Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Počátkem osmdesátých let k nejlepším fanzinům patřila „Siréna“, vydávaná boskovickým fanem Pavlem Kosatíkem. Skutečnou bombou se pak stala samizdatová antalogie „Lety zakázanou rychlostí“, vydaná tímtéž editorem, který se rychle stal jedním z „motorů“ fandomu. Stejný titul použil i pro oficiální výběr povídek českých autorů, když se v roce 1987 stal redaktorem prestižního nakladatelství Čs. spisovatel, kde fungoval jako scifistický „trojský kůň“ (kupříkladu prosadil vydání mé první knížky „Nešťastné přistání“).

       O to překvapivější bylo, jak rychle se po roce 1989 Pavel Kosatík odpoutal od fandomu a od sci-fi vůbec a paradoxně se upnul k literárnímu proudu, který je naprostým protipólem SF, k literatuře nonfiction, respektive k literatuře biografické.

       Tuto novou literární kariéru úspěšně odstartoval v roce 1993 knihou „Osm žen z Hradu“ a po těchto črtách ze života prezidentských manželek v roce 1996 vydal první skutečnou biografii „Bankéř první republiky“, životopis dr. Jaroslava Preisse.

       Po smrti Olgy Havlové v lednu 1996 se mu otevřela cesta, aby původní kapitolu z knihy „Osm žen z Hradu“, věnovanou první manželce Václava Havla, rozšířil na celou knihu. A po roce a půl intenzivní práce se na loňském předvánočním trhu mohli čtenáři seznámit s plodem této námahy.

       Především je třeba předeslat, že kniha „Člověk má dělat to, nač má sílu – život Olgy Havlové“ patří k tomu nejlepšímu, co bylo na téma Olga a Václav Havlovi napsáno a všechny další konjukturální spisky na obdobné téma, včetně knihy Lídy Rakušanové o druhém prezidentově manželství, nesnesou s textem Pavla Kosatíka srovnání.

       Nikoliv na základě svědectví z druhé ruky, ale na základě více než sedmdesáti přímých hovorů s nejbližšími přáteli a s členy rodiny vzniklo tucet fascinujících kapitol ze života nevšední ženy, jakých najdeme velmi málo nejen v českých dějinách, ale vůbec v historii.

       Již v první kapitole Vzpomínka na Žižkov se autorovi podařilo mistrně evokovat ducha a kolorit této rázovité pražské čtvrti, přesně vystihnout rodinné zázemí zcela obyčejného děvčete Olgy Šplíchalové a postihnout vše, co si odtud odnesla do dalšího náročného života, plného zvratů.

       V kapitolách K divadlu a V kavárně autor popisuje další životní cestu Olgy Šplíchalové, její seznámení s Václavem Havlem a průběh jejich vztahu. A zde již naplno proniká metoda, jíž autor vše podřídil. Je to metoda totální reflexe, analýzy vztahů všech jednajících osob. Pavlu Kosatíkovi nestačí popisovat to, co se viditelně děje, či o čem jednotlivé osoby vypovídají, ale jako by byl přímo posedlý objasňovat pohnutky svých protagonistů, stále znovu a znovu analyzuje jednání zúčastněných, neustále rozebírá proč jednali tak, jak jednali. Kupříkladu autorův pohled na počáteční fázi vztahu Olgy a Václava Havlových:

       „Jak se Václav Havel tehdy uprostřed 50. let mohl Olze jevit? Rozhodující byly zřejmě dvě věci. Za prvé svět, který přinášel a ve kterém se s nezvyklou jistotou pohyboval, byl zajímavý: byl to svět literatury, svět skutečné literatury, navíc svět přehledný a hierarchicky uspořádaný... Ačkoliv vypadal jako dítě, choval se ten mladík, jako by už byl zkušeným literátem... Toužila-li Olga po úniku z všednosti do transcendence, vycítila, že Havel transcendencí jaksi samozřejmě žije – což jednak imponovalo, jednak přitahovalo a vzbuzovalo touhu zúčastnit se. Druhou skutečností, která mohla ovlivnit Olžinu volbu, bylo vědomí, že i ona sama má do tohoto vztahu co dát. ... byla si i Olga vědoma své vlastní praktičnosti. Nebyl to jen věkový rozdíl, co jí ponohlo pochopit, že mladíkovým myšlenkám se vždycky nedostává kotvy, propojení k realitě“ (str. 51).

       V kapitole Hrádeček, líčící život pozdější prezidentské dvojice od zlomového roku 1968 přes sedmdesátá léta a postihující i vznik disentu, je pak další velmi zajímavý autorský „úlet“, jenž možná více než o Olze a Václavu Havlových vypovídá o autoru samém.

