Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       Vážení přátelé,

       takhle brutálně časnou přednášku jsem zažil naposled na loňském Draconu a připadla Ondřeji Hercovi.

       Přišel jsem na ni pozdě, přestože se odehrávala na stejném patře hotelu Santon, kde jsem spal. Na tuto (dnešní) přednášku jsem musel jet autobusem, na druhé straně jsem dnes na rozdíl od Draconu šel spát před druhou hodinou ranní.

       Možná se ptáte jak souvisí časné vstávání, potažmo přednáška Ondreje Herce s Dějinami fandomu, které jsou uvedeny v programu? (Nebojte se, nepodezírám vás z takové všetečnosti, to je jen takový řečnický obrat, nicméně vám odpovím.)

       Dějiny československého fandomu totiž sahají až do dávné minulosti, kdy se vstávalo opravdu brzy. Když jsme před takřka dvaceti roky na MFF UK zakládali první čs. SF klub, později zvaný Villoidus, což snad latinsky znamená huňatý, vstávali jsme občas dost brzy, některé přednášky začínaly již v 7.00 (ráno). Latinský název klubu pocházel z přírodovědeckého (taxanomického) názvu klubového maskota Huňáče Zeleného. Latina se v českých zemích používala naposledy za císaře pána, který vstával velmi časně (s ním přirozeně i všichni jeho podřízení, tedy všichni) a to nám vydrželo dodnes.

       Abych se ještě vrátil k Draconu a zmíněné přednášce, vedle nekřesťanky časného začátku bych viděl ještě jednu podobnost. Ondrej Herec odpřednášel svůj obvyklý part během dvaceti minut a pak následovala diskuse o smyslu SF, o kvalitě v současnosti vydávané produkce a vůbec o aktuálních problémech.

       Když jsem včera procházel chodbami této školy a nahlížel do tříd označených podivnými názvy jako Nekromunda, napadlo mě, zda je toto pokračování fandomu, který jsem spoluzakládal, či zda jde o něco, neříkám zda horšího či lepšího, ale jiného.

       Původně jsem chtěl ve svém vzpomínání navázat na místo, kde jsem na loňském Pragoconu skončil, tedy asi založením prvního SF klubu. Chtěl jsem povyprávět, jak se během mého ročního pobytu v litoměřické posádce ve vedení klubu osvědčili Miloš Podpěra a Jirka Kuřina, jak navázali kontakty s ostatními nově vznikajícími kluby. Jak, když jsem se vrátil z vojny, přišel Pavel Poláček s CKČ a setkáním fanoušků z kterého potom vyrostl Parcon atd.

       Paralelně s vývojem conů by bylo možné probrat dějiny fanzinů (dnes bychom asi měli mluvit o fanouškovském samizdatu). Probrat otázku, do jaké míry suplovaly existenci profesionálního časopisu a do jaké míry šlo o svobodné vyjadřování a o svobodu projevu vůbec.

       Navíc fanziny s příchodem Ikarie nezanikly, některé se jen trochu změnily a většinou již nejsou ilegální. Další vznikají na Internetu.

       Vedle toho se strukturovalo samotné fanouškovské společenství, vznikla Koordinační komise SF klubů, která se v průběhu let na Jarních a Podzimních poradách transformovala na Radu fandomu. Na druhé poradě v Teplicích byly zformulovány program a cíle Československého fandomu:

       1. Propagace SF ve všech jejich formách.

       2. Podpora původní české a slovenské SF.

       3. Tvorba prostoru pro sociální komunikaci fanoušků.

       Opět bychom mohli diskutovat, do jaké míry je tento program aktuální, a pokud ano, zda je to způsobeno jeho nadčasovostí, či naopak vágností (nebo zda je to úplně jinak).

       Ale nejsem si jist, zda jsou to v tuto chvíli ty nejzajínavější otázky. Mě spíše zajímá, jestli mám něco společného s těmi asi čtyřmi stovkami mladých lidí, kteří zde tráví svůj čas nad ďáblovými obrázky.

       K tomu je třeba se ponořit do dějin fandomu z poněkud jiné strany. Tedy ne o tom, kdo a jak, ale proč.

       Tedy, proč jsme cítili potřebu hledat sobě podobné a sdružovat se. Zda ty důvody trvají, či zda se podmínky ve společnosti do té míry změnily, že naše důvody pominuly?

       Pokusím se to rozdělit:

       

       Co pominulo:

       Nenávist režimu k SF, tedy nepominula nenávist, ale režim. (Dárečku, neprotestuj).

       Pominul nedostatek knih, složité shánění (alespoň ve větších městech), pominula výhoda vzájemné pomoci.

       Asi se ztratil pocit, že každá aktivita je prospěšná a zpomaluje celkovou degeneraci a otupělost společnosti atomizované na nespolečnost chalupářů, že jde o „odboj“ svého druhu, tím jsme si ospravedlňovali ilegální využívaní xeroxů, poštovného apod.

       

       Co zůstalo na půl cesty:

       Obtíže s publikováním nových autorů. Dříve pro bolševické plánování a bdělost, dnes následkem poklesu čtenářského zájmu a velké zahraniční konkurence.

       

       Co je nového:

       Proti byvší bídě, přemíra knih. V některých případech se dá mluvit o průmyslovém vydávání, o bezmyšlenkové vydavatelské velkovýrobě. Fanoušci si mohou pomoci v hledání těch několika perel, vydaných v roční prokukci hnoje.

       

       Co zůstalo:

       Potřeba komunikace vlastní přemýšlejícím jedincům. Komunikace jako výměny informací, v případě fanoušků to jsou ti, pro které je důležitá výměna informací o SF, jde nejen o to informace přijímat, ale i vytvářet a poskytovat.

       Komunikace v takto úzké definici je součástí širší sociální komunikace.

       Postupně se původně SF společenství mění na lidské společenství, SF cesta na cestu k lidem.

       (Následovala beseda)