Interkom: Tisíc let Evropy

Za dva roky a nějaký ten den navíc oslavíme druhé milenium a vstoupíme do třetího tisíciletí. Zlom letopočtu je nejpříhodnějším časem na rekapitulaci, na zamyšlení nad tím, co vůbec budeme oslavovat, co vše se v tom završujícím mileniu událo. Blížící se milénium je dobrým důvodem, abychom si opět položili tu prastarou otázku – kdo jsme, ať už jako Evropané nebo přímo, příslušníci českého národa, co s námi udělalo minulých tisíc let.

Dvacáté století, mimo jiné, přineslo dva převratné objevy. Jenže na rozdíl od proniknutí do nitra hmoty, které je obecně akceptováno a využíváno (často také zavrhováno), to druhé proniknutí, proniknutí do nitra lidské psyché, zůstává ležet ladem. Zhusta opojímíme možnosti hlubinné psychologie, stále nazíráme člověka jako stroj, posunující se diskretně po ose času, a ne jako spojitého psychoida, který neustále prochází svou vlastní minulostí, když ji nejen vytvořil, ale stále je jí tvořen.

Takže na otázku: kdo jsme?, existuje odpověď jediná. Jsme naše minulost. A jaká tedy je ta minulost? Čím nás zatížila, nebo naopak, čím nás vyzbrojila na pouť příštím tisíciletím? Tak zní trojjediná otázka, na níž odpovědi má naznačit tato stať.

Dlouho jsem se s tímto unitárním pohledem ztotožňoval. Vyplýval z mé minulosti, z mé výchovy v komunistickém režimu k marxismu, jenž nebyl zase ničím jiným než opět unitární ideologií, když cílem nemělo být nic jiného než jednotný svět. Vyplýval ale také z mého zájmu o sci-fi, když také tento literární žánr pracoval a vlastně stále pracuje s globálně unitárními předpoklady. Ať už Asimovova klasika nebo Gibsonův kyberpunk, oboje se odehrává uvnitř jednotné civilizace, a výskyt jiné civilizace je pojímán téměř vždy jako střet, jako průnik něčeho nepatřičného.

Jenže náš svět funguje jinak, a proto je legitimní hovořit o Evropě regionů, a ve stoletím příštím bude legitimní hovořit o světě regionů. Neboť lidé nejsou výrobní stroje s racionální charakteristikou, jak automaticky předpokládal marxismus, ani počítačové terminály, které se dají jednoduše zapojit do informační sítě, což si zase představuje pan Bill Gates. Lidé jsou psychoidi, determinovaní celou svojí minulostí, celou genezí druhu, která je stále přítomna v nevědomých vrstvách našeho mozku. A tak pod zdánlivou slupkou jednotného lidského interface existují hluboké, nejen individuální, ale hlavně rasové, etnické a národnostní rozdíly.

Ty čtenáře, kteří si myslí, že bezdůvodně přeháním, chci odkázat na stále doutnající Balkán, kde naivní představy o unitárním světě doslova shořely na prach. Všichni lidé v Sarajevu se přece dlouhá léta dívali na stejnou televizi, četli tytéž noviny, hovořili tímtéž jazykem a stejně se oblékali. Dokonce se ženili a vdávali mezi sebou. A přece to nestačilo, ani toto všechno nestačilo, aby se při první vhodné příležitosti nevyplavily na povrch staletími zasuté kulturní, respektive civilizační rozdíly. Obnažený rozdílný etnický software způsobil požár, staré zášti vzplály s takovou intenzitou, že musely být uhašeny celými potoky krve. Ke zděšení zbytku světa, který musel odhodit růžové brýle lidské jednotnosti, který musel pohřbít ten krásný sen o unitární kultuře, unitární civilizaci.

Také blížící se milénium nebude žádným jednotným všelidským jubileem. Není to milník pro všechny lidské terminály na Zeměkouli, jak by se to líbilo panu Billu Gatesovi, ale jenom pro určitou skupinu psychoidů, pro příslušníky jednoho jediného civilizačního okruhu. Pro ty jedince, kteří v sobě nesou a stále prožívají totožnou minulost.

