Interkom: Deník agenta FBI aneb TATRACON 97

dnes je 30. května, 9:12 ráno. Právě vystupuji z vlaku ve Spišské Nové Vsi. Přesto, že cesta trvá přes třináct hodin, nabral vlak neuvěřitelně malé zpoždění pouhých dvou minut, což je velmi podezřelé. Budu-li mít trochu času, pokusím se vyslechnout některého z drážních zřízenců. Řídím se Windomovou zásadou, nevěř nikomu. Nebo to tvrdí ten mladý zázrak, jak jen mu říkají... strašidelnej Mulder? To ostatně není důležité. Musím se vrátit zpět ke svému poslání. Cítím, že letos se to povede. Jak se mi podařilo vypátrat, to konspirativní společenství šílenců si dalo sraz ve zdejší divočině. Díky našim specialistům jsem získal přístup do tohoto uzavřeného společenství, aniž bych prozradil svou totožnost. Teď mě čeká asi půlhodinová cesta lokálním autobusovým spojem a pak dalších deset minut chůze. Na konci této cesty je hotel RELAX. Právě on je útočištěm pro onu podivnou sektu. Od dob Davida Koreshe se nevyskytlo takové zapálení pro věc, jakou jsem viděl v očích několika jejích členů, se kterými jsem se dosud setkal. Někteří o nich mluví jako o Církvi Dne nezávislosti, nebo Společenstvu Schwarzova prstenu. Oni sami si říkají prostě scifisti. Každoročně pořádají několik tajných setkání, jež označují jako cony. Tohle setkání nazvali TATRACON 97, podle místa konání (nebo conání?). Pokusím se zjistit, co se na takových akcích děje. Nepochybuji, že mi přitom půjde o život. Ale to je údělem všech speciálních agentů. Položit život za pravdu. A nepochybuji, že tady, ve zdejších horách, tam někde ta pravda je...

je právě 2:30 odpoledne. Jsem na místě. Cesta autobusem se pro mne stala téměř noční můrou. Už z nádraží vyjížděl plně obsazený. Nedalo mi velkou práci mezi pasažéry identifikovat některé členy jejich společenství, a to i přesto, že někteří se pokusili změnit image. Ten, o kterém mluvím, si nechává říkat Gilhad. Zvláštní. Nechal si oholit vousy. Tohle ale není nejdůležitější informace. V tom autobusu totiž taky seděl jejich nejvyšší vůdce Zdeněk Rampas se svojí rodinou. Jak jsem se dozvěděl již dříve, titulují ho všichni jako prezident. Jak jsem měl možnost sledovat, vychovává zdatné následovníky. Je zde totiž přítomen s celou svojí rodinou. Zpět k autobusu. Ve všech dalších místech, kde autobus zastavil, nastupovali lidé. Při té příležitosti jsem učinil zvláštní objev. Autobusy pojmou asi dvojnásobné množství lidí, než je schopna akceptovat naše logika. Při vystupování jsem musel vyvinout nejvyšší úsilí, abych vystoupil i se zavazadly. Kolik takových překážek budu ještě nucen překonat? Při ubytování nevznikly žádné problémy. Zaplatil jsem příslušný obnos a obdržel klíče od pokoje. Je to číslo 15. Rovněž jsem obdržel černou kartičku s bílým písmenem X. Co má tohle znamenat? Možná je to jenom náhoda. Oni přece nemohou vědět, co jsou to Akta X.

je právě 6:47 večer. Začínají se tu dít zvláštní věci. Některé z nich se týkají i mé osoby. Za prvé - snažili se do pokoje, kde bydlím již se dvěma „scifisty“, ubytovat psa! Teprve později se vysvětlilo, že nejde o psa čtyřnohého, ale dvounohého. PES je jen další bizarní přezdívka jednoho z jejich členů - Petra Sládka. Ten zatím k všeobecnému překvapení nedorazil. Druhý, podstatně horší problém tkví v tom, že tu nemají černou kávu a koblihy. Diano, musím končit, právě jsem obdržel pozvání na jejich seznamovací sezení u ohně. Doufám, že vše vyjde a podaří se mi nenásilně se do jejich spolku začlenit.