       „Je známá věc, že muži spjatí s literaturou mají tendenci vybírat si za životní partnerky mateřsky působící ženy – což jw dáno tím, že při výběru partnera člověk opět podvědomě volí podle vzoru vlastního rodiče opačného pohlaví. A protože i samo psaní bývá často únikem z příliš intenzivní lásky nebo péče dominantních matek, střetávají se tady v jedno oba proudy: cílem spisovatelovy partnerky bude zajistit, aby se nerušeně mohlo rozvíjet to hlavní, o co v jeho životě půjde – a tím nebude na prvním místě vztah, ale literatura.

       Pro mnoho spisovatelů představuje střed jejich života psaný text...Vztah k partnerce je často prostředníkem, aby se tento hlavní smysl naplnil: žena má vytvářet takové prostředí a takovou atmosféru, aby se vznikajícímu textu co nejlépe dařilo. To je něco jiného, než co většina žen od partnerství žádá, ale pro mateřsky založené ženy zas taková konfigurace může přinášet uspokojení, jaké ostatní ženy nepoznají. Zdaří-li se text, je spisovatel jeho otcem i matkou současně, toto dítě patřípouze jemu. Žena však pro jeho početí poskytla prostor, starala se o spisovatele, ten jí své dílo už během vznikání dával průběžně číst, je jí za její péči vděčný.

       Takto uspořádané vztahy mohou být jedny z nejpevnějších a nejstabilnějších, od počátku však obsahují jeden zdroj rizika: stane-li se žena „matkou“ příliš, je možné, že ji muž přestane vnímatv jejích ostatních funkcích, které do ní jako do partnerky vkládal. Žena, která je příliš matkou, například může být dost těžko milenkou, tu je zanedlouho třeba hledat mimo vztah, a partnerství skutečně začne připomínat situaci mezi trápící se matkou a nezdárným synem, který se toulá po nocích“ (str. 124).

       Tento model vztahu mezi Olgou a Václavem Havlovými má jednu vadu. Že je totiž pouhým modelem, a mohu-li knize Pavla Kosatíka vůbec něco vytknout, pak pouze fakt, že je těmito modely až příliš přesycena, že ponechává čtenáři jen malý prostor na vlastní konstrukce, na možná méně kvalifikované, ale přesto vlastní čtenářské představy, na konfrontaci s vlastními životními zkušenostmi (a ne životními zkušenostmi autora), což je na každé četbě právě tím nejpřitažlivějším.

       Ač je si autor vědom, že se jedná pouze o hypotézu, přesto traktuje vztah Havlových jako typický vztah „matky a syna“, který přešel do vztahu „starší“ sestry k „mladšímu“ bratru:

       „Bratr je chrlič myšlenek a nápadů, přichází s novými a úžasnými plány a možnostmi, sestra je převádí do zvládnutelné reality. Proto v tomto vztahu nebylo jednoznačně dominující osoby, chvíli bylo logické, že oba vede ten, kdo přišel s něčím novým, pak však stála v čele zase ta, kdo uměla cizí myšlenku zformulovat do použitelné podoby“ (str. 128).

       Jak se tento vztah, v němž se V. Havel Olze svěřoval i se svými intimními vztahy k jiným ženám, jako by byla skutečně jeho starší sestra, měnil pod vlivem vnějších okolností, z nichž nejdůsažnější byla Havlova uvěznění, je pojednáno v kapitole Dopisy Olze.

       Na ní navazuje pravděpodobně klíčová kapitola celé knihy, nazvaná Síla. Zde autor svou metodou popisu vnějších událostí a následné analýzy, jež přechází dokladováním v popis dalších událostí, jež je třeba znovu analyzovat a znovu dokládat, tímto nekonečným psychoanalytickým řetězcem dokládá, jak Olga Havlová vyspěla ve skutečnou osobnost.

       „Olžina osobnost vzbuzovla úctu, neboť byla univerzální – kromě vztahu s Václavem Havlem a mnohých kulturních zájmů měla blízko k přírodě, uměla vést dům, intuitivně správně se orientovala v politice, a především vnímavě rozuměla lidem – a ve všech těchto případech byla stejným člověkem, který se nestylizoval a nepoužíval masky“ (str.184).

       Posledními slovy odhaluje autor Olgu Havlovou jako bytostnou aristokratku, když připojuje – aristokratičnost nijak nesouvisí se zvýhodněním, které poskytuje rodina, ale je to způsob vztahování se k věcem, ke kterému člověk vyspívá celý život.

       O tom, že Olze Havlové nebyl cizí smysl pro humor a patafyzické třeštění jako protiklad k její obvyklé uzavřenosti, svědčí kapitola Hrobka, nazvaná podle stolní společnosti disidentů, jež se z recese zabývala brakovou literaturou. Olga Havlová se záhy stala vůdčím duchem této společnosti a proměnila ji v něco jako svůj „dvůr“.

