Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Dan Simmons se rozepsal natolik, že již začíná šlapat na paty Franku Herbertovi s jeho projektem Duny. Třetí díl cyklu Hyperion totiž není tím posledním. I když srovnání s Herbertovým komplikovaným světem, který se v jeho románech vyvíjel neuvěřitelně dlouho, není tak zcela přesné, dá se říct, že se na obzoru zjevil další pokus o americký průlom do mýtu nepokořitelných anglických vypravěčů. Simmonse dělí od Herberta několik desetiletí a je to znát. Zatímco Duna se zaobírá sociálními a ekonomickými problémy, Hyperion se zaměřuje na duševno a technický vývoj. Simmonsův svět je zachycen v okamžicích bezprostředních dějinných zvratů, takže se vyvíjí podstatně razantněji. To, na co Herbert potřebuje několik stovek až tisíců let, stíhá Simmons v nepoměrně kratší době. Ale dost rádoby akademických úvah nad budoucností tohoto zajímavého autora i jeho díla a hurá na Endymiona.

       Endymion. Jmenuje se tak už nejen město na planetě Hyperion. Stejné jméno (respektive příjmení) totiž nese i hlavní hrdina - Raul Endymion - člověk mnoha řemesel, který se nakonec stává společníkem a milencem spasitelky lidstva. Tento díl (a patrně i ten, který bezprostředně následuje) je koncipován jako výpověď Raula odsouzeného k smrti a čekajícího kdesi na oběžné dráze na smrtící dávku kyanidu. Hrdina vypráví o své roli v příběhu a popisuje své zážitky se spasitelkou. Asi do poloviny knihy jsem vyčkával, kdy se konečně naplní narážky ze začátku a kdy Aenea (hlavní hrdinka a Raulova budoucí milenka) konečně dospěje z desetiletého děvčátka v ženu. Ve třetí čtvrtině jsem pochopil, že čekám zbytečně a že na starší vydání Aeney si musím počkat přinejmenším do čtvrtého dílu.

       Tento román totiž zabírá velmi krátký časový úsek, ve kterém se toho ovšem přihodí dost na to, aby bylo možno hovořit o románu. Simmonsovi se s každou dokončenou knihou daří psát stále románověji, takže Endymion už tolik nepřipomíná sérii povídek propojených osobami hlavních postav. Jedná se v podstatě o ucelený děj, i když i zde jsou hlavní kladní hrdinové obsazeni do rolí poutníků, kterým je předurčeno putovat z jednoho světa do druhého a po cestě prožívat nejedno dobrodružství. A hlavním záporným hrdinům nezbývá než vláčet se za nimi.

       Autor si startovní pozici trochu ulehčil tím, že směle přeskočil téměř tři stovky let od konce druhého dílu a tím získal poměrně stabilní prostřední postavené na jiných základech než to, které čtenáři představil v prvních dvou dílech. Sféru vlivu, kterou dříve zabírala Hegemonie, v podstatě převzala obnovená křesťanská církev - Pax, která svádí pohraniční boje s Vyvrženci a postupně ovládá další a další světy, které byly odtrženy násilným rozpadem starého galaktického společenství.

       Křesťané navíc realizovali myšlenku posmrtného vzkříšení. Podařilo se jim totiž jakýmsi tajemným způsobem ovládnout kruciformy tak, že člověk, který projde posmrtnou rekonstrukcí a znovuoživením, již neztrácí rozum a pohlavní ústrojí. Lidstvo tím prakticky dosáhlo nesmrtelnosti, protože k rekonstrukci člověka stačí třeba jen část kruciformu. Jen málokdy totiž zahyne člověk „pravou smrtí“, po které již není možné jej vzkřísit. Smrt sešlostí věkem ovšem nepřichází v úvahu, protože kruciform rekonstruuje i všechny buňky, jež postupně odumřely opotřebením.

       Technologie oživování mrtvol dokonce natolik zapadne do běžného života v Paxu, že jsou vyvinuty speciální kurýrní lodě, které jsou schopny urazit libovolnou vzdálenost v podstatě bez ztráty času. Přetížení při startu je ovšem tak velké, že posádka je doslova rozdrcena na kaši. Osádku k životu navrátí po příletu na místo určení automatické zařízení, kterým jsou tyto lodě vybaveny. Podmínka je jediná - cestovatel musí být vybaven oním narudlým parazitem ve tvaru kříže. Důvod k tomuto řešení je prostý - církevní struktury totiž oficiálně zakázaly jakoukoli umělou inteligenci, která je schopna vlastního myšlení, a tak musí jako piloti a poslové sloužit spolehliví služebníci Boží.

       Dá se říct, že tomuto románu chybí výraznější záporný hrdina. Hlavním protivníkem těch kladných je totiž kněz-voják, který zpočátku v podstatě jen plní úkoly nadřízených a zadané úlohy se ujímá bez větší iniciativy. S postupem času však získává částečně kladný vztah k hlavní hrdince, takže nakonec hrozí, že z knihy zmizí strana zla docela. Tento nezdravý stav je samozřejmě dlouhodobě neudržitelný. Uvědomuje si to i Dan Simmons, a proto ke konci třetího dílu tahá z rukávu technologicko-biologické eso v podobě surového zabijáka neštítícího se ničeho a odolného téměř proti čemukoli. Jeho působení na scéně je ale velmi krátké. Navíc mi tak trochu v příběhu nesedí. Dá se vlastně brát jako jakási protiváha Ťuhýka/Štíra, který se v tomto díle kupodivu staví spíše na stranu dobra, čímž ještě více narušuje svatou rovnováhu. Další možné využití této postavy vidím v následujících dílech, kde by mohla snad natropit podobné zmatky a podobný poprask jako Ťuhýk/Štír blahého času.

       Jak vyplývá z předchozích řádků, Hyperion se postupně nenápadně mění v ságu daleké budoucnosti postavenou do kulis klasické science fiction. Prozatím existují čtyři díly a Dan Simmons je stále mezi námi, takže je více než pravděpodobné, že se jak autor, tak nakladatel budou snažit z popularity díla vytěžit maximum a další pokračování na sebe nenechají dlouho čekat. Teprve čas ukáže, kam autor ve své invenci zamíří a nakolik se mu podaří udržet slušný standard dosavadní série.

       Co se obálky týče, nezbývá mi než hořekovat nad vytrvalou ignorancí Garyho Ruddella, kterému stále ještě nikdo neprozradil, že Ťuhýk/Štír má víc končetin než jen čtyři. Ale asi by se mu to špatně kreslilo nebo by to nebylo tak esteticky povedené. Jinak vážně nevím.

       Knihu mi k recenzi zapůjčil Jan Vaněk, Jr., za což mu tímto děkuji.