsem byl sám samotinkej. Nějaký divný pocit mi našeptával, že to asi nebude ten úplně správný vlak. Vždyť do Prahy musí jet strašlivá spousta lidí a ne pouze já. Tak jsem si zase rychle sbalil knížku, sebral tašku a pochodoval k hlavní budově a tam koukám na cedulku, že vlak na Prahu odjíždí ze západní části nástupiště, zatímco já se samozřejmě usadil na části východní. Nyní poučen a vyzbrojen informacemi jsem se vypravil na západní část nástupiště. Lidi tady byli, což o to, dokonce celá spousta lidí, akorát mi tu pro změnu zase chyběl nějaký vlak. Ten však po chvilce přijel a vše bylo jak má být.

       V Rokycanech přistoupil Pavel a cesta zdárně pokračovala.

       

       Pink Ponk Bang Nastává chvilka negativní reklamy Bang Ponk Pink

       V nádražní restauraci Atrium (pokud se nemýlím, pokud ano je to nádražka na holešovickým nádraží), chtějí za vyčůrání na WC bůra. Překvapuje mne, že se vůbec platí za WC v restauraci, a i ta částka se mi zdá poněkud vysoká. Inu inflace je inflace. A bez peněz na hospodské WC nelez, jak praví staré či vlastně mladé české přísloví.

       Vlak, kterým jsme dále pokračovali, je poněkud zvláštní. Ona trasa Žilina - Praha - Ústí/Labem - Cheb poněkud připomíná některá literární díla jako např. Cestu do země Dzwille nebo Převrácený svět. Inu hlavně, že to jede, vlastně tedy nejede, neboť se někde objevilo 30 minutové zpoždění. Konečně vlak přijel a naše cesta zdárně pokračovala. Po chvilce jízdy přišel průvodčí, zkontroloval jízdenky, jestli se snad náhodou nechceme vozit zadarmo. Po zjištění, že jedeme do Ústí/Labem, se tajuplně usmál, spiklenecky mrknul jedním okem a temným pevným hlasem prohlásil: „Jedeme na Západ „ načež zmizel. Asi šel zabránit cizím agentům, aby neotočili vlak na východ či jinou světovou stranu.

       Prezentace jako každoročně probíhala velice svižně a bez jakékoliv fronty. Vždy mě to mile překvapí. Myslím, že už jsem je odhalil. Oni si normálně nepoužívají počítače. Jsou proti nové progresivní technice. Zpátečníci, takhle si ulehčovat práci. Jak se jinde všichni natrápí, než stroje vůbec rozběhnou, než tam naťukají všechna ta data a to všechno jenom proto, aby nakonec zjistili, že díky úplně maličkaté chybičce v programu stejně nic a nikoho nenajdou. Mezitím samozřejmě vznikne odporná dlouhá a nechutně nervózní fronta, ve které frontíci (lidé stojící ve frontách) nadávají už úplně na všechno. A tady NIC!!!

       Ano, musím se sebekriticky přiznat, že jsem zklamal důvěru klubem na mne vloženou a zajistil bydlení v závratných výškách druhého patra a nikoliv v hlubokých nížinách patra prvního. Na svoji obhajobu však musím říci: „Za všechno může železnice“. Kdyby jejich vlak neměl více jak 30 minutové zpoždění, tak jsme všichni bydleli pěkně v prvním patře jako loni a nemuseli se vláčet po schodech či nechutně dlouho čekat na výtah do patra druhého. A to chtějí ještě zdražit! Já naopak navrhuji, aby byl cestujícím vyplácen předem stanovený obnos, jehož výše by byla přímo úměrná velikosti zpoždění. To by mělo za následek, že jízda některými spoji by se stala výdělečnou činností (je snad samozřejmé, že tento zisk by musel být zdaněn podle platných zákonů). To však není všechno. Toto opatření by ve svém důsledku snížilo procento nezaměstnanosti, zvýšila by se vytíženost a tedy i ziskovost osobní dopravy a nakonec by došlo i ke zlepšení stavu železnic. Jezdiči (nový druh podnikatelů, zabývající se cestováním) by investovali svůj základní kapitál do zakoupení jízdenek a velikost zisku z takovéto investice by byla dána velikostí zpoždění. ČD by se naopak snažila eliminovat svoji ztrátu dosažením co nejmenšího zpoždění a to především na problémových tratích, na kterých by jezdiči měli eminentní zájem cestovat. Bylo by zcela nevyhnutelné zajistit zvýšenou ostrahu železnice, aby nedocházelo k některým projevům nekalé soutěže jako např. vytrhávání kolejí, umisťování náloží do budov nádraží, umisťování překážek na koleje a podobně. Je snad jasně vidět, že uvedený mechanismus bude hladce fungovat i v jiných oblastech veřejné hromadné dopravy.

