Interkom: Další sny o elektronických ovečkách v jiném čase a na jiném místě

Philip Kendred Dick v roce 1968 napsal román Blade Runner. Česky tento román vyšel v roce 1993 v nakladatelství Winston Smith. V roce 1995 přítel P.K.Dicka napsal další pokračování tohoto románu, ale základy pro pokračování nejsou přímo přejaty z románové předlohy nýbrž z předlohy filmové, která vznikla v roce 1982.

Tento skvělý SF film režiséra Ridleyho Scotta, „Blade Runner“, který vypráví příběh policisty Ricka Deckarda, jenž v Los Angeles 21. století pronásledoval a vyřazoval zběhlé androidy replikanty. Na tento kultovní sci-fi film přímo navazuje druhá futurologická vize amerického spisovatele Kevina Wayana Jetera Blade Runner 2 - Hranice lidskosti, která rozvíjí především paradoxy konfliktů mezi člověkem a biologickým strojem androidem, jichž se film pouze letmo dotkl. Je to vize plná napětí, tajemna a bizarních scén v částečně postkatastrofickém a z části přemodernizovaném prostředí L.A., které postihlo zemětřesení a okrajové části města jsou v ruinách. Do těchto ruin se uchýlilo spousty různých živlů a odpůrců přesídlování. I náš hrdina Deckard zde nalezl nakrátko své útočiště, ale i zde je nalezen.

Na konci filmové předlohy uprchl Deckard s krásnou replikantkou Ráchel, kterou se nyní zoufale pokouší zachránit, neboť i její život je zabudovanou pojistkou omezen na pouhé čtyři roky. Je však zajat agenty Tyrellovy korporace, která technologii androidů vytvořila, aby našel a zničil neznámého šestého androida, místo něhož kdysi zavraždil člověka - filmovou replikantku Pris. Současně je Rick Deckard, jenž se osamělý a bez přátel probíjí nepřátelským L.A., pronásledován policií, která je přesvědčena podvrženými důkazy, že on je tím nebezpečným replikantem.

Deckard je nebezpečný nejen pro tohoto replikanta, v jeho podvědomí však hlodají nezodpovězené otázky. Policejní smysl mu napovídá, že není všechno tak jak mu je předkládáno, a že ani on sám nedokáže rozhodnout kdo v tuto chvíli je nebezpečnější. Tyrellova korporace, OSN, nebo naprosto nevýznamný android který se pouze chce ukrýt v davu a být obyčejným člověkem.

Deckard je postrkován tak, aby replikant našel k němu nejkratší cestu, a přesto si vycvičený bývalý policista najde skulinku jak se dopátrat pravdy. Zjišťuje, že i jeho nejlepší přátelé jsou povražděni a jeho bývalí kolegové ač nemají spolehlivé důkazy jej považují za vraha.

I pro něj je překvapením, že Pris je živá, ale v zápětí znovu vyřazená. Tak spáchal vraždu nebo ne? Je replikant nebo ne? A další otázky, na které se mu nedostáva odpovědí. Jaké jsou souvislosti a kdo za tím vším je? Krásná Tyrellova schovanka, nebo OSN? Láska, nenávist, nebo moc?

Vyčerpán, potlučen a v nouzi nejvyšší nachází pomoc ve svém bývalém kolegovi, který na tom není o nic lépe přesto-že mu byl poskytnut druhý život ve formě umělého srdce a plíce, jež jsou podřadným výrobkem Tyrellovy společnosti.

Společnými silami zdolají údajného šestého replikanta, ale příběh nekončí. Krásná Tyrellova schovanka kuje své pikle a miluje Deckarda natolik, že provede záměnu. Kdo je replikant a kdo ne, jak to poznat když test očních reakcí je krajně nespolehlivý. Pozná Deckard kdo je kdo? Možná, ale možná ne. Zamést stopy je snadné, pro tuto lásku obětuje Sarah i celou Tyrellovu společnost, možná že pro to, že chce povýšit morální hodnoty nad peníze, možná že je to jen kvůli lásce. Možná že Deckarda doopravdy miluje, nožná že jen hledá sama sebe, svou identitu, své sebeuvědomění nebo možná nějakou jinou vyšší hodnotu v lidském životě. Narodila se přece v kosmické lodi nepatřící nikomu. Je svobodná, je bohatá a vlastní Deckarda. Spolu pak odlétají do kolonií a všechno je jinak.

To ale není konec jejich cesty, to není konec Blade Runnerů. V napínavém pokračování „Noc replikantů“ od téhož autora se dovíme jak to bylo dál. Jeterovi se podařil akrobatický kousek, odstranil mnoho nesrovnalostí mezi románem P.K.Dicka a filmovým scénářem a vlastním pokračováním.

Kniha je zajímavá, čtivá a přesto, že jde o zcela jiného autora je napsaná tak, že více navazuje na film než na románovou předlohu. I celková idea knihy je poněkud jiná a zaobírá se i jinou myšlenkou. V původním románu idea P.K.Dicka byla poněkud jiná. Souvislosti mezi těmito díly jsou ale natolik zřejmé, že čtenář i při tom že tuto rozdílnost postřehne, nemá žádný nedobrý dojem, ba naopak mu připadá, že právě tak to má být. Velice zdárně k tomu přispěl i vynikající překlad Jiřího T. Pelecha, který použil všech dostupných prostředků českého jazyka, aby se tento román dobře četl a přitom vystihoval skutkovou podstatu stanovenou originálem.

Neuvěřitelná věc, kniha má záložku na které je obrázek Karla Soukupa z obálky, přestože je zde tato velmi pěkná a užitečná záložka, vlastně jsem ji nepotřeboval, neboť jsem tento román přečetl jak se říká jedním dechem.