Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       

Jsou romány jako kokain a jsou knihy jako vařená zelenina. To není úsloví mé babičky, ale trpké zjištění. Zjištění, ke kterému jsem, ač nerad, došel. Povídky Barbary Nesvadbové byly jako vařená zelenina. Když se hodně okořenily bílým vínem, byly stravitelné.

       Tato lahůdka bez barvy, chuti a zápachu vyšla péčí nakladatelství Motto, kteréžto vydává i veledíla její houževnaté estetické souputnice, mediálně všudypřítomné Haliny Pawlowské. Autorkou pak není nikdo jiný než (bývalá?) šéfredaktorka časopisu Xantypa, dcera slavného spisovatele Josefa Nesvadby a studentka FSV UK, Barbara Nesvadbová.

       Michal Viewegh svého času právě na besedě se studenty žurnalistiky tvrdil, že první kniha vždy nese autobiografické rysy. To je samozřejmě generalizace, o jejíž obecné platnosti by se dalo s úspěchem pochybovat, v tomto případě však platí měrou přímo vrchovatou. Hrdinkou čtrnácti povýtce erotických povídek je čerstvá absolventka FSV UK, oboru masové komunikace (pro pořádek dodejme to, co krátký životopis na přebalu knihy cudně skrývá – totiž že Nesvadbová je čerstvou absolventkou studia bakalářského), atraktivní a inteligentní blondýna s mohutným poprsím, jejímž otcem je – jaká to náhoda – geniální spisovatel. Potud ona podobnost zjevně dokazatelná – o dalším lze jen spekulovat, a to poctivému a soudnému kritikovi zjevně nepřísluší.

       Hlavním problémem Karly, společensky to dobře zavedené scenáristky a reportérky, je hledání MUŽE. Nutno podotknouti, že jde o hledání marné a možná předem odsouzené k neúspěchu, protože kritické vymezení onoho bájného stvoření je přinejmenším nejasné. Takový muž totiž:

       „Bude vybočovat z řady mužů, kteří mne zvou na večeře. Mužů věčně pendlujících mezi New Yorkem, Vídní a Prahou, kteří mi telefonují z letadel, aby se připomněli.“

       Její psychoterapeutka tvrdí, že: „chce muže inteligentnějšího než její otec, muže, který by ho trumfnul.“ (Což hrdince ovšem pranic nevadí v tom, aby se „alespoň na chvilku nechávala takzvaně kupovat od mužů, jejichž IQ bylo okolo 100.“)

       To však zdaleka není všechno. Pokud se do Karly někdo zamiluje, přestává pro ni být zajímavý a s gentlemanstvím je potenciální partner na velmi špatné adrese (Matěj ale nebyl z těch, do kterých se ženy zamilovávají. S přítelkyní tomuhle typu říkáme „řízkaři“. Měla taky jednoho, jmenoval se Petr. Nosil jí řízky, které pekla jeho maminka. Každá žena má okolo sebe pár řízkařů. Opravují auta, vodovodní kohoutky a zklamané duše.) Naopak, Karliny partnery vystihuje spíše tento popis: Polodlouhé vlasy. Melír. Kříž na krku. Červené sako a mobil.“ Tedy: selekce podle vzhledu – vadou na kráse není křivý charakter, ale křivé nohy. Karla touží po hloubce (viz body a, b), ale přitom nemohoucně klouže po povrchu, zcela v duchu maximy kamarádky Sabiny: V podstatě chceme od chlapa jenom tři věci. Musí dobře vypadat, musí být bez skrupulí a musí být blbej! Abychom se nezamilovaly.

       Aspoň nominálně tedy touží po muži inteligentním, přitom jí však dělá evidentně dobře, když může své partnery ponižovat a poučovat. (Chtěla bych mít navrch. Sníst jejich srdce). Velikost vítěze se už ale od starověku měří velikostí poraženého – mentorovat fialové sako o významu slova „empatie“ zdá se mi být činností malichernou a nicotnou. To však Karle vůbec nebrání, aby s nevzrušeným (a chtěným) úsměvem kulturisty nepředváděla své literární svaly („v mládí jsem četla Nietzscheho, Préverta a Bibli“) a nestylizovala se do role intelektuálky. Ta je jí pak východiskem k patetickým nářkům typu: „Muže většinou nebaví si se mnou povídat. Když mne vidí, myslí na sex.“ Touží-li snad někdo po pregnantnějším vyjádření, má ho mít: „Chtěla jsem od něj jen sex. Ne lásku, žádné city. Chtěla jsem se odpoutat od jakékoli takzvané zamilovanosti. Chtěla jsem, aby mě znásilnil a já ho mohla nenávidět. ... Už můj první milenec mi vyčítal, že stále jen přemýšlím. Nevýhoda intelektuálek - nedokážeme se odvázat.“

       Dalo by se namítnout, že tady vytrhávám citáty z kontextu jednotlivých povídek a porovnávám nesouměřitelné. Ale ouha – nemusí uplynout ani týden, a už se vám ony povídky slijou do jednolitého proudu, nad nějž pranic nevyčnívá. Jediným charakteristickým rysem všech povídek je jejich zaměnitelnost, tezovitost, průhledný algoritmus, podle něhož byly zkonstruovány, a v neposlední řadě nedostatek nosných témat. Pravda, už Henry James napsal, že „člověk musí být úzký, chce-li proniknout“. Jenže úkolem romanopisce je povznést se nad svou konkrétní (leckdy banální a přízemní) existenci a z vlastní zkušenosti vydestilovat cosi, co by mohlo oslovit každého.

       Nemá smysl vytýkat autorce skutečnost, že v jejích povídkách není ani stopa po buninovské lyrice či maupassantovské hravosti, že se nepovznesou nad hrdinčiny problémy s erotikou, asi jako nemá smysl vytýkat jablíčku, že se vůbec, ale vůbec nepodobá pomeranči. Má ovšem smysl pozastavit se nad nečesky znějícími konstrukcemi typu „milovala jsem líbat jeho penis“ nebo nad prazvláštním stylem, kterému pracovně říkám „sekaná“ – „Kopla jsem do dveří. Silně. Kus se odchlípl. Do rána mi nateče palec. Telefon.“ atp., ad nauseam. Podotýkám, že nejde o nějaké ozvláštnění děje, ale o typický stylový prostředek, který jako by předjímal (nízkou) inteligenci potenciálních čtenářek.

       Konečný soud o kvalitě této sbírky je samozřejmě na čtenáři samotném. Sám za sebe bych snad jen dodal, že vařenou zeleninu zrovna nemusím (postrádá přece ty vitamíny). A co se ovoce a příbuzenských vztahů týče, napadá mě jedna opilecká variace na moravskou lidovou:

         „Koulelo se jablíčko,

         koulelo se z vršku,

         neumělo zastavit - pitomec,

         nabilo si držku.“

       Tak.