       

       Čtvrtek

       17⁰⁰ A. Sapkowski beseda s autorem

       probíhala ve stejném duchu jako všechny předchozí besedy s tímto autorem

       

       Pátek

       10⁰⁰ A. Sapkowski o hrách

       další beseda, lehce se opakující dotazy z besedy minulé, celé lehce zaměřeno na hry

       Konečně dorazila druhá skupina Andromedy (Dáreček, Vašek a Petr) a jako bych to neříkal, potažmo před chvilkou nenapsal: „To jsme až ve druhém patře, kdo tam má šlapat, taková výška. Výtahy budou přecpaný a když půjdeme pěšky, dostaneme infarkt“.

       11⁰⁰ V. Fořtík: „Magie ve vědeckém pojetí“

       Jak již bývá s V. Fořtíkem zvykem, nejednalo se o přednášku, ale nýbrž o besedu na dané téma. Díky tomu se to celé zvrhlo v lehčí hádku, která se někdy více a někdy méně držela tématu.

       „Budeme mluvit o woodoo, a to prosím na vědeckém základě. Nechť existuje šaman disponující určitou psychickou, telekinetickou či jinou námi nepochopitelnou silou a tento šaman dostane za úkol zlikvidovat jistou osobu. Samozřejmě pomocí této síly, pokud mu ušmikne hlavu, nemáme se o čem bavit. Ke splnění tohoto úkolu si vyžádá část těla oběti (vlasy, nehty atd..).

       Vysvětlení principu:

       V každé části organizmu je obsažena DNA nesoucí informace o celém organismu a tím je oběť zcela jednoznačně definována a nemůže tedy dojít k postižení někoho jiného. Šaman hněte figurku a tím stimuluje své vlastní psychické síly, které pak díky již zvýšené přesné identifikaci může zaměřit na svoji oběť.

       Otázka:

       Myslíte si, že lze takto zabít nebo pouze ublížit a za jak dlouho?“ tolik V. Fořtík.

       Po tomto úvodu mající za cíl navodit téma a rozproudit diskusi vypukla zuřivá debata přibližně následujícího stylu:

       může to zabít

       nemůže, celé je to nesmysl

       existují důkazy, že to funguje

       jediný seriozní zdroj informací je ..., to ostatní jsou neověřené senzace

       žádné seriozní důkazy neexistují

       a já slyšel, že v Africe to funguje takhle ...

       a já zase, že v Austrálii je to úplně jinak ...

       a dotyčná osoba musí vědět, že je na ni kletba seslána

       nesmysl, naopak to nesmí vědět, aby to fungovalo

       

       Protinávrh:

       Nemusí být část těla, postačí pouze nějaký předmět, který dotyčná osoba měla u sebe, na tomto předmětu je nabalena aura a ta postačí k identifikaci.

       Další teorie:

       Měli byste si o tom aspoň něco přečíst, když už se o tom chcete bavit, celé je to postaveno na morfologickém poli. Částečka má stejné pole jako celý organismus a tedy působení na toto pole ovlivňuje celý organismus (morfologické pole = astrální projekce člověka)

       Po této náročné debatě následoval oběd, po kterém se dostavila velká žízeň a proto následoval přesun ke Hnátě. Tam se Dáreček s Vaškem cpali hranolema a drželi stůl pro příchozí žíznivé Andromeďáky.

       

       16⁰⁰ Joe Haldeman - Beseda s autorem

       U nás vyšel pouze román Věčná válka, který byl autorův čtvrtý, ale první SF román. Jeho první román se odehrával ve Vietnamu a tak vzniklo přání napsat SF román ze stejného prostředí. Věčná válka měla být původně novela, ale nějak to tak vyšlo a byl z toho román. Všichni vydavatelé (celkem jich bylo 18 ) to odmítli a rukopis mi vrátili. Nakonec to doporučil na nějaké párty Ben Bova opilému vydavateli knížek pro děti, který to nakonec vydal jako román odehrávající se v budoucnosti a tedy vůbec ne SF. Z tohoto důvodu mu pak byla věnována od kritiky daleko větší pozornost. Bylo to nakonec štěstí.

       V USA to chodí tak, každý si pamatuje tu první úspěšnou knihu, ty předchozí nikoho nezajímají. Proto je Věčná válka uváděna jako jeho první kniha, i když ve skutečnosti byla až čtvrtá. Celkem J.H. vydal okolo 20 knih a sám se přiznává, že některé pouze pro prachy. „Přece musím za něco žít“, říká sám autor.

