Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Rafał A. Ziemkiewicz není v naší zemi neznámý. Kromě sbírky povídek s názvem Poklady stolinů, zaměřené spíše do oblasti fantasy, se objevila jeho tvorba scifistická také v Ikarii. Shodou okolností zde nedávno vyšla i jedna z těch, které jsou obsaženy ve sbírce s poněkud dlouhým názvem Červené koberce, odměřený krok. Ziemkiewicz je přes své poměrné mládí pravděpodobně nejlepším polským autorem orientovaným na science fiction. O jeho kvalitách svědčí i řada cen, které získává – prozatím jen – u našich severních sousedů.

       Přesto by se autor – podobně jako jeho kolegové u nás – svým psaním neuživil, a proto si na chléb vezdejší vydělává coby politický komentátor v novinách a televizi. Své zkušenosti nasbírané v prostoru přetopeného evropského kotle přetavuje do vizí blízké budoucnosti, která ovšem není v jeho podání nijak zářná. Autorovy práce působí zdánlivě realistickým, ve skutečnosti značně skeptickým dojmem. Arabská expanze, vlny přistěhovalců migrující z východních částí starého kontinentu na západní, nesnášenlivost, vydírání, útlak, genocida. Tak by se dal stručně shrnout obsah jednotlivých povídek zde sestavených.

       Když se to vezme kolem a kolem, vlastně není možno mluvit o čisté science fiction. Všechno to, co zde Ziemkiewicz popisuje, se totiž už děje nyní, ovšem v podstatně užším měřítku. Autor se drží při zemi a fantastických prvků, jaké známe z hard SF, najdeme v jeho povídkách poskrovnu. Opět jde většinou pouze o rozvinutí technologií známých už teď. Při zasazení příběhů do nepříliš vzdálené budoucnosti vlastně ani nic jiného čekat nemůžeme. O to ovšem působí věrohodněji, protože se v nich dějí věci, které se klidně jednoho ošklivého dne mohou stát i vám.

       Pokud se oprostíme od krabiček a přihrádek a pohlédneme na tuto sbírku ze strany literárního řemesla, můžeme s potěšením konstatovat, že autor se ve své práci vyzná. Dokáže vystavět dostatečně věrohodný příběh se vším, co k němu patří. Je vidět, že v povídkovém formátu už se naučil dobře chodit. Nemohu posoudit, jak vyniká na poli románovém, protože jsem prozatím neměl možnost přečíst si něco i v tomto rozsahu.

       Knížku uzavírá doslov Pavla Weigela, který všechny povídky překládal. Máme možnost seznámit se zde se stručným autorovým životopisem, jeho bibliografií i s výčtem doposud získaných cen.

       Hodnocení: ****

Knížka „Dvojník“ od R. A. Heinleina mě příjemně překvapila. Je to příběh mladého, nepříliš úspěšného, ale schopného herce Lorenza Smythe, který je angažován k neobvyklé práci: má se stát dvojníkem jednoho významného politika, pana Bonforta. Nejdříve chce odmítnout, ale shoda okolností jej přinutí ke spolupráci s týmem spolupracovníků pana Bonforta. Příběh má dramatický spád, stále se něco děje. Lorenzo úspěšně splní očekávaný úkol, ale příběh se komplikuje a dobrodružství pokračuje dál. Asi v polovině knihy čtenáře již zřejmě napadne, jaká by mohla být pointa příběhu. Příliš to však nevadí, protože kniha je napsána tak, že udrží čtenářovu pozornost až do konce. A to je dobře, protože definitivní rozuzlení se nachází až na třetí stránce od konce.

       Heinlein ve svých knížkách někdy rozebírá některá speciální témata, která ho zaujala a jimiž se zřejmě více zabýval. V knize „Dvojník“ rozebírá otázky líčení a maskování, způsoby vtělení se do druhého a jeho co nejlepší napodobení. Jeho závěry jsou rozhodně zajímavé.

       R. A. Heinlein má bohatou fantazii a občas se jí nechá unášet. Docela pěknou hříčkou jsou např. dva odstavce, v nichž píše o jazycích.

