Interkom: Dámy a pánové!

Jak nazvat něco tak děsivého, že se to bojíme i pojmenovat? Neboť co když to tím pravým jménem přivoláme? A tak jako kdysi lidé v pradávných dobách říkávali medvědovi „lesní muž“ a čertovi „rohatej“, tak i v zeměplošském pidikrálovství Lancre místní odedávna říkávají elfům a elfkám „dámy a pánové“. Pro jistotu. Protože vědí, co jsou zač... To jen Magráta Česneková, ta nejmladší a nejmírnější čarodějka, co si má zrovinka brát krále Verence, je považuje za milá stvoření... No vážně, tenhle díl Zeměplochy se hemží nejen „dámami a pány“ včetně jejich krále a královny, ale nechybí ani jednorožec, trpaslík, král se svým zbrojnošem. Jen drak je tu vhodně nahrazen Knihovníkem a mágy, kteří konečně vytáhli paty z Neviditelné univerzity. A nade vším se vznáší - jako těžký závan nezdravě tučných jídel z hradní kuchyně - láska a boj. Pokud si někdo z vás řekně: hle, fantasy, bude mít pravdu. Částečně. Protože všechno je tu pomícháno a promícháno, aby to vyznělo nakonec nově a jinak. Prostě se tu pracuje „metodou irského guláše = všechno dohromady podusit a ono se to spojí a je to dobré“.* V den letního slunovratu i o horké noci svatojanské se totiž v Lancre budou dít věci, když se po staletích elfí královna rozhodne vrátit tuhle hornatou zemičku do svého područí. Vždyť ty tři čarodějky - Esme Zlopočasná, Stařenka Oggová a ta nejmladší, co teď jako skorokrálovna vlastně ani nesmí čarovat - jsou přece takové chudinky, myslí si. A tak když hejno potřeštěných adeptek kouzelnictví otevře nevědomky vchod do Elflandu a místní řemeslníci na oslavě svatby svou hrou o „dámách a pánech“ jen katastrofu završí, nastává „hodina pravdy“. A v této mezní situaci, kdy je Lancre zaplaveno elfy, bavícími se po svém (člověka považují za zábavnou hračku, kterou je třeba podrobit a pohrát si s ní, než ji zlikviduješ), ukazuje se pravá podstata charakterů všech hlavních postav. Tedy hlavně Magráty, jež je pravou hlavní hrdinkou tohoto dílu Zeměplochy. Ta tichá, mírná bytost, donedávna se užírající otázkami typu „čím mám být království, Verencovi a čarodějkám“ a prožívající právě hledání sebe sama a své role v životě, se tváří v tvář pohromě mění. Její charakter tu náhle skýtá netušené hrany i rozměry, na nichž je nejzajímavější právě to, že se v jeho nositelce objevují takříkajíc „za pochodu“ a jen tak mimochodem. Ještě donedávka si zoufala nad vyšíváním gobelínů (to prý královny dělají), nad nošením šatů, silně připomínajících horkovzdušný balón (to prý také dělají) a nad koncem svých kouzel. A náhle je tu boj o záchranu snoubence i království - a obraz královny Krokuše Popudlivé v plné zbroji - a její zbroj. A Magráta nezuří - ona likviduje elfy s chladným rozumem i s jasnou hlavou. Však i ostatní čarodějky projeví v boji s elfy značnou dávku statečnosti, ale i rozumu s moudrým nadhledem. V tomhle díle se opravdu bojuje a bojuje a bojuje (asi nejvíce ze všech dosud vydaných Zeměploch), a to svaly i hlavou, zbraněmi i lstí. No kdo to kdy slyšel, použít například k smrtícímu útoku lidový tanec Kbelíky a hole, jakožto tajnou válečnou fintu knihovníka a jako „pátou kolonu“ samotného elfího krále? Boj je prostě všude - dokonce i chudák Verence dostává před svatbou místo knihy o erotice knihu bojových umění.