Jelikož jde o letopočet, ukazovátkem, jímž se vymezíme, je v tomto případě kalendář. Časomíra. I když si nejsem stoprocentně jist, všechny počítače na světě, ať už arabské, čínské, izraelské a i mnohé jiné používají náš evropský letopočet, na všech je totožné datum. Jenže pro Araby, Číňany, Izraelce, Japonce, Indy a mnohé ostatní je toto datum cizí, patří jiné kultuře, jinému civilizačnímu okruhu, když křesťanský letopočet jim byl vnucen. A to buď přímo zbraní, nebo ekonomickým tlakem, což nic nemění na tom, že se vždy jednalo o akt násilí evropské imperiální politiky.

Evropský kalendář má kořeny v kalendářní reformě Julia Caesara z roku 46 př. n. l. Tento juliánský kalendář platil až do roku 1582, kdy další reformu nařídil papež Řehoř XIII. A právě pouze v rámci tohoto gregoriánského kalendáře, jenž Evropa vnutila ostatnímu světu, se odehrává hra, zvaná milénium. Takže ti, pro které je přirozeným milníkem, příležitostí pro vnitřní předefinování se, jsou Evropané, respektive příslušníci civilizace, kterou si sám pro sebe označuji jako atlantickou. Jedná se o etnikum, které spojuje křesťanská minulost, o civilizaci, jež má společné křesťanské prisma, jímž pohlíží na svět. O tom, že i toto prisma není úplně průhledné, se přesvědčíme v dalším.

Je zajímavé a vlastně i trošku magické, že rozkvět a vzestup tohoto regionu začal právě před tisíci léty, tedy v období milénia předchozího. Právě ono bylo zlomem, jenž odstartoval dobu, jež nyní kolem nás dožívá. Nechme ale o té době hovořit povolaného historika.

Západní Evropa od dob pozdního římského císařství klouzá po šikmé ploše úpadku. Pohanská kultura a křesťanský duch, tyto dvě myšlenky a dva způsoby cítění, stály proti sobě jako v nedávné minulosti ideologie marxistická a ideologie buržoazní, říká Jacques Le Goff ve své knize „Kultura středověké Evropy“. Koncem osmého století je podniknut pokus o syntézu. Jenže Karolinská říše se záhy hroutí, zčásti i pod nájezdy Vikingů. Roku 841 je vypleněn Rouen, 843 vydrancováno Nantes, 845 se stávají kořistí Paříž a Hamburk. V roce 859 Normané, jak se jim také říká, dokonce dobývají Pisu. Roku 878 získávají část Anglie a za vlády Svenda a Knuta Velikého se jí zmocňují celé. Náčelník Rollo se usazuje na severu Galie v zemi, která po jeho lidu dostává jméno Normandie. Odtud potomci Vikingů v roce 1066 Anglii dobudou definitivně.

Německý pokus o obnovu univerzální říše podniká Ota I. V roce 936 si vynucuje vazalskou přísahu na všech německých vévodech a stává se králem Germanie. V roce 955 poráží Maďary u Lechu a stává se tak mocným, že v roce 962 je v Římě korunován za římského císaře. Proto se v Otonech shlížel Hitler a Himmler se dokonce pokládal za vtělení Jindřicha Ptáčníka, otce Oty I.

Ota III. se roku 998 v Římě usazuje a vyhlašuje obnovu Římského impéria. V roce 1000 uznává nezávislost Polska a nezávislost Uher, jejichž kníže Štěpán se nechává pokřtít. Zasazuje se o volbu učence Gerberta na Petrův stolec pod jménem Silvestr II., avšak o úspěch ho připravuje smrt. Ota III. umírá v lednu 1002, jeho papež o rok později.

Ekonomicky a technicky jsou to hrůzné časy. Až po hladomoru v letech 941-42 počíná velké klučení lesů a teprve od roku 950 je doloženo používání pluhu severně od Loiry. Ojedinělým technickým vynálezem je konstrukce hodin se závažím z roku 966, připisovaná učenému Gerbertovi. Jak nicotně se musejí jevit evropská království ve srovnání s Čínou, s Indií.

Naštěstí pro ni samu Evropa o svých konkurentech nic neví. Neboť evropské představy o světě jsou ubohé, poznatky antiky téměř zapomenuty. Geografie se nestuduje ani u Plinia a Strabona, kteří stejně nedosahovali velikosti Ptolemaiovy, ale u nevalného kompilátora Julia Solina ze 3. století, jenž je odpovědný za svět zázraků a nestvůr, které budou děsit plavce až do dob Kolumbových. Totéž platí o zoologii, základním dílem se stává Physiolog, alexandrijský spis z 2. století. Zvířata jsou proměněna v symboly, z nichž středověk sestaví své bestiáře. Ani bible se nestuduje přímo. Pravými zdroji středověkého křesťanského myšlení jsou spíše céčkové než béčkové traktáty a básně, jako třeba Dějiny proti pohanům Paula Orosia, žáka sv. Augustina. Toto změní až Hus a hlavně s pomocí knihtisku reformace Lutherova.