je právě 8:09 ráno. Dnes je prvního června. Alespoň si to myslím. Těžko se mi vysvětluje, co se včera stalo. Příliš si toho nepamatuji. Buď se někdo pokusil o mou likvidaci, nebo jsem byl tak opilý. Na seznamovacím večírku sice k žádnému seznámení nedošlo, takže jsem nadále zůstal neprozrazen, ale to, co se dělo namísto seznamování, bylo ještě mnohem horší. V hloučku, do něhož jsem se nenápadně včlenil, kolovala jakási podivná tekutina. Údajně víno. Škoda, že s sebou nemám svou malou laboratoř. Takhle zůstává příliš mnoho otazníků. Jisté je, že jsem požil minimálně litr tohoto moku a to během pouhých dvaceti minut. Jak strávili noc oni, se mi nepodařilo zjistit, ale zřejmě podobně jako já. Nejprve jsem si povídal s obrazem v zrcadle /jmenuje se BOB/ a později si prohlížel záchodovou mísu a pátral v ní po trpaslících žijících v odpadových rourách. Zjistil jsem, že tu cosi šramotí ve zdech. Asi jsem měl halucinace. Jedou tu drogy? Pokusím se zjistit víc. Mimochodem, PES se ještě neukázal.

právě jsem se byl s těmi maniaky projít. Horský vůdce, kterému tu všichni říkají Mio, tvrdil, že půjde asi o čtyřhodinovou procházku. Když jsme se po pěti až šesti hodinách vraceli, měl jsem za sebou jeden z nejstrašnějších zážitků ve svém životě. Kolik jich tu ještě přijde? Zhruba hodinu jsme stoupali na nějaký Tomášovský výhľad, který je mezi zdejší komunitou nějak oblíbený, neboť na něj šplhají každoročně a někteří dokonce několikrát za svůj týdenní pobyt. Další hodinu jsme pak strávili lezením po vlhké a kluzké skále a balancováním na nestabilních kovových roštech na převisech pět až deset metrů nad dravou řekou Hornád. Celou tu dobu mě bolela hlava, zřejmě následky minulé noci. Asi v polovině cesty, na jednom odlehlém místě, nás překvapili dva malí cikánští chlapci. Byli velmi chudě oblečení, jeden měl kolem pasu ovázaný roztrhaný jutový pytel, aby mu nepadalo torzo kalhot. Žebrali jídlo, peníze a cigarety. Bylo mi jich líto, ale byl jsem upozorněn, že jsou velmi nebezpeční a že lepší bude si jich nevšímat. Myslím, že touhle cestou už nikdy nepůjdu. Alespoň ne sám a neozbrojený.

je 19:37. Nepamatuji se, co jsem dělal celou minulou hodinu. Bojím se, že o mě přeci jen vědí. Buď procházím nějakou zasvěcovací procedurou, nebo jsem pomalu mučen k smrti. Vrátím se ještě k té „drobné vycházce“. Poblíž se nachází jiná rekreační oblast a v ní se koná nějaký sraz křesťanské mládeže. Myslím, že se je scifisti snaží napadnout. Mají na ně bůhvíproč spadeno. To jen potvrzuje mou teorii, že se jedná o společensky nebezpečnou sektu. Teprve když zjistili, že mladých křesťanů je 900, zatímco jich jen 67, včetně mě, svého úmyslu vzít osadu útokem, se vzdali. Před chvílí vypukla nad horami bouře a jelikož uhodilo do rozvodny, jsme tu odříznuti od elektřiny. Doufám, že to nepotrvá dlouho. V přítomnosti těchto lidí není příjemné být potmě. Byl jsem se podívat, co dělají. Rozsvítili hřbitovní svíce a hrají za jejich svitu jakousi podivnou karetní hru. Oficiálně se jmenuje Lavondyss, ale oni jí neřeknou jinak, než Zloděj. Účelem je obrat spoluhráče o všechny nastřádané karty. Přízemní zábava, nebo rituál? Jak jsem vypozoroval, hra příliš nezlepšuje vztahy mezi jednotlivými hráči. Pro zisk soupeřových karet a uhájení svých jsou ochotni udělat cokoliv. Bojím se, aby hra nevystoupila z fáze „Zloděj“ a nespustila se fáze „Vrah“. Nedají se takhle vysvětlit ty podivné rituální vraždy a sebevraždy, které se v některých kultovních společenstvích páchají? Raději půjdu zpět na pokoj.

právě jsem se vrátil na pokoj. Cestou jsem prožil další zvláštní zážitek. Jelikož stále nejde elektřina, je v celém objektu tma. Zapomněl jsem svůj zapalovač na pokoji, a tak jsem se vydal potmě. Když jsem byl tak v polovině cesty, vynořily se ze tmy přede mnou oči. Mířily přímo ke mně. Vznášely se tak metr nad zemí. Přitlačil jsem se ke zdi a pozoroval je. Proklínal jsem sám sebe, že jsem odmítl vzít si s sebou na tuto cestu pistoli. Nakonec se ukázalo, že oči patřily abnormálně vzrostlé černé doze. Jmenuje se Caesar a není to jediná doga v hotelovém komplexu. V souvislosti s tím se mi vybavují mé špatné zkušenosti se psy. Pokusím se spát, i když se hrozím toho, co všechno může v té tmě kolem číhat. Z těch lesů nemám dobrý dojem. Jako by v nich cosi číhalo. A místní bača prý tvrdí, že sovy nejsou čím se zdají být. Pořád myslím na ty dva cikánské chlapce, které jsme potkali při „procházce“.

