Interkom: Minicon 97 aneb nejraději bych Egona rozsekal na kousky, pokud by z každého vyrostl nový

Veden svým pochybeným pocitem zodpovědnosti jsem do NTM dorazil dvě minuty po oficiálně ohlášeném zahájení prezentace, abych si ověřil, že i průměrně nadaný fanoušek najde cestu a bude vpuštěn dovnitř. Po nepříliš dlouhé chvíli jsem nalezl A4 s nápisem Minicon na vchodu pro zaměstnance a zakrátko jsem od Egona Čierného (dále jen EČ) a jeho pomocníků dostal visačku opravňující mě k návštěvě všech prostor muzea. Od Národního technického muzea (dále jen NTM) to bylo nejen velkorysé, ale i rozumné. Při tak nahuštěném programu nezbyla na technické divy uplynulých staletí ani minuta. Nicméně i tak jménem fandomu NTM vřele děkuji (i proto, že v oněch ostatních prostorách byl výborně zásobený a obsluhovaný bufet).

Nejprve se přiznal ke svému (více než kladnému) vztahu k SF a fantasy. Jako všichni, kdo čte SF více než posledních osm let, přiznal svou oblibu starších věcí (v jeho případě šlo o Malevil Roberta Merleho). Po roce devadesát objevil ješte fantasy, zejména Conana.

Ve své přednášce RČ přišel v podstatě s náboženským (duchovním) pohledem na budoucnost lidstva. Přirovnal ji k ideálnímu vývoji jednotlivce, který by (podle něho) měl probíhat asi takto (možná se teď dopustím až přílišného zjednodušení):

Prvním stupněm vývoje člověka je získání rozumu. Ten však potřebuje meze, aby věděl, co smí. Rozum se musí podřídit morálce. Nedávno jsme zažili, jak pouhý rozum bez vědomí nějakých hranic hrozil zničit svět. Dalším stupněm je láska. Tím myslí lásku k ostatním lidem. Ta na rozdíl od morálky, která nám říká, co nemáme dělat, ukazuje žádoucí směr našeho konání.

Pak následuje víra, nejlépe v Boha. Ta nám dodává potřebnou pokoru, vědomí si své omezenosti a existence něčeho, co nás přesahuje. Na vrcholu osobnostního vývoje člověka je pak komunikace (setkání) s živým Bohem.

Protože příklady tohoto vývoje na dějinách lidstva trvaly až do 11.00, začal svou přednášku „21. století“ sociolog Ivan Gabal až po čtvrthodinové přestávce v 11.15. Bohužel byla proslovena v té nejstrašnější hantýrce a proto, abych se nedopustil nějakého zkreslení, se ji nepokusím reprodukovat. Ondřeje Neffa (dále jen ON) zaujal postřeh o bruselské eurobyrokracii, která je schopna a ochotna navrhovat i nepopulární (např. ekologická řešení), které se volení a voličům odpovědní zástupci lidu nikdy v zájmu znovuzvolení neopováží ani vyslovit. Já si po překladu do češtiny zapamatoval výzvu pro SF autory, aby modelovali některé varianty budoucnosti, které paradigma moderní vědy, potažmo sociologie (asi z důvodů podobných politické korektnosti, pozn red.), nepřipouští.

Pak jsem udělat tu chybu, že jsem se spolu s ON a ostatními pokusil o oběd v České hospodě (dříve Asia, proslavená Liesnerovým kufříkem). Servírku úplně rozhodila představa, že v sobotu, kdy si pravděpodobně přišla do práce odpočinout, bude muset obsloužit dvacet lidí, kteří navíc přišli najednou a ještě chtějí jíst a dokonce v době oběda! Po tom, co nás okradli v hospodě na Urale a SSSR bude muset hledat novou základnu, je to už druhá nepříjemnost s jídlonosiči.

Včas jsem to vzdal a šel do už zmíněného bufetu v muzeu, kde jsem potkal jednoho z nejvzdálenějších návštěvníků MC, Frantu Novotného, bohužel musel z MC dost brzy odkvačit.

Jen s nepatrným zpožděním pak začal svou přednášku jen zpola nasycený Ondřej Neff. Začal jak jinak než o Internetu. Vidí v něm zárodek budoucího elektronického boha, vševědoucího, všudypřítomného a proto (vůči lidem na síti) i všemohoucího. Jistě ji brzy najdete na síti nebo v budoucím Klonu.

Ani Egon není dokonalý a tak mi přednáška J. Ryzce „Co je to ta naše duše keltská“ (doporučená mu Honzou Kantůrkem) připadla jako, mírně řečeno, nepovedený blábol, alespoň prvních patnáct minut, než jsem to vzdal. Nicméně, možná se to zlepšilo, když jsem se vrátil, pár lidí s panem Ryzcem diskutovalo a to bez pomoci holí.

Následovala přednáška - sezení - seance Ládi Dvořáka (dále jen LD), scifisty psychoterapeuta. Zorganizoval asi největší skupinové sezení v historii „gestaltu“. Sál rozdělený do trojic si sděloval svou představu budoucnosti a extrovertnější jedinci pak podávali shrnutí. Mírně převládli pesimisté, asi pět ku třem. Nicméně na závěr mohl LD konstatovat, že pro naši dobu je asi příznačné, že z optimistických předpovědí šel větší strach než z těch pesimistických, které nám naopak dávali ještě nějakou naději.

Sezením LD skončila přednášková, vážná část MC a udílením Ceny Jima Dollara pak vypukla část zábavná. Škoda, že si žádný z autorů do osmnácti let nepřišel pro cenu. Občas mezi nimi bývají pěkná děvčata.

Po šestnácté hodině vypukl Muzikál divadla Spectra. Michal Špaček jej (prý na poslední chvíli) napsal na motivy původní svazijské hry (údajně dovezené Jardou Olšou jr. z JAR) a Honu na Rudý říjen. Díky skvělé koordinaci jej Nova uvedla právě před týdnem.

Nevím, ale za mých mladých časů byla Spectra taková nějaká lepší. Hodina angličtiny měla velký filosofický přesah, Kalikagháta hvězdné obsazení, výpravu a podrobnou znalost reálií, Doktor Mort sáhl na samou dřeň našeho jáství, jak to naposledy ve Filosofii budoáru dokázal jen Božský markýz De Sade. I loňský western s nezapomenutelnou postavou psychoanalytika (jeho jméno jsem už zapomněl) proti letošnímu muzikálu zvučel ryzím kovem.

A pak pro mnohé nastal vrchol Miniconu, ano - mohli jste vidět, kdybyste tam byli, Vetřelce (IV): Vzkříšení. (Nenapsal to už nějaký ruský klasik?). Na Neviditelném psu je výborná recenze Fr. Fuky ze Cinemy, pokusím se získat povolení k přetištění.

Škoda, že den nebyl nafukovací, takto jsem o přestávkách stačil promluvit sotva s polovinou mně známých a milých fanů, z nichž některé bohužel potkávám už jen na podobných akcích a tedy jen zřídka (i proto dík za Minicon 97).