Obyvatelstvo, decimované opakujícími se hladomory, je odkázáno na takto zvulgarizovaného Boha. Místo zkoumání přírody se lidský duch obírá představou Antikrista (mnich Adso ve svém Listě královně Gerberge z roku 954). Evropa je zahleděna do mystiky andělů a ďáblů, převládají chiliastické nálady, spočívající v očekávání příchodu tísícileté říše Kristovy a ve víře v brzký konec světa. Přetrvává nostalgie po rozpadlé Římské říši, když Karolinské císařství zaniklo a německý pokus Otonů taktéž. Nové uspořádání, naděje na lepší zítřek, je hluboko za obzorem evropského člověka té doby, který je vězněm děs nahánějící lesní hradby. Veškerý pokrok odvisí od klučení. Probíhá boj s Parsifalovým „temným lesem“, s Dantovou „selvou oscura“. Svět představuje tříšť izolovaných pasek s usedlostmi, jež spojují nespolehlivé lesní cesty. A kdo se probije lesní pustinou, narazí na nepřekonatelný Okeán. Lidské vnímavosti nezbývá než obdařit vnější realitu symboly. Les je doba se svými přeludy, moře, to je svět a jeho pokušení, cesta pak hledání a pouť. Takto charakterizuje duševní obzor středověkého člověka již citovaný Jacques Le Goff.

Má ale cenu jít hledat cestu, když pokušení moře vede jen k přeludům doby? A když v roce 1000 stejně bude konec světa? Bezvýchodnost situace, beznadějnost života, neexistence obzoru, k němuž by se dalo vyrazit, ochromila mysl tehdejších lidí. Když to člověk čte, má pocit, jako by poslouchal chmurné předpovědi současných intelektuálů.

Často jsem se sám sebe ptal, čím mě uchvacují severské ságy. Čím to je, že nejen mne, ale podle masového zájmu o filmy a knihy s vikingskou tématikou i mnoho dalších Evropanů vzrušují osudy těch severských pirátů a oceánských tuláků?

Soudím, že nyní se dá odpovědět. Ta odpověď spočívá v tom, že nepodlehli chmurnému duchu doby. Nepřijali její paradigma, čerta se starali o konec světa a nesmrtelnou duši. Oni prostě pluli. Ztotožnili svůj duševní obzor s mořským a posléze s oceánským horizontem. Byl pro ně životní výzvou. Nikdy je nepřestalo vzrušovat, co je za ním, a místo planých disputací o onom světě hledali svými loďmi odpověď ve světě reálném.

Což je přesně to, co pak Evropané dělali celých dalších tisíc let a což, transformováno ve vědecké zkoumání světa, nás přivedlo až do kosmu, neboť za vysláním automatické družice k Jupiteru, abych jmenoval poslední počin kosmonautiky, vězí tentýž duch, jenž před tisíciletím nutil Seveřany pevně svírat rukojeť kormidelního vesla na oceánských vlnách Atlantiku.

Pravda, tvrdí se, že kultura naší civilizace je židovsko-křesťanská a helénská. Na první pohled je to pravda. Běžně používáme biblické idiomy, aniž vnímáme jejich původ. Evropský právní řád evidentně vychází z Desatera a estetika, evropské vnímání krásy, je trvale poplatno řecké antice, abych uvedl příklad i z oblastí helénské. Jenže to vše platí skutečně jen v užším smyslu kulturním, ne však pro atlantickou civilizaci samu. Smyslem její existence, důvodem, proč byla evropská civilizace vytvořena, není totiž, jak by se dalo čekat, ani dodržováni Smlouvy s Jehovou jako u Židů, ani příprava člověka na posmrtný život věčný, jak hlásá Nový zákon. Naše atlantická civilizace je totálně světská, svoje cíle má evidentně na tomto světě, což vůbec není samozřejmé. A ani obvyklé. Naopak, jedná se o bílou vránu v celé množině civilizací, jež na Zemi vznikly.

