Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Nová kniha Michala Ajvaze Tyrkysový orel (nakl. Hynek) stojí kdesi na pomezí SF žánru. Podle celosvětového klíče bychom ji zřejmě mohli řadit k magickému realismu, kdyby se u nás něco podobného houfněji vyskytovalo. Před Tyrkysovým orlem má Ajvaz v oblasti fantastiky na svědomí dva jiné tituly. Návrat starého varana vyšel v MF roku 1991 - jedná se o útlý svazeček povídek, který se přímo rozpadá pod rukama. Druhé město pak vyšlo opět v MF roku 1993 v edici česká próza. Ajvaz si zjevně od vydání svých povídek vybudoval určité renomé.

       

       Tyrkysový orel obsahuje dvě novely: Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy. Obě mají společnou ústřední postavu (jsou podány v první osobě) i společnou náladu a ladění. Ajvaz je rozený vypravěč; příběh u něj připomíná řeku, jež na své pouti k moři zvolna plyne krajinou. Jako z jednotlivých přítoků jeho vyprávění sestává z rozličných menších příběhů, které se nepozorovaně noří do hlavního proudu, proplétají a splétají se s ním a utváří podiv(uhod)nou směs. Často je jeho vypravěčský vnor několikanásobný a při četbě si náhle uvědomíte, že nyní mluví postava, jež je součástí příběhu jiné postavy, o níž hovoří zase jiná postava atd. Text má magickou kvalitu kývající se kobry. Pokud se naň plně soustředíte, brzy budete zcela vtaženi a pohlceni pomalým rytmem dlouhých souvětí zvolna kličkujících mezi řádky, jež by snad vytrženy z kontextu působily divně, ale zde se zdají být zcela a jedině na místě.

       

       Charakteristické klady s sebou nesou i jisté zápory. Řeka je spoutána břehy, z nichž se sice může vylít, ale nikdy se nerozvlní tak jako rozbouřené moře. Je vhodná k línému pozorování za parného dne. Také poslední Ajvazovy texty s sebou nenesou naprosto žádné vzruchy. Autor je natolik zaujat stylizací textu a estetizací svých obrazů (poloprůsvitné sochy, podivná prastará náboženství a filosofie, bohové a bohyně různých dob, poklidná mořská hladina táhnoucí se do nedohledna, zaplevelená pražská periferie, kus nuselské továrny na dně oceánu atd.), že mu nezbývá vůbec žádný čas na děj. Vše v jeho příbězích připomíná snové divadlo s pomalými gesty a stylizovanými maskami na tvářích herců, pod nimiž se po sejmutí objeví... jiné masky. Zde se nelze sžít s postavami, ty totiž jako by ani nežily. Kniha připomíná velké výtvarné dílo, před nímž je možno strnout v němém úžasu, nelze se však dožadovat pohybu siluet. Zvláštní přitom je, že část ajvazovské estetiky jako by vyvěrala ze staré „pokleslé“ literatury, ze Salgariho, Haggarda, Verneho, Laurieho, Motty a dalších autorů, u nichž si krom poutavých obrazů nelze na obsenci děje stěžovat. Škoda, Ajvaz má obrovskou imaginaci a přestože je podobné krevní skupiny, asi nikdy nedosáhne působení na čtenáře (diváka) jako P. K. Dick v literatuře či David Lynch ve filmu. Chybí mu ona božská jiskra šílenství, která dokáže diváka spoustat, vtáhnout do děje a způsobit, že trpí bez dechu s postavami, a vnést podivné prvky do zpočátku zdánlivě racionálního, reálného prostředí. Snad příliš velký estétský nadhled či prostá neschopnost vyprávět dobrodružný příběh.

       

       Již jsem napsal o častém několikanásobném vypravěčském vnoru Ajvazových příběhů. Tato myšlenka se objevila již v předešlých knihách, ale nyní je jí autor doslova fascinován. Těžko lze vypočítat, kolikrát se v celé knize tento motiv alespoň náznakem objeví. Je snad až na škodu, jak mocně na něm autor lpí, poněvadž časem zevšední a zvláště výklady ke konci druhé novely se zdají být až polopatické. Možná, že nesci-fi čtenáře, který není tak navyklý na různé virtuální reality a paralelní světy, text vtáhne daleko více.

       

       Záměrně nepopisuji děj knihy, neboť se domnívám, že jej různí čtenáři mohou vnímat velmi různě. Nemohu si však odpustit srovnání s Ajvazovým předešlým dílem. Mé subjektivní posouzení není příliš kladné a Tyrkysový orel mi oproti Druhému městu připadá skoro jako krok zpět. Text Druhého města je zpracováním temat z povídek v Návratu starého varana, který získává novou kvalitu. Dnes ho již nemohu podrobně hodnotit, ale vzpomínám si, že četba tohoto díla působila velmi znepokojivě, text ve mně občas svými hlubokými vhledy a otázkami vyvolával téměř děs. Téma města paralelně existujícího s Prahou (zvláště Starým městem) křížem krážem prolínaly skryté náboženské i filosofické motivy spolu s bezuzdným blouzněním, měnícím se náhle v čirou srandu. Český Lovecraft-neLovecraft se jevil jako autor nesmírné potence, tvůrčího záběru a budoucích možností. Mé naděje se však nenaplnily. Autor sice ještě vybrousil téměř průsvitný břit svého vypravěčského jazyka, ale zároveň ze svých textů osekal cokoli, co bylo nějak vzrušivé či „akční“. Výsledek je plně přístupný jen velmi úzké, „náročné“ skupině čtenářstva.

       

       Nicméně vám doporučuji investovat strašlivých 150 Kč do onoho relativně útlého svazku a pokusit se jej přečíst. Pokud se dáte textem spoutat, je to zvláštní zážitek, velmi odlišný od toho, co poskytuje dnešní SF. Vyžaduje totiž velké zpomalení a soustředění mysli, což už dnes není obvyklý čtenářský stav. Je to zkrátka taková zvláštní rarita.