       „Největší starosti mi dělala marťanština. Jako většina herců jsem z marťanštiny, venuštiny, zajupiterštiny a dalších jazyků pochytil dost na to, abych ten který jazyk dokázal simulovat v divadle nebo před kamerou. Ale valené a třepetavé marťanské souhlásky jsou pro lidská mluvidla nesmírně obtížné. Lidské hlasivky jsou podstatně méně pružné než marťanský tympanus, a rádoby fonetický přepis dotyčných hlásek latinkou jako kkk či jjj nebo rrr nemá se skutečným zněním víc společného než G ve slově Gnu s vdechovým mlaskem, který na začátku slova Gnu vysloví rodilý Bantuánec. Například Jjj asi nejvíce připomíná vítězný ryk basketbalového mužstva.“

       „Lidské jazyky se dělí do čtyř typů: flektivní – jako třeba angloameričtina, izolační – reprezentovaný čínštinou, aglutinační – jejž zastupovala například dnes již vymizelá turečtina a polysyntetický – kterým hovořili hlavně Eskymáci. K těmto typům teď přibyly další, mimozemské, z nichž mnohé jsou velmi odlišné a pro lidský mozek nepochopitelné – jako například nerepetivní či emergentní venuština. Marťanský jazyk je lidským jazykům naštěstí podobný alespoň strukturou. Běžná obchodní marťanština je izolační a jedná se v ní jen o prosté konkrétní představy. Pozdrav například zní: „Já vidět ty.“ Spisovný jazyk je ovšem polysyntetický a velice formalizovaný, se zvláštním výrazem pro každou nuanci ve složitém systému odměn a trestů, závazků a dluhů. Na Bonforta to bylo skoro moc; Penny mi řekla, že ty zběsilé shluky puntíků, které Marťané označují jako písmo, četl celkem snadno, ale mluvenou vzdělaneckou marťanštinou uměl jen několik set vět.“ Celkově je kniha velmi dobrá, určitě patří k tomu lepšímu, co Heinlein napsal.

Allena Steela znají čeští čtenáři díky Ikarii, Ivanovi Adamovičovi a mně. To my tři jsme se zasloužili o vydání autorovy novely Smrt Kapitána Future, která byla v roce 1996 oceněna Hugem. A díky mně se nyní můžete nejen stručně seznámit s prozatím poslední autorovou sbírkou povídek, ale zároveň si přečíst jednu z nich (pokud jste tak již neučinili), protože je to výše uvedená Doblinova přednáška. Ale konec sebechvály a hurá do díla.

       Allen Steele je označován za nejlepšího autora hard SF poslední doby a něco pravdy na tom bude. V 11 povídkách publikovaných v letech 1993 – 1996 časopisecky nebo ve specializovaných antologiích zůstává sice autor i se svými hrdiny na Zemi, prostředí řádné SF však získává posunem do různě vzdálené budoucnosti. Jelikož si A. S. uvědomuje, že pouhé shrnutí publikovaných povídek do jedné sbírky by nemuselo někomu stačit, dopsal společnou předmluvu a před každou povídkou navíc seznamuje čtenáře se svými pohnutkami nebo s okolnostmi provázejícími vznik toho kterého příspěvku.

       Ztracená v obchodním domě je lehce psychologicky laděné zamyšlení nad smyslem života mladých lidí, kterým nechybí nic jiného než trocha zájmu ze strany rodičů. Dívka ztracená ve virtuální realitě nakonec neví, co je jen zdání a co skutečnost.

       Poslení štace Mudzilly si bere na paškál japonskou zálibu v robotech a americký způsob podnikání, který dokáže vydělávat v podstatě na všem. Tento příspěvek je napsán formou kombinace rozhovorů, televizních scénářů a autorova vyprávění. Čtenář se postupně dozvídá historii jednoho bojového robota, který byl příliš velký na to, aby se k hodil k něčemu jinému než ke klasické americké show.

       Lov Kválíka je humornou sondou do života lidí, kteří stojí na pokraji katastrofy světa. V tuto chvíli, kdy padají zábrany a přestávají platit zákony, se sejde skupina autorů při honu na jednoho svérázného kritika. Autor se v předmluvě sám vyznává, že je to jeho vyrovnání se s rádobyodbornými literárními recenzenty.

       Lupiči v oblacích jsou zasazeni do historických reálií přelomu století, kdy došlo k prvnímu přepadení vzdušného plavidla. Záporní hrdinové zde překonávají poměrně chabá bezpečnostní opatření technickou a logistickou vynalézavostí.

       Kňouralovo blues představuje policejní tým v akci při dopadení překupníka drog. Rameno zákona zde využívá dálkově ovládaných minirobotů v podobě pavouků, které mají za úkol zaznamenat pádné důkazy.

       Navštivte Skalní město nás seznamuje se šťastným majitelem americké kosmické lodě, kterého štěstí pomalu opouští. Autor se zde zamýšlí nad myšlenkou, co by se mohlo stát, kdyby někomu na poli nouzově přistála kosmická loď.