Atlantická civilizace měla sice za rodiče antiku a křesťanství, avšak porodní bábou, která jí pomohla na svět právě v době prvního milénia, byli Normané. Proto není civilizací teokratickou, když pravidla jejího fungování, tedy něco jako politický stroj, zformovalo pragmatické pohanství Normanů. Jistě se shodneme na tom, že základem našeho politického života je parlamentarismus. Jenže ten byl zcela cizí jak papežské hierarchii tak židovské tradici s vládou kněžské rady, a helénské dědictví přímé demokracie zcela zapomenuto. Odkud se tedy vzal evropský parlamentarismus? Je severským vynálezem, neboť to byli norští utečenci, kteří v roce 930 založili na Islandu Althing, prvý parlament v dějinách. A odtud se tento politický systém svobodných sedláků rozšířil do Evropy, když to byli zase Vikingové, kteří přes normandskou okliku dali základ Britskému impériu a přes tuto anglickou cestu parlamentarismus a severský idol individuální svobody pak dostaly do vínku i USA.

Což ale není vše. Mimo praktických zásad jak společnost řídit, nám Normané dali mnohem důležitější věc. Určili smysl a důvod existence naší civilizace. Místo přípravy na život posmrtný, což se nabízelo, obrátili Vikingové právě před tisíci léty evropskou civilizaci jako jedinou na celé planetě! čelem k světu. Uložili jí svět poznávat a zkoumat, vyplouvat na oceány a překonávat obzory. Navigare necesse est, vivere non necesse, řekl sice již Gnaeus Pompeius, ale tomuto heslu, ve volném překladu znějícím, žít můžeme, ale plout musíme, vdechli život až Vikingové a vbili je do štítu Evropanů. Stanovili tak jedinečný explorační charakter civilizace, která se tak z evropské stala atlantickou. Právě oni ji vtiskli charakter námořní civilizace, právě z jejich dědictví jsme pak těžili celých tisíc let, celé končící se milénium.

A zřejmě budeme těžit i v miléniu příštím, neboť i když rychle se rozvíjející svět kyberprostoru nás odvede od průzkumu vesmíru, od průzkumu světa vnějšího, a zavede nás pomocí elektronických protéz do labyrintu stejně velkého vesmíru virtuální reality, pořád půjde o „plutí“, o hledání nových horizontů, o stálou platnost Pompeiovy maximy.

Mimo vikingské známe ještě jednu tradici oceánských plavců. A to Polynézanů. Byli vlastně ještě lepší námořníci a válečníci než Normané a ne nadarmo Te Rangi Hiroa, novozélandský antropolog s maorskou krví, nazval knihu o nich „Vikingové jižních moří“. Dokázali zalidnit ty drobky souše, ztracené na ohromné ploše Tichého oceánu, a ke krvavým bitvám, po nichž na oslavné hostině vítězové zkonzumovali poražené, vyráželi na tisíce kilometrů daleko, na mnohonásobně větší vzdálenosti než Normané.

Avšak v jednom, a to naprosto základním, se od nich lišili. Věřili, že jejich plavby řídí bohové a legendární válečníky a objevitele ostrovů za bohy pokládali. Což je to, co žádný Viking nikdy nečinil. Sice, když lopotně vesloval proti ledové severozápadní vichřici mezi chladnými vlnami severního Atlantiku, pro útěchu snil o kouzelné lodi Skídbladni, která patří Odinovi a proto má vždy příznivý vítr, ale nikdy by ho nenapadlo, že Leifovi Ericsonovi ukázal cestu do Ameriky právě on či nějaký bůh jiný. Nebo aby pokládal za boha Erika Červeného, jenž jako první dosáhl Grónska. Ještě názornější je představa opačná: kdyby naše civilizace byla jakoukoli civilizací jinou než právě atlantickou, tak bychom vzývali Kryštofa Kolumba jako poloboha, stavěli mu chrámy a modlili se k němu! Že tomu tak není, i když klidně být mohlo, je jedním ze základních a nejdůležitějších rysů naší civilizace.

Tím je dána unikátní racionalita a pragmatičnost atlantické civilizace, která místo mystiky hledala poznání v okolním světě. Proto to byly evropské koráby, které objevily svět a ne naopak. A zároveň tyto plavby proměnily evropskou civilizaci v civilizaci námořního typu, daly jí globální charakter civilizace atlantické. Dnes nám to připadá naprosto samozřejmé, ale nemuselo tomu tak být. Za dynastie Ming uskutečnil na přelomu 15. a 16. století čínský admirál Čeng Che sedm velkoryse koncipovaných námořních výprav do Indonésie, Indie, Arábie a Afriky. Chystal osmou, s mohutnou vojenskou flotilou, která měla proniknout na Atlantický oceán a – objevit Evropu! Byl odvolán samotným božským císařem říše Středu, který dospěl k názoru, že výprava by se příčila úradku bohů. (Třeba měl pravdu.)