       Jaký je Váš vztah k T.G.M.?

       „Skoro nic jsem o něm nevěděl. Byl to velký hrdina a já jsem žil blízko města Masaryktown“.

       Jaký je Váš vztah k armádě, jak ho změnil Vietnam?

       „Politicky jsem nesouhlasil, mám politické námitky proti válce. Kněží ji schvalují, ale já jsem ateista. Člověk nevěřící v Boha je v Americe něco divného. Nakonec jsem musel nastoupit a stal se ze mě voják. Dali mi pušku, nechtěl jsem ji. Oni mi na to řekli: „Tak ji jen tak noste a uvidíte co se sní dá dělat“. Nakonec není zas tak těžké někoho zabít, když po vás střílí. Byl jsem ženista. Bylo to díky mému vzdělání, ovládal jsem fyziku a díky tomu jsem uměl správně spočítat příslušné množství trhaviny. Stejně jsem to dělal odhadem. Nikdy jsem nevyhodil do vzduchu most nebo něco takového. Většinou jsem tak s 80 dalšíma lidmi chodil po džungli a když nás napadli, tak jsem při ústupu výbušninou vyčistil kus džungle, aby měly kde přistát helikoptéry. Výbuchy se mi líbily, byla to ohromná legrace. Po šesti měsících jsem byl vážně zraněn a po dalších pěti měsících v nemocnici jsem se vrátil domů.

       Ve Vietnamu většinou bojovali negramotní černoši a proto jsem byl jako spisovatel velkou výjímkou. Bylo tedy naprosto přirozené napsat o tom román. Byl bych šťastný, kdybych o této problematice napsal pouze jeden román, ale nemohu si pomoci, něco mě k tomuto tématu přitahuje“.

       Cítíme, že jste hluboce proti válce. Po Vašem románu, který byl oceněn Hugem, trvalo ještě 10 let, než se objevila oficiální kritika války ve Vietnamu. Jaký je Váš současný vztah k této válce?

       „Odpovím obráceně. Dnes je velmi obtížné najít člověka schvalujícího válku ve Vietnamu. V roce 1970 R. Heinlein financoval stránku v SF magazínu, kde byla uveřejňována jména lidí, kteří s Vietnamem souhlasili. Lidem se tenkrát neříkala pravda. SF byla rozdělena. Pochopení pravdy trvalo hodně dlouhou dobu“.

       Vaše kniha Věčná válka je velmi často dávána do protikladu s knihou R. Heinleina Hvězdná pěchota. Byl v tom nějaký záměr?

       „Ne. Neměl jsem to v úmyslu. Hvězdnou pěchotu jsem četl dvakrát. Je to didaktický román a myslím si, že velmi úspěšný. Můj román je příběhem jednoho člověka. S R.H. jsem se znal velmi dobře a velmi jsem si ho vážil. Přestože jsme se v mnohém politicky neshodli, v mnohém jsme byli zajedno.

       R.H. chtěl být námořním důstojníkem, ale jeho tuberkulóza mu v tom zabránila. Já jsem byl naopak přinucen bojovat proti své vůli.

       To není paradox, ale naprosto logické. Zkušenost R.H. vycházela z pocitů absolventa prestižní vojenské akademie, zatímco moje zkušenost je přežít. Scény, které R.H. barvitě popisuje ve svých dílech, mi připadají zábavné“.

       Které filmy pojednávající o Vietnamu považujete za pravdivé?

       „Četa

       Poslední šílený výstřel

       Apokalypsa „

       Vietnam poznamenal celou generaci, za jak dlouho jste se s tím vyrovnal?

       „To bylo postupné, dva až tři roky jsem se nemohl vyrovnat s mírem, bál jsem se každého zvuku a snažil se ukrýt. Např. moje matka zatáhla doma závěsy a já sebou seknul na zem, abych se kryl.

       Chodil jsem na nebezpečná místa a chtěl jsem, aby mě někdo napadnul. Pak jsem vytáhnul nůž a řekl, tak se do toho dáme, a oni utekli.

       Cítil jsem, že takhle dál už nemůžu žít. Nakonec mi lékař hypnotizér pomohl překonat strach z útoků“.

       Co Vás přimělo psát příběhy pro Star Trek?

       „Neměl jsem prachy. Bylo to zajímavé. Dostal jsem šanci si vydělat, to jsem zkrátka nemohl odmítnout“.

       Jaké jste zpracoval další náměty?

       „Dalším opakujícím se tématem v mých dílech je potřeba se lépe chovat a nepřítomnost Boha. Proč se máme lépe chovat ve vesmíru, který na vás kašle. A proto o tom musím napsat knihu“.

