Interkom: ROBA SWIGARTA CESTA ČASEM

Toto jsou úvodní řádky knihy The Time Trip amerického spisovatele Roba Swigarta. Za panování Vládostrany ležel návrh na její překlad několik let beznadějně v Odeonu. Aby si čtenáři sci-fi mohli užít alespoň částečně potěšení z jejích stránek, uchýlil jsem se k tehdy obvyklé fintě – osvícený redaktor dr. Sirotek pod náčelnictvím příznivce sci-fi Zdeňka Volného uveřejnili v časopise Světová literatura tak zvanou recenzi s ukázkami. Ukázky tvořily průřez celou knihou, pospojovaný jakýmsi převyprávěním. Vlk se nažral a koza zůstala celá...

Po Velké Sametové jsem se snažil překlad románu znovu udat, ale kupodivu mým kolegům v United Fans se zdál pro „běžné“ čtenáře příliš „intelektuální“. Nepřesvědčilo je ani čtení ukázek během jednoho z naších miniconů, kde se posluchači srdečně bavili. Asi jsou příliš „intelektuální“ i návštěvníci našich akcí. Zádrhel byl také v tom, že se mi nedařilo zjistit (ani dotazy během Frankfurtského knižního veletrhu), kdo je majitelem práv. Chtěl jsem alespoň celou „recenzi s ukázkami“ přečíst na letošním Bohemiaconu ve Spišské Nové Vsi, ale jakýmsi nevysvětlitelným posunem v čase jsem svou inzerovanou přednášku prošvihl... Měl jsem z toho značný mindrák, ale pár dní nato mi Internetem přišel dopis od samotného autora, kterému se po mysteriózním putování dostal do rukou jeden z mých dotazů po majiteli práv. Swigart mi sděloval, že autorem práv je on sám a že jej potěší, když bude tištěn v České republice! Tak jsme si plácli (opět přes Internet) a román si vydám sám, když o něj žádný jiný nakladatel nestojí! Pro předběžnou informaci uveřejňuji alespoň onu starou recenzi ze „Světovky“, samozřejmě bez „ukázek“, místo kterých někdy v průběhu příštího roku dostanete do rukou celou knihu. Tak se těšte!

Jaká je souvislost mezi písničkou Bílé vánoce Binga Crosbyho a románem Cesta časem (The Time Trip) Roba Swigarta? Kromě toho, že obé může být předmětem našich úvah, je to skutečnost, že název filmu, ve kterém tato nejprodávanější píseň moderní doby zazněla, je Holiday Inn (Prázdninový hotýlek); a právě Holiday Inn je částečným dějištěm Swigartova příběhu.

Jak je vidět, všechno navzájem souvisí, což dokazuje nejenom fyzika, potažmo filozofie a náboženství, ale také Swigart v románě Cesta časem. Film Holiday Inn, od roku 1942 trvalý hit vánočních programů americké televize, inspiroval jméno hotelů a motelů největšího jejich světového řetězce. V románě je to místo, kam podle Swigarta přijdeme po smrti, alespoň v Americe. Je to však jen jakási přestupní stanice, kde pobudeme v nudné nečinnosti jen do té doby, než se rozhodne, jak s námi bude naloženo dále. Swigart je totiž zastáncem teorie převtělování a román Cesta časem nikterak nezakrývá, že jeho autorem je vyznavač zenového buddhismu.

Tento v pořadí třetí Swigartův román vyšel v roce 1979. Rob Swigart se narodil roku 1941 v Chicagu a po humanitních studiích byl nejprve reportérem. Potom to zkusil jako obchodní cestující, ale nakonec se usadil jako asistent na katedře anglistiky kalifornské státní univerzity v San José, nedaleko níž také žije se svou rodinou. Kromě psaní se ve volném čase věnuje sportu (létání a aikidu, ve kterém je držitelem černého pásu), hře na violoncello a také počítačům a východní filozofii. Jeho zaujetí pro odlišné formy bytí, tajemství smrti a na druhé straně pro možnosti současné techniky (především počítačů) je z románu patrno na první pohled.

Svoji první literární práci (nepočítáme-li začátečnickou sbírku básní), román Malá Amerika (Little America), napsal Swigart v roce 1977. Rok nato následoval román A.K.A.: kosmická bajka (A.K.A.: A Cosmic Fable) a za další rok (1979) román Cesta časem. Podle amerických kritiků je to údajně jeho dosud nejlepší dílo. Napsal celkem osm románů, jedním z nich je Portal (1988), simulující na počítači budoucí historii. Kromě psaní románů natáčí ještě dokumentární i hrané filmy (je majitelem, produkčním, kameramanem, střihačem a zvukařem vlastní filmové společnosti Marley & Swigart) a píše odborné stati o počítačích a o poezii.

Počítače hrají také dominantní roli v románu Cesta časem. Kniha je rozdělena do tří částí. Fabule je vcelku jednoduchá. Penny Gamešová, přehlížená manželem a znuděná životem na předměstí, se rozhodne se vším skoncovat. Strčí hlavu do mikrovlnné trouby, nastavené na maximum, a rázem se tak dostane na onen svět – do Holiday Inn. Barney, její manžel, si uvědomí, jak hluboce Penny miloval, a rozhodne se, že ji chce zpět. Zosnuje komplikovaný průnik do vládní počítačové sítě, aby se tak pomocí nejnovější techniky mohl dostat do Mezopotámie za králem Gilgamešem, který prý odhalil tajemství nesmrtelnosti. To se mu podaří a v Sumeru se zamiluje do Pennina předchozího převtělení, chrámové prostitutky. V jiném světě takto rozpozná své vlohy pro lásku a přátelství a rozhodne se čelit tajemství smrti.