Geograficky je náš kontinent poloostrovem se značně členitým pobřežím, do něhož se vřezávají ústí mnoha splavných řek. Jenže takové vhodné oblasti pro plavbu se najdou i jinde na světě. Co ale atlantické pobřeží jak Evropy, tak i Severní Ameriky, odlišuje od zbytku světa, je pravidelné dmutí moře dvakrát za den. Zde a jedině zde se dvakrát za měsíční den, tj. za 24 hodiny a 50 minut, objevuje velmi vysoká přílivová vlna, následovaná po 6 hodinách vlnou odlivovou, čemuž se říká půldenní dmutí. V ostatních částech světa se příliv s odlivem střídají mnohem nepravidelněji. Buď jedna vlna je mnohem vyšší než druhá, což je dmutí smíšené (západní pobřeží USA, moře Japonské a Rudé), nebo druhá vlna zaniká, a pak se jedná o dmutí jednodenní (příkladně Mexický záliv, Filipíny, Jávské moře).

Soudím, že tato anomální normalita rozhodujícím způsobem upevnila námořní charakter atlantické civilizace. Nazval bych ji přímo „Civilizací půldenního dmutí“, když oblast, kde zapustila kořeny, se přesně kryje s působností tohoto oceánografického jevu. Tento jev jí pak dal převahu nad civilizacemi konkurenčními, umožnil, aby se vyhnula pasti konstrukčního paradoxu, v níž její čínští, arabští a indičtí soupeři uvázli.

Oceánská plavba totiž vyžadovala na straně jedné velké plachetní koráby, se kterými se na straně druhé pro jejich váhu a rozměry nedalo manévrovat v ústí řek, natož přirazit ke břehu. V době, která neznala vlečné remorkéry, existovala jediná možnost, jak tento problém řešit. Použít k přistávání a vyplouvání přílivové a odlivové proudy, které poslušně zanesou lodi, kam chcete. Fungují jako výtah ve vysokém domě. A pak je rozhodující, jak vysoko výtah vyjede a zda funguje pravidelně. Což bylo jedině na březích severního Atlantiku, takže jedině zde mohly loděnice budovat velké oceánské plachetnice o výtlaku mnoha set tun, když stavitelé věděli, že po celý rok mohou tito dřevění obři dvakrát denně postupovat s přílivem proti proudu řek a nechat se uložit tímto přílivem k přístavním hrázím. Nebo opačně, vyčkat odlivu a každých 12 hodin se katapultovat spojenými silami říčního a odlivového proudu na volný oceán.^*

Jsem si vědom faktu, že jsem použil eufemismus, když spíše než o objevování se jednalo o dobývání. Brutální chování Španělů při conquistě obou Amerik je dostatečně známo, méně už se učebnice dějepisu zmiňují o masakrech Portugalců při pronikání do Indie, Číny a Indonésie, když velitelé evropských lodí s použitím svých bezkonkurenčních lodních děl neváhali. Bez skrupulí se řídili zásadou, na níž Vikingové atlantickou civilizaci založili a která, obnažena, zní – na co máš sílu, toho se zmocni.

A toto je druhý, byť silně nelichotivý rys naší civilizace. Přesto odmítám tento fakt odsuzovat nebo se za něj ex post stydět. Nestydím se, že jsem Evropan, jehož civilizace svět dobyla a nepřestává jej v atlantické podobě kontrolovat. Neboť i civilizace se chovají jako živé organismy, i ony jsou homeostaty, tj. útvary snažící se samoregulací uchovat co nejdéle v organizovaném stavu. Tedy při životě. A jestliže atlantická civilizace prokázala nejvyšší míru životaschopnosti, nelze ji za tuto úspěšnou účelovost kritizovat. Je to totéž, jako kdybyste tygru vyčítali jeho pruhy. Připadá mi mnohem čestnější se ke své explorační civilizaci přiznat i se všemi jejími hříchy dravosti, kořistnictví a násilí, než se licoměrně intelektuálsky rozplývat nad utrpením původního obyvatelstva dobytých kontinentů a přitom samozřejmě a bez uzardění využívat veškerého pohodlí kritizované civilizace.

