Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Před několika lety jsem zajel k otci, zrovna když u něj byl na návštěvě český vědec (můj otec je entomolog). Ten cizinec s sebou přivezl úžasný elixír – láhev pravé medoviny. (Láhev samotná byla předmětem vpravdě exotickým – její spodek byl opleten proutím, které se kolem ní kroutilo jako divoké víno, přičemž hrdlo bylo zapečetěno rudým pečetícím voskem s nápisem v cizím jazyce vyraženým navrchu, což mě fascinovalo ještě víc.) Host si dal načas, vychvaloval přednosti nápoje, nechal nás, ať se dosyta vynadíváme, a teprve potom uřízl pečeť a rozlil temně zlatou tekutinu do našich sklenek. Světlo procházející medovinou házelo zlatavé pablesky. Medovina byla hustá a lepkavá, vůně medu se mísila s vůní jinou, nedefinovatelnou, ze které se sliny sbíhaly na jazyce. Pozvedli jsme sklenky, připili jsme si na zdraví a zavdali si. Ta chuť... ta chuť byla robustní, a přitom delikátní, sladká a zároveň silná. V životě jsem nepil nic tak opojného.

       Takřka stejný dojem mám z povídky „Mé rty budou toužit po krvi“ od české spisovatelky Vilmy Kadlečkové (F&SF, leden 1997). Její skvostná noveleta rovněž pableskuje jako temné zlato, je robustní, a přitom delikátní, sladká a zároveň silná. Stejně jako ona medovina mě přenáší do místa, kde jsem nikdy nebyl. Příběh splétá známý i neznámý pohádkový motiv do unikátní tapiserie temných hranic a temných obsesí. „Mé rty budou toužit po krvi“ je fiktivní deník taskerské princezny Ašterat z roku 632 n. l. Tato princezna se snaží ubránit (náš) Vnitřní svět před Vnějším světem (světem nepopsatelných příšer). V důsledku tohoto boje byl otec zaklet do hodin a její matka navěky ulehla na smrtelnou postel. Sama Ašterat nabízí kouzelný nápoj komukoli, komu se podaří najít její palác. Když lektvar dobrodruha nezabije, zastaví ručičky hodin, které jsou jejím otcem, a onen šťastlivec získá nesmrtelnost a stane po boku Ašterat v jejím boji proti nestvůrám. Tento nekonečný zápas s vnějším světem už dohnal Ašteratinu sestru k šílenství vampyrismu.

       Když na scénu přichází Ašteratina soukojenka Shina (Popelka), dostáváme se na známější půdu – ovšem způsob, jakým Kadlečková pracuje s motivem Popelky, je tak vyspělý, tak moudrý, že je uvnitř povídky skoro nerozpoznatelný, zvlášť když je zasazen do Ašteratina vlastního vyprávění. V přepracování klasické látky Kadlečková předčila jiné autory, jejichž pokusy v porovnání vyznívají méně výrazně – uveďme například Felicity Savageovou (před několika lety v F&SF) a dokonce i velkou Angelu Carterovou (ve sbírce American Ghosts and Old World Wonders). Dokonalá gradace příběhu, bohatství detailů, naprostá vyrovnanost a hrdinství Ašterat, a zvláště důkladný portrét Popelčina nastávajícího manžela a krále – všechna tato potěšení v kombinaci s výrazně cizí mentalitou dávají povídce „Mé rty toužily po krvi“ šanci umístit se jako nejlepší temná fantasy roku. Medovinu už možná nikdy neochutnám, ale s trochou štěstí se budu znovu moci opájet Vilminou prózou. Dokonce i za předpokladu, že se něco z autorčina originálního stylu ztratilo při překladu (a to Klímův a Sterlingův překlad je přímo skvělý), je Kadlečková jedním z nejvýraznějších hlasů uplynulého roku. Bylo by namístě takový hlas odměnit překladem jednoho z jejích románů do angličtiny.