je 8:56, 2.června. Právě jsem se probudil. Jeden ze spolubydlících Jožo Girovský mě vyzval, zda bych nešel na menší tůru, odhadovanou tak na šest hodin. Cílem je nějaká Sokolia dolina /prý nejstrmější v okolí/ a Kláštorisko. Chvíli jsem váhal, mohl to být nějaký úskok, nebo léčka, ale nakonec jsem přijal. Problém je jen v tom, že odchod je v 9: 00. Druhý spolubydlící, Marvin, pořádá rovněž výpravu, jejímž účelem je vyrabovat místní samoobsluhu. V tom nechci mít prsty. PES se stále neukázal. Někteří začínají pochybovat, zda ještě žije. Podivní lidé.

Odcházíme. Nevím proč se posmívají mé obuvi. Nechápu, co mají proti lehkým teniskám. Neskrývají přede mnou něco? Přesto myslím, že mám v jejich řadách spojence. Těsně před odchodem jsem dostal varování, že nevím, do čeho jdu, a že se za šest hodin nevrátím. Nebo to není spojenec a je mi znovu vyhrožováno? Nakonec nás vyráží jen patnáct. Uvidíme, co přinesou následující hodiny. Musím těm horám přijít na kloub.

je 17:05. Právě jsme se vrátil z tůry. Jako jeden z prvních. Ostatní se musí vrátit každou chvíli. Mají slíbenou projížďku na koních. Nevím, zda je to pro ně nějak důležité, ale já se této radosti rád zřeknu. Je fascinující, kolik toho někteří členové sekty vydrží. Jejich odolnost vůči fyzickému zatížení je obdivuhodná. Já osobně jsem dnes přežil vlastní smrt. Možná jsem si však prodloužil život jen o pár hodin. Cestou jsem zaslechl řadu důležitých informací, které se mi možná v budoucnu budou ještě hodit. S pátráním jsem však o mnoho nepokročil. Neztrácím však hlavu. Zatím jen pozoruji. Například právě dnes jsem sledoval jednoho z nich při výběru jídla. Možná byl ve výběru nějaký skrytý rituál, možná je to jen podružný detaily, který nestojí za zaznamenání. K tomu jídlu. Je normální, aby si člověk dal smažený sýr s houskovým knedlíkem? Měl bych to ochutnat...

tuším, že dnes je 3. června. Došla mi baterie v hodinkách. Zdá se mi, že mám halucinace. V noci jsem slyšel houkat sovy. Byly blízko. Ráno odjel hlavní organizátor Mio Bútora do Košic. Podařilo se mi zjistit, že večer má přivézt nějakého ruského spisovatele. Jeho jméno mi něco připomíná. Ale co? Nemohu si vzpomenout. Jmenuje se Kir Bulyčov. Všichni jsou plni očekávání. Dnešní den je zřejmě důležitý.

mýlil jsem se. Budiž mi přičteno ke cti, že se mi podařilo mystifikovat všechny kolem sebe, včetně Standy Čermáka, (prý je to nějaký filmový kritik nebo co). Když přijelo auto a vystoupil z něj člověk typicky ruského vzezření, tvrdil jsem směle že je to ten spisovatel. Nebyl. Ale stejně to natočili. Když přijel skutečný Bulyčov, bylo už šero a nedalo se točit. Přijel jen tak v saku a vypadal značně dobrosrdečně. Narozdíl od všech okolo byl značně uvolněný a dával se s každým do řeči. Posadili jej vedle prezidenta Rampase. Měli zřejmě projednat nějakou důležitou mezinárodní operaci, to se mi nepodařilo zjistit. Ale asi k ničemu nedošlo. Jako jednací jazyk byla zvolena ruština a tu zdá se prezident příliš neovládá. Bulyčov celou dobu hýřil vtipem a odpovídal na otázky členů sekty, ale bylo na něm vidět, že by raději brzy odjel. Zítra má vystoupit na jejich velkém shromáždění ve Spišské Nové Vsi.

musím přiznat, že zde jsem selhal. Zdá se, že jsem zůstal neprozrazen, ale to je jediný pozitivní výsledek. Nemám v ruce jediný obviňující důkaz, nedopustili se žádné chyby a jejich společenství je přísně uzavřené. Bude to od FBI vyžadovat ještě mnoho úsilí, zmapovat jejich činnost a proniknout hlouběji do jejich řad. Stále to nevzdávám, ale při pohledu na zdejší hory mne naplňuje skepse. Scifisti jsou stejně tajemní. A stejně tvrdí.