Ano, Evropa svůj revolučně technologický vývoj odstartovala vyrabováním zlatých a stříbrných ložisek všude na světě. Finanční krizi, z níž Evropa nedokázala vybřednout po celý středověk, odstranily až lodní náklady amerického stříbra a zlata a já pokládám za pokrytectví, když dnes si leckdo za to sype popel na hlavu a sedí přitom v klimatizované kabině letadla, či za volantem svého auta, nota bene poháněného benzínem, pocházejícího taktéž z území, kontrolovaného naší civilizací. Odmítám pokrytectví těch, kteří obdivují španělské baroko a pověstnou sbírku obrazů v Pradu a současně roní slzy nad osudem jihoamerických Indiánů, když z jejich zlata bylo financováno obé!

Zatím jsem všude uváděl, že atlantická civilizace je civilizací naší. Naskýtá se otázka, je-li tomu skutečně tak. Je civilizace oceánských plavců skutečně naší civilizací, civilizací suchozemského českého národa? Co máme jako Slované společného s normanskými piráty, když Vltava je tak mělká, že na rozdíl od Kyjeva, ležícího na splavném Dněpru, do Prahy nikdy za lupem nezabloudili? Takže, na rozdíl od Rusů, jsme si při zakládání státu musili vystačit s panovníky vlastními. A přitom, to cítíme všichni, paradoxně do atlantického společenství patříme víc než ti Rusové.

Jaký je tedy náš vztah k atlantické civilizaci? A je třeba vůbec na tuto otázku odpovídat, když český stát zaujímá území uprostřed Evropy? Když používáme totéž písmo a číselnou soustavu jako Západoevropané, světíme stejné svátky a byli jsme přímo u zrodu, neboť český stát je stejně starý jako atlantická civilizace sama? Přesto pochybujeme a nedávný slogan, zpět do Evropy, nasvědčuje, že se cítíme mimo. A nesvádějme to na bolševika. Je toho sice neurekom, co spáchal, ale v tomto je nevinně. Čtyřicet let je pro historii pšouk, a nevymlouvejme se, že jen komunistický prd by nás vyhodil ze sedla.

Pravda je jiná. Zkrátka český národ vždy o své příslušnosti k Evropě pochyboval, když česká příslušnost nikdy nebyla samozřejmostí a poslání návratu postihlo i mnohé generace před námi. A úkol vrátit se, jak to vypadá, nám vydrží i do dalšího milénia, když termín přijetí do Evropské unie je zatím rok 2002, což je vzácně symetrické číslo se zakódovaným principem duality. Vědmám Vikingů by se určitě líbilo a možno proto je jejich potomci v Bruselu vybrali.

Příslušnost slovanského národa ke germánské a anglosaské kultuře, který přitom ale uhájil svou identitu, už sama o sobě je tancem mezi vejci, avšak hlavně bílou vránou v procesu civilizační evoluce. (Jak bychom si usnadnili život, kdybychom se nechali germanizovat! Ty náklady, co bych měl, kdybych psal německy!)

Máme-li věřit Příručnímu slovníku naučnému (Čs. akademie, Praha 1962), do tohoto obtížného zeměpisného postavení jsme se dostali v 5. - 6. století našeho letopočtu, kdy bylo naše území již plně osídleno slovanskými kmeny. Naskočili jsme tak na poslední chvíli do vlaku jménem Evropa, za námi zůstali jenom Hunové, eh, Maďaři. A to byl náš první vstup do Evropy. Ten základní, fyzický. Nástup opozdilého cestujícího s kufrem odlišné kultury, než jakou měli mořští lupiči Normané, kteří vznikající civilizaci pustili po atlantické koleji.

Soudím, že zde vznikl ten základní rozpor, spočívající v odlišném pohledu na úlohu a postavení člověka ve světě. Zatímco atlantická společnost se z odkazu Normanů vybudovala na podnikavosti, na odvážném pronikání za obkličující horizont, na hledání si štěstí za mořem, duchovní horizont českého národa, obklíčeného „cizí“ kulturou, prakticky až do naší současnosti nepřekročil středověkou hradbu lesa.

Ani za národního obrození jsme neopustili úzkoprsou představu, že jediným možným místem pro štěstí je rodná hrouda. Svědčí o tom jak pořekadla, všude dobře, doma nejlépe, tak pohádky o Hloupém Honzovi s jeho šťastnými návraty na milovanou pec. Avšak nejdokonalejší studií o malosti a zakrnělosti českého ducha, cítícího se stále ve stavu obležení, představuje kultovní dílo národního obrození, dramatická báchorka Strakonický dudák J. K. Tyla.