       Osobním vztahům mezi manžely je pak věnována kapitola Pokoušení. Aniž by se uchyloval k nevkusným detailům Pavel Kosatík zde analyzuje trojúhelník (a v jednom případě i čtyřúhelník) v němž Havlovi a jejich vedlejší partneři jistý čas žili. Zcela platně k tomu používá úryvky Havlových her, na kterých demonstruje, jak dramatikovo soukromí a peripetie komplikovaných partnerských vztahů prosakovaly do jeho her.

       Podle autora pak Olga Havlová vyšla z těchto mnohdy velice obtížných situací jako vítěz, v průběhu osmdesátých let se dotvořily její rysy nezávislé a silné osobnosti.

       Byla připravena vstoupit na Hrad a zvládnout úlohu první dámy. Ač, jak dokládá autor v úvodu kapitoly Hrad, s kandidaturou svého muže na úřad prezidenta nesouhlasila. I když je většina této kapitoly věnována Václavu Havlovi samému a prvním krokům v jeho nové roli prezidenta, nelze to autorovi vyčítat jako nedostatek, na veřejnosti, a zde se nyní manželé Havlovi výhradně pohybovali, oba splývali v jedno.

       Svůj vlastní výraz nalezla posléze Olga Havlová ve Výboru dobré vůle. Ve stejnojmenné kapitole autor popisuje činnost nadace, kterou prezidentova žena založila a také účelně řídila až do poslední chvíle, než se ocitla na konci.

       Na konci, to jsou slova Pavla Kosatíka, jimiž nazval poslední kapitolu své knihy. Velice civilně, až chladně neutrálně, líčí zde fatální průběh choroby Olgy Havlové. O to decentněji a jímavěji text působí, i tam, kde popisuje vlastní smrt.

       Dobře se na ni myslí, řekla jedna ze zpovídaných žen autorovi, a on tato slova použil jako titul k epilogu, kde děkuje všem lidem, kteří mu poskytli rozhovor. Je zajímavé, že jediným blízkým Olgy Havlové, kdo rozhovor odmítl, je Václav Havel. Nechci spekulovat, jaký podíl na tomto odmítnutí mělo zaneprázdnění úřadem a těžká nemoc, a jaký jeho druhé manželství s Dášou Veškrnovou. Kniha totiž dokumentuje, do jaké obtížné role se nynější prezidentova manželka dostala, neboť konkurovat mrtvé ženě, i kdyby nešlo o tak skvělého člověka, jakým Olga Havlová byla, prostě nelze. Bohužel Dagmar Havlová si tento fakt neuvědomuje a proto se chová tak, jak se chová. Jen instinkt jí zřejmě napovídá, že svou předchůdkyni může trumfnout jen v jedné jediné věci, v mateřství, jež zůstalo Olze Havlové odepřeno. A zřejmě mateřství by konečně bylo tou rolí v níž by se Dagmar Havlová „našla“ i na parketách pražského Hradu a vyrovnala se své osudové rivalce.

       To, proč zůstala Olga Havlová bezdětná, je snad jediná, ač malá faktografická chyba knihy. Jsem přesvědčen, i když jde o navýsost choulostivé téma, že autor, když dokázal tak decentně zachytit jiné ožehavé okamžiky ze života Olgy Havlové, by si poradil na úrovni i s tímto faktem a hold, který první manželce prezidenta Havla složil, by nic neztratil ze své lidskosti a obdivu, jež z knihy vyzařuje.

       Život Olgy Havlové Pavla Kosatíka je bezesporu vynikající kniha, která se čte jedním dechem. K vysoké kultuře jazyka se pojí až úzkostlivě precizní práce s fakty, jež činí z knihy navýsost zajímavé dílo pro zvídavé čtenáře, ale i nepostradatelný pramen pro každého historika, který se bude zabývat dějinami českého státu v období Havlova prezidentství.

       Je zřejmé, že náš bývalý kolega Pavel Kosatík našel svou životní parketu. A když na konto prezidentské činnosti Václava Havla píše – to je však téma pro příštího havlovského historika (str. 260) – jsem přesvědčen, že píše o sobě, o své budoucí práci. Již nyní se zařadil mezi české špičkové faktografy a kdo jiný než on by se měl stát kronikářem havlovské epochy?!

       Člověk má dělat to, nač má sílu, to jsou slova, jimiž Olga Havlová vyjádřila svoje krédo a jež, prostřednictvím autora, odkazuje všem. A z těch slov pramení moje přesvědčení o autorově způsobilosti. Neboť Pavel Kosatík sílu, aby se stal kronikářem naší doby, má.