       2.437 krát UFO nad New Hampshire nás zavádí do městečka, kam se sjíždějí lidé obávající se únosu mimozemšťany. Většina obyvatel již údajně měla s návštěvníky z jiných světů své zkušenosti, a proto se nechává dobrovolně monitorovat na každém kroku a dobrovolně setrvává v bezpečnostním okruhu, střeženém odborníky. Za celou dobu se samozřejmě žádné UFO neobjeví, to je ale celkem logické, když jsou tam na ně tak důkladně připraveni. Autor zde využívá formu zpravodajství nezaujatého novináře, který do městečka pracovně zavítá.

       Mořský slimák Jonathana Livingstona je tak obrovský, že to až bere dech. Setkávají se s ním geologové pracující v atlantických podmořských dolech. Toto záhadné stvoření se znenadání vynoří z hlubin, aby po čase zase zmizelo neznámo kam. Něco nám tu po sobě ovšem zanechalo. A. S. představuje tohoto tvora jako zcela neškodného. Působí problémy vlastně jen svou velikostí, protože se před ním musí klidit všechno z cesty. Jinak ovšem lidi úmyslně neohrožuje.

       Doblinovu přednášku můžete posoudit sami o pár stránek dříve, takže se zde o ní dále rozepisovat nebudu. Spolu s Kválíkem je považuji za nejlepší z této sbírky.

       Dopis ze St. Louis nás zavádí k řece Mississippi do doby přistání Wellsových nepřátelských mimozemšťanů. Příběh nám vypráví mladý novinář, který se stal přímým účastníkem výsadku Marťanů u St. Louis. Jednou z vedlejších postav je Joseph Pulitzer, po němž je dnes pojmenováno nejvyšší novinářské ocenění.

       Dobrá krysa nás zavádí do doby, kdy si ochránci fauny vymohli zákaz pokusů na zvířatech. A tak nezbývá nic jiného, než přejít k testování výhradně na lidech. Hlavní hrdina povídky si díky předběžnému prodeji součástek svého těla a práci v roli pokusné krysy dokáže užívat života téměř bez námahy. Použitý styl vyprávění téměř negramotným člověkem, jenž postupně nabírá rozum, mi trochu připomínal Růži pro Algernon.

       Sbírka je zajímavá i tím, že nám dokáže současně představit jak Ameriku budoucnosti, tak její současné reálie. I když většina příběhů není postavena na pointě, autor je dokáže udržet na vysoké úrovni a zpříjemnit tak čtenáři chvíle nad touto knihou. Podle těchto povídek soudě je Allen Steele pečlivý profesionál, který umí vystavět věrohodný a na zemi stojící děj, který zároveň může čtenáře obohatit o něco nového.

       Hodnocení: ****

Danu Simmonsovi dá (nebo možná dalo v době psaní této knihy) podle mého názoru poměrně dost práce vystavět skutečný románový příběh. A tak si vypomáhá klasickou fintou, která spočívá v tom, že napíše v podstatě několik povídek, které jsou vzájemně propojeny postavou hlavního hrdiny. Platí to nejen v případě Vyhloubeného muže, ale i v prvních dílech mnohem slavnějšího Hyperionu.

       Hlavní postavou je zvláštně nadaný člověk. Jeremy Bremen dokáže číst myšlenky ostatních lidí. Skvělé, řeknete si okamžitě. Když se nad tím ovšem chvíli zamyslíte, pochopíte, jaká hrůza se za podobnou schopností skrývá. Je to fajn, pokud si můžete na přání zalovit v mysli svého šéfa a najít si tam nějaké tajemstvíčko, které vám pomůže přitlačit šéfa ke zdi. Určitě se to může hodit i při balení slečen i dam a našlo by se jistě spousta dalších příležitostí. Háček je ovšem v tom, že čtete myšlenky úplně všech a nedokážete tomu zabránit. Bremen si připadá jako v pekle až do doby, než nalezne podobně „postiženou“ dívku, kterou si samozřejmě vezme za ženu. Prožívají spolu nepopsatelně krásné chvíle a spolu se také dokážou uzavřít před okolním světem.

       Román začíná ve chvíli, kdy Bremenova žena umírá. A tím se spouští děsuplný kolotoč, který se prudce mění v jízdu na tobogánu šílenství. Hlavní hrdina za sebou spálí všechny mosty a vrhá se do světa ve snaze nalézt zapomnění. Protože Amerika je velká, daří se mu narážet na nejrůznější typy lidí, se kterýma mívá nejrůznější problémy.

       Což o to, autor jednotlivé epizody graduje s rutinou vyprávěče napínáků. To jej také zřejmě vede k tomu, že ve chvíli, kdy se prchající šílenec příliš usadí, zamíchá jeho osudem natolik, že je třeba změnit nejen lokál, ale i město a zhusta i stát. Pod touto akční rouškou se ovšem skrývá další vrstva, která je určena těm vnímavějším z čtenářů.