Falešnost ideálu zde budovaného – že doma je nejlépe a že svět není pro nás, že lidé, kteří se chtějí ve světě prosadit, jsou šejdíři a podvodníci – jsem prohlédl již na gymnáziu a místo čecháčkovského Švandy od té doby fandím Vocílkovi, tomu praotci všech dnešních českých manažérů. V té hře jsou s průzračností křišťálu obnaženy nejen stav obležení, v němž si česká mysl libuje, ale i kořeny české malosti, s níž trestáme každého „Evropana“ mezi námi, a která je i zodpovědna za současnou směsku závisti a odporu, jež chováme k emigrantům a ještě více k těm, kteří nalezli odvahu vrátit se.

Padl zde termín český národ, a mně nezbývá, než objasnit, co si pod ním představuji. Protože pokládám „společenství krve“ za omezenou zvrhlost (a kdo přesto mluví o národu jako o chovu koní, uráží moudrost těch ušlechtilých zvířat), soudím, že Čechem je každý, kdo se připojil ke kontinuitě české kultury a kdo se na této kontinuitě podílí. Jinak by přece nebylo možné, aby českému kulturnímu panteónu kralovala Němka výchovou a kosmopolitka rodem, jakou byla Barbora Panklová alias Božena Němcová.

Leč vraťme se ke vstupu Čechů do Evropy. Naštěstí po tom fyzickém následoval i duchovní, když kníže Václav optoval pro římské křesťanství. Teprve tímto skutkem jsme byli poprvé připojeni k evropské civilizaci, což magickou silou symbolu stvrzuje jezdecká socha na Václavském náměstí. Myslbek ji totiž opatřil vikingskými třmeny a také jezdec sám nese zbroj Normanů.

Pravda, je zde kapitola s názvem Velkomoravská říše. Ale já ji pokládám za slepé rameno historie, patřící spíše k předchozí epoše postřímské (její hradiště byla skutečně nejčastěji vybudována na místech bývalých římských vojenských táborů), a v našem kulturním vzorci, Gottseidank!, žádný velkomoravský radikál nezůstal. Mezi tímto kmenovým svazem (Velká Morava absolutně nebyla státem v našem smyslu tohoto slova) a českým státem není žádná kontinuita, neboť to bylo štěstí nás všech, že mise Cyrila a Metoděje totálně selhala. Proto dnes nepíšeme azbukou, místo Vánoc neslavíme Nový god, neodřezáváme genitálie svým odpůrcům, nevypichujeme jim oči a nepodléháme i jiným byzantinským rituálům jako naši slovanští soukmenovci od Balkánu na východ.

Z hlediska geopolitického cyrilometodějská mise byla expanzním tykadlem Byzantské říše zrovna tak, jako vikingský rod Rurikovců na trůně kyjevských knížat byl zase expanzním tykadlem severské civilizace na Kyjevské Rusi. Pro slabost příslušných mocenských center obě tykadla odpadla a Karpaty se staly hranicí různých civilizací a rozdílnost kulturních vzorců dělá v Evropě paseku dodnes.

Integrace českého národa do (západo)evropské civilizace pokračovala úspěšně po celý středověk. Vyvrcholila dobou Karla IV., který se jako první český král stal i císařem Svaté říše římské národa německého. Jenže husitstvím jsme z evropské civilizace vystoupili. Zbytku Evropy muselo naše chování připadat jako fanatické třeštění šílených barbarů, když teprve Lutherova reformace byla akceptována jako šťastné spojení pohanského pragmatismu Normanů a křesťanského spiritismu. Toto spojení nejlépe vystihuje puritánské rčení „přičiň se (napřed) a Bůh ti pomůže (pak)“, jež se stalo heslem evropských osadníků v Severní Americe.