       Uvažujete o knize pojednávající o nějakém novodobém konfliktu?

       „Necítím se kvalifikován psát např. o Bosně nebo třeba Irsku. Nechápu myšlenky typu: „Tvůj dědeček zabil Mýho dědečka a tak já teď zabiju Tebe“. Válka v Zálivu, to byla obrovská ukázka síly, se záměrem udržet nízkou cenu ropy. Naprosto to chápu. Každá generace zbraní musí být někde otestována, aby se zjistilo, jestli fungují správně. Například Rusové v Afganistanu zjistili, že jejich zbraně nesnášejí špínu. My jsme se tím poučili a naše zbraně zabily až příliš mnoho lidí“.

       Co si myslíte o lidech, co šli do Vietnamu dobrovolně?

       „Bylo to dáno naší kulturou. Od malička nám vtloukali do hlavy, že voják je to nejlepší, co mladý muž může být. Jinak je homosexuál nebo dokonce ještě něco horšího. Já měl na vybranou, buď uniformu nebo dva až tři roky vězení spolu s výčitkami, jestli jsem jednal správně“.

       Co říkali Vaši spolubojovníci na Vaši knihu?

       „Přežili jsme jen tři. Já, doktor a sestřička z nemocnice, kde mě dávali dohromady. Ostatní stejně neuměli číst a já jim musel psát dopisy domů“.

       Má ještě válečná literatura smysl, nejsou jí lidé dnes už přesyceni?

       „Myslím si, že je příliš mnoho dobrodružných příběhů a že válečný konflikt je pořád dobrým pozadím. Většina lidí nemá o válku zájem. Válka v Zálivu byla něco jako Wellsova Válka světů. Akorát s tím rozdílem, že v těch obrovských ničivých strojích jsme tentokrát byli my a ti bezmocní dole, to byli oni“.

       18⁰⁰ Beseda se zahraničními autory (Joe Haldeman & A. Sapkowski) Opět strašlivá spousta dotazů na oba dva autory, ale Joe Haldeman byl mnohem zajímavějším a vzácnějším autorem, proto byla většina dotazů směřována na něj a on na ně velmi zajímavě odpovídal. A. Sapkowski se mezi tím postaral o kulturní vložku svými pokusy přivázat si brýle na špagátek. Úspěch byl dokonalý. Když už se nikdo nesmál, navíc mu došlo pivo a beseda dále pokračovala dotazy na J. H., tak raději odešel.

       

       20⁰⁰ Ondřej Neff

       Bohužel O.N. se nedostavil. Na Bohemiacon dorazil pravděpodobně až v sobotu. Z tohoto důvodu se většina lidí, kteří se nyní besedy nedočkali, přesunuli na pořad Caroly B. Ta byla lehce vyvedena z míry takovou hojnou účastí. Ani kapacita místnosti nebyla právě nejvhodnější. Z tohoto důvodu následoval přesun do Auly, kde bylo místa dosti pro všechny zúčastněné.

       

       22⁰⁰ Promítání filmu Face Off (Tváří v tvář)

       Jednalo se o českou předpremiéru amerického akčního a poměrně veselého a roztomile natočeného filmu s typicky americky přeslazeným koncem. Pět Happy-endů najednou, to se opravdu málo kdy vidí. Pokud však nebudeme v tomto filmu hledat nějaké umění, přehlídneme pár menších nelogičností, které jsou v tomto typu filmů zcela běžné, tak se budeme docela dobře bavit. Film je poněkud delší, přibližně 130 minut živé délky, ale vůbec to není na škodu. Akce stíhá akci a mrtvá místa dokonale zabili už ve střižně. Podle mého a nejen mého názoru tento film rozhodně stojí za shlédnutí. Naše výprava se projekce zúčastnila až na Dárečka, který se šel opíjet do prázdného baru a později našel pár spřízněných duší někde pod střechou koleje.

       

       Sobota

       10⁰⁰ Je překladatel ohrožený druh

       Překladatelů je dnes moc. Dobrých překladatelů je dnes málo. A bude-li to tak pokračovat, tak se dobří překladatelé dostanou na seznam ohrožených druhů.

       Co má splňovat dobrý překlad:

       1.přenést myšlenky autora

       2.přenést autorův styl

       3.neprznit jazyk, o gramatice ani nemluvě

       Dá se však říci, že občas to jde proti sobě a je nutné něco obětovat za účelem hladkého sdělení

       Co má překladatel splňovat:

       1.dokonalá znalost jazyka - často to nebývá splněno, velmi mnoho překladatelů má pouze gymnaziální znalosti daného jazyka, což je naprosto nedostatečné.