       Román by se s mírnou nadsázkou dal nazvat spiritistickým. Nejde zde totiž o žádnou vědu ani techniku, ale zejména o duši. Bremen zápasí s tou svou, která není schopna vyrovnat se s fyzickou částí člověka. Autor se zde také zamýšlí nad existencí jakéhosi metasvěta/ráje, kam se odebírají lidé na konci své pozemské pouti. I když rozuzlení není nikterak originální a dalo by se nazvat až hollywoodsky prvoplánovým, zasazuje do čtenáře alespoň malé hloubavé semínko, které jej nutí zamýšlet se nad věcmi, jež by mu jinak unikaly.

       Bereme-li Vyhloubeného muže jako akční sci-fi, dočkáme se své dávky akce, honiček, zvrácených sadistů a zoufalců na útěku. Můžeme zde ovšem najít i další vrstvu, která nás nutí k hlubším úvahám. Jediná má výtka tak zůstává ke stylu stavby příběhu, což je ovšem na druhou stranu možno považovat za typický Simmnosův styl.

       Hodnocení: ***1/2

Když se zhroutí počítačový program, zůstane vám po něm na obrazovce zrnění. Tak nějak se programuje ve světě budoucnosti vymalovaném Nealem Stephensonem v humoristicko-vzdělávacím románu s obtížně přeložitelným názvem Snow Crash. Autor se s naší budoucností nijak nemazlí. I když se v podstatě zajímá jen o USA, stačí nám to k tomu, abychom si dokázali sestavit tenhle nebarvotiskový obrázek celého světa.

       Spojené státy jsou rozděleny na spoustu ministátečků, které spadají do sfér vlivů významných korporací. Vše je zorganizováno na podnikatelském principu, kdy jednotlivé státy jsou spravovány podobně jako čítankový příklad sítě McDonald's. Významnou roli v tomto světě sehrává mafie, která se plně věnuje obchodu a podnikání vůbec. Jedním z hlavních zdrojů její obživy je totiž řetěž rychlých občerstvení, zejména rozvážka pizzy.

       Autor samozřejmě nezapomíná ani na následníky světově proslulých CIA a FBI. Ta první je přeměněna na klasický komerční podnik, zatímco ta druhá zaměstnává spoustu nadmíru loajálních lidí, kteří pracují na zakázkách pro koho jiného, než je komerční sektor. Federální instituce tak přetrvávají hlavně díky zárukám, které mohou klientům poskytnout jedině ony.

       Ani soudy a věznice už nejsou co bývaly, protože v každém z oněch státečků platí jiné zákony, takže represivní složka známá z naší doby je zde málo platná. V těch „civilizovanějších“ částech světa, kde se ještě zavírá do vězení, jsou tyto kárné instituce provozovány opět na komerčním základě a budoucí vězni se snaží podplatit policisty, aby byli odvezeni do některé z prominentních polepšoven.

       Svět je rozdělen do dvou částí, které jsou však úzce provázané – i nám známého fyzického světa a jakéhosi virtuálního metasvěta, který je přímým potomkem klasických počítačových sítí. Zatímco v tom prvním lidé zhusta jen přežívají, v tom druhém si jaksepatří užívají. My máme to štěstí, že provázíme hlavního hrdinu Hira Protagonistu, který má dostatečně volný přístup do obou částí nového světa.

       Román by se dal rozdělit do dvou částí. V té první převládá poměrně svižný humor, jenž ovšem místy sklouzává až do komunální švandy. Hrdinové se řítí městem jako v těch nejlepších groteskách němé éry a zažívají nejedno bláznivé dobrodružství ve stylu Indiana Jonese. Dojde i na atomovou bombu vtipně umístěnou do pozice postranního vozíku motocyklu. Děj svižně ubíhá a člověk sotva stíhá obracet stránky a jen ztěží se odtrhává od rozečtené kapitoly.

       Druhá část je nadupaná výtažkem poznatků, které autor nejspíš nashromáždil při podpůrném studiu před napsáním této knihy. Určitě je to zajímavé, ale nevím, nakolik se to hodí do této knihy. Zájemci o tuto problematiku po ní většinou stejně nesáhnou a čtenářstvo scifistické naopak bude hledět na tyto pasáže s mírnou nevolí. Myslím, že v tomto případě by bylo bývalo lepší všechny rozbory a zamyšlení značně pokrátit. Protože takhle to není ani kočka, ani pes. Jinak ovšem žádné vážnější výhrady nemám.

       Hodnocení: ***1/2