Naskýtá se otázka. Proč tedy obdobné hnutí, jen o sto let dřívější, znamenalo pro Čechy vyloučení z evropského klubu? Odpověď je velezajímavou ilustrací vlivu technologií na dějiny, je dána technologickým charakterem atlantické civilizace, což je jejím dalším fundamentálním rysem. V oněch sto letech mezi Husem a Lutherem došlo k technologickému objevu, který znamenal průlom v ukládání informací a způsobil první mediální revoluci. V letech 1452-55 Johann Gutenberg vynalezl knihtisk a vytiskl Bibli. Čtení se stalo masovou záležitostí a myšlenky reformace dostaly křídla, když každý se čtením Bible mohl přesvědčit o pravdivosti Lutherovy kritiky. Byl prolomen kazatelský monopol katolické církve, což lze přirovnat k dnešní situaci, kdy satelitní televize prolamuje ideologický monopol státních televizí totalitních režimů. Proto mohla Evropa v Lutherovi opožděně akceptovat Husa. Bohužel osud českých zemí to zvrátit nemohlo. Když už slovanstvím jsme byli pro evropskou civilizaci adoptivním dítkem, pak husitstvím jsme si vyrazili cejch nezvedence, kterého je třeba zavřít do polepšovny.

V té polepšovně jsme pak málem ztratili i národní identitu. Navíc jsme měli smůlu, že jsme se stali součástí té méně výkonné, bigotní Evropy katolických Habsburků, neboť právě reformace se stala motorem atlantické civilizace. Platí ale i obráceně, že to byl atlantismus, kdo vytvořil reformaci jako svou ideovou formu, když katolictví se projevilo jako brzda vývoje. Právě strnulost katolicismu způsobila pád prvých námořních velmocí, Španělska a Portugalska, a z velmocí klasického období námořních objevů pouze Francie byla katolická. O to děsivější byl výbuch, jímž byly ztrnulé a podle církevního předpisu hiearchické společenské formy ve Francii smeteny, mám na mysli Velkou francouzskou revoluci.

Druhou přihlášku do Evropy jsme si dali až národním obrozením v 19. století, když jsme zavrhli možnost stát se germanizací Evropany automaticky. A z polepšovny byli fakticky propuštěni až v roce 1918 na přímluvu amerického strýčka, když o svobodném Československu se poprvé mluví ve Čtrnácti bodech prezidenta Wilsona a projekt nového státu upekli spolu Američané českého a slovenského původu na kongresu, tuším že v Pittsburgu.

Nově vzniklé Československo se tak stalo letadlovou lodí amerického (rozuměj atlantického) demokratismu uprostřed moře diktatur. Neodpustitelnou slepotou západních politiků byla tato loď mnichovským diktátem torpédována a nad námi se na 51 rok zavřelo hnědorudé moře.

Ač jsme tedy geograficky v Evropě již přes čtrnáct století, ač jsme byli do evropské, později atlantické civilizace, adoptováni v minulém miléniu, tedy v době, kdy sama tato civilizace vznikala, nezbývá nám, než abychom se do ní, na sklonku milénia druhého, pokusili vstoupit potřetí.

V této souvislosti se mluví o NATO. Je vstup nutný? Logika dává za pravdu názorům, které argumentují, že když se rozpustila Varšavská smlouva, mělo by tak učinit i NATO. Jenže tyto názory vycházejí z mylných předpokladů a účelově opomíjejí fakt, že NATO je něco mnohem podstatnějšího než jen vojenský pakt. Jak už napovídá název této organizace, obsahující jméno osudového oceánu, jedná se přímo o jednu z jevových forem atlantické civilizace, o nástroj, jenž garantuje existenci této civilizace a proto musí být neustále k dispozici, bez ohledu na konkretní situaci. Je to pojistka proti hlupáctví právě takových politiků, jako byli ti, kdož v roce 1938 potopili Československo. Je to bezpečnostní síť proti všem eventualitám, síť sestavená z těch, kdo v sobě nesou tytéž kulturní vzorce. To ony představují interface, zajišťující kompatibilitu členů, a proto je členství nabízeno nám, nikoliv však byzantinsky nekompatibilnímu Rusku.

Především to znamená konečně se přizpůsobit mentálně, zbavit se Švandy dudáka v sobě, tedy zbavit se české uprcatěnosti a pocitu obklíčení, a tím vší silou usilovat o domov tam, kde už dvakrát jsme byli v podnájmu. Uvědomit si, že normanská zbroj toho jezdce na Václaváku je nejen symbolem toho, co si odnášíme z milénia minulého, ale také skutečnou záštitou, která bude platná i v tisíciletí příštím. A proto se nesmíme nechat připravit o toto dědictví rudohnědými záškodníky, nechat se odtrhnout od svých civilizačních kořenů. A v tom vidět smysl obnoveného českého státu. Tak jako při jeho vzniku před tisícem let nepřestávat usilovat - když to pro Slovany není vůbec samozřejmé! - o podíl na atlantické civilizaci.