Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

V sobotu ráno, kdy měl Pragocon začínat, jsem o výše uvedeném rčení ještě nic nevěděl; pořadatelé conu však sami nabídli alternativní činnost, která měla ty, co ji podstoupili, připravit takříkajíc na všechno. Vzhledem k tomu, že prezence začínala mezi osmou a devátou ráno, není těžké uhodnout, co touto činností bylo. Vskutku - vstávat o víkendu se slepicemi se mi už hodně dlouho nepodařilo.

       Místo akce jsem nalezl vcelku bez problémů; naštěstí jsem se totiž neorientoval podle klamných informací, uvedených na reklamní přihlášce, ale prostým selským rozumem - že totiž základní škola bude ta budova, co to má na sobě napsáno, nikoliv objekt s popisným číslem 8, který se na dotyčném náměstí snad vůbec nevyskytoval.

       U prezence mě přivítalo stodvacetikorunové vstupné včetně jízdenky na noc a poněkud netradiční fakt, že materiály nejsou povinné. To, že si je nemusím kupovat, mě potěšilo natolik, že jsem ihned jedny ukradl přátelům, kteří již na mne čekali ve vstupní hale a kteří pro změnu zase materiály ukradli někomu jinému.

       V igelitové tašce jsem objevil program, samolepku a „Pragocon 1998 - sborník povídek mladých autorů“. Naprostou (a žel také jedinou) perlou mezi nimi byla povídka „Ďáblové západu“, pojednávající o hromadné invazi indiánů do Evropy, jež byla nakonec hrdinně zastavena profesory rumunské magicko-fyzikální fakulty Kryptouniverzity (zkráceně magfyz, KU). Citáty z této povídky by měly poletovat někde kolem.

       Program začínal o deváté hodině v diskusní místnosti rozborem knihy, obecně známé pod jménem „Hyperion“. Místo na rozbor jsem šel prozkoumat temná zákoutí školy, což se ukázalo býti skvělým nápadem, neboť jsem nalezl WC, bar a šatnu, kde si člověk mohl nechat uschovat v podstatě jakýkoli předmět za pouhé skvělé tři koruny.

       V deset hodin začínaly testy IQ, které jsem okázale ignoroval, neboť modrou knížku už mám a tudíž potvrzení na to, že jsem idiot, nepotřebuji. Místo toho jsem se odebral na paralelně probíhající přednášku Vaška Fořtíka „Jak se zbavit závislosti na počítačových hrách“. Mimo jiné se diskutovalo o kategoriích počítačových her a o tom, čím je ta která kategorie nejvíce škodlivá, respektive jak těžkou závislost může vyvolat. Základní princip zbavování se závislosti by pak šel shrnout asi takto: a) Smažte z harddisku všechny počítačové hry. b) Omezte co možná nejvíce styky s okolím závislým na počítačových hrách. c) Najděte si holku/kluka (dle vlastního pohlaví a orientace), která/ý nesnáší počítačové hry.

       Poté, co se všichni zbavili závislosti, následovalo založení Neviditelné univerzity (neboli též Kryptouniverzity). Děkané jednotlivých fakult přednášeli svůj program, doprovázený drobnými magickými výstupy (např.: jak otočit někomu ruku o 180° proti jeho vůli). Základní program celé univerzity pak zní asi takto: „Všechno, co řekneme, nebude pravda. Pravdu máme my všichni. Vyvoláme co největší chaos.“. Myslím, že chaos se podařilo vyvolat už touto definicí, stačí se například zamyslet nad její první větou.

       Základní starostí univerzity je v současné době sehnání dostatečného množství sponzorů, dostatečného množství banánů pro knihovníka a rozřešení otázky počtu fakult. Neví se, jestli jich bude 7+1 nebo 2*4 nebo 2³. Odkaz na informace o studiu by měl být někdy v budoucnu umístěn na Internetu na stránkách menzy. Pro případné zájemce je tu však již nyní jedna velmi potěšitelná zpráva; školné neplatí studující profesorům, alebrž profesoři studentům.