Román je vystavěn v několika rovinách a točí se kolem nevelkého počtu hlavních hrdinů. Všechny a všichni se navzájem proplétají, ovlivňují, narážejí na sebe a zase se odrážejí, tak jak to dělají fyzikální částice anebo tělesa ve vesmíru. Vzájemná spojitost postav a epizod románu tu není žánrovým klišé, ale sémantickým gestem autora. Jeho přesvědčení o těsné propojenosti veškerenstva je natolik silné, že je Swigart v románě netoliko při každé příležitosti verbalizuje, ale celý příběh na této kauzálnosti staví. „Všechno je to propojené“ – nejenom osudy jednajících postav a motivy jejich jednání, ale i jejich minulost a budoucnost, stejně tak jako různé roviny jejich bytí.

Zvolí-li autor jako námět svého díla tak „velká“ témata, jako jsou láska, přátelství, život a smrt, a rozhodne-li se pojednat je jako zábavný příběh, má jen dvě možnosti – buďto stvoří trapný propadák, anebo to vyhraje na celé čáře. Swigartovi se podařilo to druhé. Součástí talentu, díky kterému se mu to podařilo, je také schopnost zacházet mistrovsky s jazykem (nezapomeňme, že Swigart byl profesorem angličtiny). Dělá si legraci nejen z lidí a z institucí, ale také ze svého výrazového prostředku – z jazyka. Začíná to už jmény míst a hlavních hrdinů. Tak domovem Barneyho Gameše (průhledná spodoba se jménem krále Gilgameše) je městečko v Křemíkové „rokli“. Je to obdoba Křemíkového údolí (Silicon Valley), kde je soustředěn americký elektronický průmysl. V tomto koutě Kalifornie se také příběh odehrává. Barneyho přítel se jmenuje Josh MacIntosh – při čtení tohoto jména si připomeneme počítač MacIntosh firmy Apple, ale „josh“ znamená také legrace, švanda, žertovat atd. Právní poradkyně některých postav románu, poněkud nymfomaniakální Prue Nisevny, má zase ve jméně slovo „prudence“ – prozíravost, chytrost, rozumnost, šetrnost. Většina dalších jazykových „poťouchlostí“ je postavena na mnohovýznamovosti anglických slov, ale Swigart si klidně další slova vymýšlí – např. ke známým „blackoutům“ (přerušení proudu, „okno“) přidá „brownouty“ a „pinkouty“. Swigartova hra se slovy svádí překladatele k oné rezignující poznámce pod čarou, „nepřeložitelná slovní hříčka“. Jazykový rozbor románu by byl jistě vděčným námětem ročníkové práce nějakého studenta angličtiny.

Další Swigartovou předností je to, že v románě využil své znalosti počítačů nekonvenčním způsobem. Ty netvoří v románě jenom technickou rekvizitu, ale jsou nositeli děje a zprostředkovateli autorova uměleckého záměru. S inteligentním humorem je vylíčena anatomie nového druhu zločinu – pronikání do cizích počítačových sítí – jistě jedna z prvních, ne-li úplně první literární reflexe tohoto kriminálního jevu. Technika není Swigartovi cílem, ale prostředkem tvorby. Tím se Cesta časem liší od drtivé většiny ostatní produkce žánru sci-fi, kterou lze s čistým svědomím označit za balast. Teprve když dílo s uměleckými ambicemi (resp. z oblasti umění) překročí onu svazující žánrovou hranici, když mu jde o víc než jen o animaci mechanismů, lidí či času, má naději překročit onu magickou hranici oddělující kýč, neumění či (v nejlepším případě) řemeslo od Umění. Nebudeme tu však čtenáře unavovat svými úvahami na téma Hodnota sci-fi – činili jsme tak jinde a jindy.

Cestování časem a převtělování je Swigartovým oblíbeným námětem (vedle techniky a kosmu). Od Kosmické bajky pokročil také zde o značný kus kupředu. Ani cestování časem neslouží v románu jen jako rekvizita, před níž by se mohl odehrávat libovolný (zaměnitelný) příběh, ale přímo utváří a podmiňuje syžet. Barneyho cesta časem je nosnou dějovou zápletkou, neoddělitelně spjatou s motivy převtělování, mimotělní existence a nesmrtelnosti.

Prostřední část Swigartova nevšedního příběhu nikterak nezakrývá, že se vlastně jedná o „zmodernizovaný“ epos o Gilgamešovi a jeho příteli Enkiduovi. Swigart rozvíjí všechny své schopnosti, ať již je to smysl pro jazyk (slovní hříčky, sémantické posuny), dramatičnost situací, překvapivé pointy anebo organické spojování sarkasmu s patosem či komiky s erotikou (počínání rozhodně ošidné). Swigartovo „převyprávění“ eposu je překvapivě citlivé ke starověké předloze a do příběhu je včleněno mistrovsky – spojovací švy jsou neznatelné.

Závěrečná, třetí pasáž knihy, ve které se hlavní hrdina Barney vrací do svého kalifornského domova (nyní poučenější a moudřejší a rozhodnut „definitivně vyřešit problém smrti“), je stejně dynamická jako obě části předchozí. V té souvislosti nás nemůže než napadnout vždy překvapivá souvislost mezi prognostikou sci-fi a skutečností. Máme na mysli obdobnou snahu dr. Moodyho „vyřešit smrt“, která se svými výsledky žánru sci-fi přibližuje zneklidňujícím způsobem. Ale to už je jiná kapitola.