       2.dokonalá znalost mateřského jazyka: bohužel, opět to nebývá splněno. Je to smutné, ale kdo z nás umí pořádně česky. Avšak nejedná se pouze o bezchybnou gramatiku. Při překladu je nutné pochopit myšlenku a tu vyjádřit v našem jazyce. Pokud toto není splněno, jsou výsledkem krkolomné konstrukce, které nemají s naším rodným jazykem mnoho společného.

       3.opravdový oříšek: znalost reálií. Tady však občas dělají chyby i samotní autoři. S reáliemi úzce souvisí i znalost odborné terminologie. Do této kategorie spadá i otrocký překlad odborných textů.

       4.pokora před autorem - překladatelská volnotvorba. Občas je např. tragické pojetí zcela potlačeno humorně znějícím překladem

       5.vynechávky - má li překladatel pochyby, jak něco přeložit, jednoduše to vynechá. Bohužel, čtenář pak přichází o cenné informace.

       6.dobrý překladatel musí být především dobrým čtenářem. Musí pochopit, co tím chtěl autor říci. Nepochopení myšlenky je opravdu velmi vážný překladatelský prohřešek

       7.frazeologismy - je třeba používat bohaté češtiny, když je třeba použít nářečí...

       8.překladatel musí dále míti dobré zdraví (sedět 10 hodin u počítače se nějak na člověku projeví), vyrovnanost, spolehlivost, přesnost atd.

       Vyhlášení 5. Ročníku Koniáše již proběhlo na Avalconu v Chotěboři, a proto pouze krátká rekapitulace. Oproti loňskému roku byl pouze jediný vážný kandidát, který po zásluze zvítězil. S. Donaldson: Skutečný příběh.

       

       10⁰⁰ J. Kulhánek beseda

       Napsal jste dva romány a oba mají otevřený konec. Plánujete pokračování?

       Nemohu to ani vyvrátit, ani potvrdit.

       Je velký problém s vymýšlením jmen pro hrdiny?

       Není, jednoduše je vymyslím nebo používám jména z titulků v televizi.

       Jaký máte vztah k pavoukům?

       Silně záporný.

       Jak jste se dostal ke způsobu konzumace pavouků?

       Myslím si, že kdyby se pavouci jedli, jedli by se asi takhle.

       Proč skafandry mimozemšťanů vypadaly jako popelnice?

       A proč ne. Román měl být původně dvojnásobně dlouhý a tam bych to vysvětlil.

       Zdá se, že jste fascinován rotačními kulomety. Proč?

       Je to oblíbená zbraň mého oblíbeného terminátora.

       Proč se Váš upír liší od klasického pojetí upíra?

       Nechtěl jsem napsat klasickou upírárnu, těch je strašná spousta.

       Jak netopýr nesl katanu?

       Už si nevzpomínám, možná že v zubech.

       Řekl jste, že Cesta krve měla být mnohem delší. Proč byla ukončena dříve?

       Už mě to štvalo. Zvláště pak korektury. Je to obludná práce. Vlastní psaní není až takový problém.

       

       14⁰⁰ J. Kantůrek: Co nového na Zeměploše

       Klasická omluva těm, co už to slyšeli na jiném conu. A poté následovaly ukázky a další ukázky a ještě další ukázky ve skvělém přednesu J. Kantůrka. V 16⁰⁰ nás bohužel vyhnali pryč. Je věčná škoda, že Zeměplocha nevychází také namluvena. Nemohu si pomoci, ale v J.K. podání je to ještě mnohem a mnohem lepší.

       Bylo nutné zkontrolovat Rudlu a Vaška, a proto se vydávám směr Hnáta. Ano, byli tam. A můžete hádat, co tam dělali.

       20⁰⁰ Beseda se zahraničními hosty (Joe Haldeman & A. Sapkowski)

       Opět spousta dotazů, tentokráte však spíše na téma conů, scifistů a tak. Ke konci A.S. názorně předvedl svůj názor na americkou kulturu: „Jsou to řidiči Brmmm, Brrrrrrm, BrmBrm“

       Poté následovala dlouho očekávaná tombola. Opět se mi podařilo šťastně zvítězit. Tentokráte jsem ukořistil pouze jedno tričko (silně klesající tendence), nějaké kartičky, které jsem později vyměnil s Petrem za flašku rumu a nakonec cena nejhodnotnější láhev J.W. (silně stoupající tendence)

       Toť pro letošek asi vše a můžeme se všichni těšit zase za rok na Bohemiacon 98.