       

Jakákoli cesta přes Carpatii Meridionali je delší, ale zato obtížnější.       - stručný průvodce Rumunskem

Přesně podle tohoto citátu jsem se zachoval, když jsem si chybně odmítl koupit v baru poněkud dražší pitivo, a odebral se vyhledat v nejbližším okolí nějaký obchod. Venku byla zima až praštělo a navíc mě málem přejelo auto; nakonec se mi však podařilo překonat veškeré nástrahy velkoměsta a sehnat ve večerce láhev coca-coly za šestnáct kaček. Stala se však neskutečná věc; věc, o níž jsem až do té doby vůbec netušil, že by se vůbec mohla stát; když jsem colu otevřel, zjistil jsem, že je zkvašená. Aby bylo dílo dokonáno, všiml jsem si židovské hvězdy na etiketě, pod níž se skvěl nápis: „Dar přírody boží“. Vskutku příroda v každém kousku.

       Ale vraťme se zpět na základní školu (myšleno do budovy základní školy, nikoli ke studiu). Je odpoledne a já prohlížím další atrakce, jež připravili pořadatelé. Tak v prvé řadě tu je stánek menzy, kde kdosi předvádí zajímavou hru s mincemi. V druhé řadě jsou tu knihkupci; hle - nová česká kniha - „Král z hlubiny půlnoci - Labyrint půlnočního draka“. Dále se zde nacházejí místnost videoprojekce, stánek, kde se prodávají hlavolamy, a burza knih.

       O patro výš sídlí firma Templum, okupující jednu třídu se svými poněkud netradičními deskovými hrami. To, co jsem ve třídě viděl, nejlépe vystihuje titul knihy G. R. R. Martina „Nečekané variace“. Quoridor - hráči se snaží deseticentimetrovými figurkami jak z Člověče nezlob se vyputovat z herního plánu. Quatro! - piškvorky s osmi různými symboly; vyhrává, kdo první postaví quatro - řadu čtyř nebo čtverec. Abalone - vystrkej co nejvíc soupeřových koulí z hracího plánu dřív, než on vystrká ty tvoje. Samozřejmě, že jsem se také do několika her zapojil - a samozřejmě je také prohrál.

       Dalším putováním po základní škole odhaluji temnou pravdu - proč je na přednáškách tak málo lidí. Není to tím, že by na conu nikdo nebyl, ale tím, že drtivá většina účastníků (jimiž v horních dvou patrech doslova přetékají třídy) jsou hračičkáři. Mezi nimi jsou v převaze samozřejmě lístečkáři, ale své zastoupení zde mají i figurkáři a postavičkáři. Nechybí ani dvě třídy nacpané počítači a forbesáky se zarudlýma očima, civícíma na vektorové obludy z Quaka.

       Odpoledne byla též vyhlášena soutěž o co nejrychlejší likvidaci Prstenu a v místnosti, kterou se mi bohužel nepodařilo najít, se diskutovalo o Watemae a později o Crwi. V sálu futurologie přednášel pan Caletka o n-rozměrných prostorech, což jsem si ovšem nechal ujít, neb jsem měl n-rozměrných prostorů plné zuby. Za to samozřejmě nemohl pan Caletka, ale zkouška z lineární algebry.

       V pět hodin předstoupil v přednáškovém sále před publikum, čítající bratru půl druhého tuctu posluchačů, Martin Klíma s přednáškou/diskusí „Proč mám rád hry na hrdiny“. Přednáška byla úplně o něčem jiném a skládala se ze dvou částí. V první z nich MK psychicky připravoval posluchačstvo na to, co přijde ve druhé části, a v té pak svým hlubokým hlasem pravil: „Je zřejmé, že literatura, hudba, malířství, film, etc. etc. prošly od svého vzniku třemi fázemi. V první byly na okraji zájmu, součástí pouhého experimentování, v druhé se staly uměním a ve třetí přešly v komerci. Dále je zřejmé, že hobby hry se liší od standardní her (například vrhcábů) a mnohem více připomínají např.: literaturu, film, etc. etc., a proto se standardními hrami nebudeme dále zabývat. Co si myslíte o tom, když vám teď řeknu, že hobby hry neprošly všemi třemi fázemi, ale pouze dvěmi - první a třetí. Kam zmizely hobby hry jako umění?“ Bouřlivá diskuse, která nastala, trvala asi tři minuty. Pak došla obecenstvu múza a nové nápady a přednáška/diskuse skončila. Nicméně to byl od MK zajímavý dotaz, snad se ho někdy někomu podaří rozvinout do poněkud větší šíře.

       

„A teď poslouchat, můj rudý bratr Komanč,“ řekl Azték. „Já vykládat vtip, co se mi moc líbit. Sledovat. V lese ležet úplně ohlodaná kostra žena, jenom ňadro zůstat netknuto. Co se stalo?“ „Já nevědět!“

       Večer se kvapem přiblížil, přednášky už žádné na programu nebyly a většina účastníků opustila budovu conání. Zůstali jen ti, co šli spát, a otrlejší hračičkáři, jejichž řady rozšířili mafiáni a ctihodní obyvatelé městečka Palerma.

       V deset hodin pořadatelé takticky vyházeli věci z šatny a zavřeli bar. Nezbývalo, než se vrátit ke zkvašené cole.

       

Přibližně pět hodin po půlnoci skončil večer a nastalo krásné nové ráno. Noc byla takticky odložena na pondělí. Do budovy se začaly trousit skupinky fanů; převážně hračičkářů, toužících vyměnit pár lístečků a zakarbanit, případně zapařit své oblíbené postavičky nebo armádou figurek rozdrtit v prach nepřítele.

       Skutečnost, že se kvapem blíží finále celé akce, naznačoval i fakt, že materiály se pro nově příchozí staly povinnými (snad aby se mezi fany nerozmáhaly krádeže) a že šatna už nestála pouhé tři skvělé koruny, nýbrž pět skvělých korun. Netušil jsem, že s kurzem naší měny to jde tak rychle z kopce.

       V devět hodin začala první přednáška o historii fandomu. Přednášet měl doživotní prezident, a přednášel Vašek Fořtík. V deset hodin pak začala přednáška podruhé, tentokrát již skutečně pod vedením pana prezidenta. Na přetřes přišly i takové věci jako pivocony na pátky třináctého a rozebírání zábavy studentů matfyzu v letech osmdesátých. Jen tak mimochodem; byl zaregistrován nový kolínský SCI-FI klub.

       V jedenáct nula nula vystřídal Zdeňka Rampase J. T. Pelech s přednáškou o tom, jak se stát spisovatelem. Asi nejlepší přednáška, jakou jsem na toto téma slyšel.

       Paralelně probíhaly besedy o počítačové umělecké grafice - dotyčný grafik měl na conu i výstavku svých děl - a o popravách v minulosti a ve fantasy literatuře. Jsou chvíle, kdy člověk lituje, že není dvakrát a nemůže toho v tom samém čase stihnout víc.

       To se potvrdilo i v průběhu dalších chvil, kdy zároveň měla probíhat přednáška „Odvrácená tvář umění“ od Vaška Píchy a vyhlášení ankety o mimozemšťana roku. Čekal jsem na Vaška u místnosti futurologie, žel Vašek se tam nedostavil, v důsledku čehož nevím ani jestli přednáška neprobíhala někde jinde, ani jestli probíhalo vyhlášení ankety. Co se té týče, některé návrhy na mimozemšťana, které si člověk mohl přečíst na speciálním lejstru, přiloženém k programu, byly opravdu povedené - například mimozemšťanka paní Dagmar, když pískala na poslance Vika, ve skutečnosti nepískala, jen se nechala trochu unést - a začala na Vika křičet v své mateřštině.

       Předposlední přednáška měla pojednávat o politickém vývoji v ČR v nejbližší budoucnosti. Jelikož mám celkem jasnou představu o tom, do které části lidského těla budoucí politický vývoj míří, přednášky jsem se neúčastnil.

       Následovalo předávání cen literární soutěže mladých autorů (o tom byl ten sborník v materiálech), kterého se účastnil i pan Roman Češka, a tombola. Hračičkáři zřejmě opustili své hračičky, neboť sál při tombole doslova praskal ve švech (poprvé za celou akci). Nakonec se mohl radovat každý - ten, kdo si koupil lístek do tomboly a nevyhrál, ho mohl vyměnit za sborník povídek mladých autorů z loňského roku, a ten, kdo si lístek nekoupil, ušetřil krásných deset korun.

       Současně s tombolou probíhala druhá (a zároveň poslední z celého conu) přednáška pana Caletky o rozpínání vesmíru; vzhledem k počtu lidí u tomboly ovšem pochybuji, že by na ní krom pana Caletky byl ještě někdo další.

       Závěrem: Druhý ročník Pragoconu byl jistě lepší než ročník první, navíc byl Pragocon zatím prokazatelně nejlepším letošním conem vůbec. Osobně ovšem doufám, že další letošní cony - alespoň ty, na něž pojedu - Pragocon o jeho prvenství připraví.