Jak se překládal Poslední jednorožec

       Nakonec jsem tedy vyšel zpola z Hairstona, trochu z Beaglea a trochu ze sebe. Dršková je jednak odkaz na dršťkovou polévku, kterou ze srdce nesnáším (a jako levné jídlo mi utkvěla z dětství), a jednak narážka na Bětinu hubatost (nevím, zda `dostat držkovou' je dnes ještě obecně známé pojmenování pro `dostat vynadáno', ale já to alespoň znám. Nikoho určitě nebude zajímat, že u kořeně nápadu leží (jako správné hnojivo) jeden starý idiotský vtip.

       „Janku Jiskryši, buď tak laskav... „To tak, Kujóne, už teď je polívka řídká jako flus... Dvojice mírně operetních lupičů mi dala nejméně práce. V originále Captain Cully a Jack Jingly. Vycházel jsem z toho, že oba, jako milovníci anglosaské poesie, budou chtít především být aliterováni (tedy mít stejná počáteční písmena obou jmen, což je [bylo] u Anglosasů stejně populární typ rýmu jako u nás asonance [tedy ladění konců slov či řádek... <>]).

       Kujóna jsem nakonec, myslím, pěkně trefil. Cully, podle slovníku... slang. kamarád, kumpán; zast. hlupák, ťululum.

       S Jankem Jiskryšem to bylo horší, jingle totiž znamená cinkat a C mi nepřišlo jako moc znělé písmeno a vůbec jsem měl (i se Z jako zvonit) problém najít nějakou pěkně údernou kombinaci křestního jméne a příjmení, o jakou by tenhle dvoumetrový `básník' stál (takže veškeré `Zvonimíry' jsem vyloučil hned v prvním kole). Nu ano, nakonec jsem musel vzít nůžky, odpárat mu všechny ty zatracené zvonečky, rolničky a cingrlátka, co jich měl po sobě našito, a přišít mu na kazajku zrcátka. Vrhat do okolí prasátka je konec konců pro lupiče skoro stejně strašný úděl jako neustále zvonit. Nakonec jsem o tom napsal i Beagleovi; kupodivu mu to nebylo proti mysli a podotkl jen, že je rád, že pojímám jeho knihu v tak širokém kulturním kontextu a vracím onu postavu zpátky k Zrcadlovému rytíři z `Dona Quijota', odkud byla převzata. Inu, mě to taky překvapilo, jak mám široký rozhled po tomdlectom kulturním kontextu. Někdy si budu muset Dona Quijota přečíst.

       

       b) Motýl.

       Několik lidí mi říkalo, že když četlo motýlův dialog s jednorožkou, mohlo se potrhat smíchy. Tedy, potěšilo mě to, ale když já jsem prvně přečetl daný text v angličtině, do smíchu mi nebylo. Motýl byl základní důvod, proč jsem začal Beaglea (či jiného Amerikána kovaného v Posledním jednorožci) shánět. Po prvních několika přečteních celéknihy jsem sice nepochopil spoustu jednotlivých narážek, ale mohl jsem alespoň doufat (sic!), že na ně sám časem přijdu. Ale konkrétně motýl byl okřídlená překladatelská tragédie. Několik stran textu sice v srozumitelné angličtině, avšak celkového naprosto nesrozumitelného významu. Mohl jsem se sice utěšovat, že je ta postava šílená, avšak i šílenství má nějaký vnitřní smysl, nějakou metodu. Marc Hairston mi osvětlil (co už jsem tušil), že se jedná vesměs o citáty, a jako vzdělaný, rodilý Američan mi dohodil zhruba jednu až dvě desetiny. Beagle byl naštěstí vstřícný a napsal mi o tom dlouhý dopis s výčtem pramenů. Abych vás dále neotravoval plkáním, jak na mě motýl působil, zde jsou originální prameny: americká lidová - Yeatsova báseň - Shakespeare - Landorova báseň - televizní reklama - Shakespeare - americká lidová - Yeatsova báseň - Rostand (Cyrano) - pohádka bří Grimmů - pointa trochu přisprostlého vtipu, který měli tou dobou s jedním kamarádem hodně v oblibě - americká lidová - stará skotská lidová - píseň z muzikálu - báseň E. A. Housmana - středověká anglická hra (bohužel už si nedokázal vzpomenout na název) - dětské rozpočítávadlo - báseň E. M. Hopkinse - americký spirituál - Shakespeare - Miltonova báseň - slavná středověká (anonymní) píseň - rozhlasová reklama (prý ji zrovna vysílali v rádiu, když text psal) - Kurtzova poslední slova z Conradova Srdce temnoty - Shakespeare - Kipling - Shakespeare - úvodní věta oblíbené písně orchestru Duke Elingtona - americký spirituál - Gilbertova báseň - americká lidová z minulého století - další anglická středověká hra - Shakespeare - strašidelná píseň z alžbětínské doby - Poe (Eldorádo) - vánoční koleda - slavná reklama z 50. let - Starý Zákon - Beagle - Shakespeare - Kipling - ukolébavka - muzikál Carousel...

       Kdybych se pokusil hledat případné české překlady daných děl, zřejmě bych byl dnes k zastižení výhradně ve slušivé svěrací kazajce, jakmile by mě sundali z toho stromu. Ostatně, mnohé z těchto textů jsou pro Američany slavné a dokonce i „kultovní“ pro jistou skupinu, čehož bych otrockým překladem jen těžko docílil. S Beaglem jsme se celkem rychle shodli na tom (tedy já k tomu zvolna došel, když jsem trávil možnost, že jsou to všechno kulturní narážky, Beagle to navrhl hned v prvním dopise), že je potřeba vyhledat místní kulturní odkazy. Nebylo to bez obtíží. Beagle tento text psal, když mu bylo dvacet tři let (v roce 1962; Poslední jednorožec jen mimoděk působí jako parodie na dnešní explozi špatné fantasy), právě když vylezl z vysoké, nabušen vědomostmi o básňové a písňové tvorbě svého národa (navíc se o tato témata i sám, dobrovolně zajímal), zde je naplno využil a pěkně se vyžil. Úplně si dovedu představit, jak rozvichřen sedí u psacího stroje, pochechtává se a kupí dohromady různá staletí, různé básníky, vysoké i nízké styly. Na to ovšem potřebujete vzdělání, což byl problém. Písničky mám rád, ale poesie mi nikdy moc nešmakovala; co se toho týče, kniha nenarazila na nejlepšího člověka. Kromě toho zde byly ještě dvě podmínky - motýlova mluva není úplně šílená, citáty v podstatě odpovídá na otázky, byť třeba překrouceně; jako další princip fungují záměrné protiklady, vedle vzletné poesie se obvykle ocitá něco velmi lidového či pokleslého (reklamy), přičemž často dvě polovice takovýchto textů tvoří dohromady jednu smysluplnou větu. Beagle mi úkol alespoň trochu ulehčil tím, že zdůraznil, že motýl si texty trochu přizpůsobuje, pokud se mu `nehodí'. Nu, všichni jste viděli, jak jsem se s tím popasoval (nedovedu si představit, že by někdo Posledního jednorožce nečetl a dorazil v článku až sem).

       Zde jsem chtěl původně uvést své prameny, ale ono se mi jejich utajení bude ještě někde hodit. Takže bych to vyhlásil jako takovou soutěž. Kdo chce mít šanci získat zajímavou drobnost, nechť mi (nebo na adresu Interkomu) pošle co nejúplnější výčet pramenů citací, které jsou v českém překladu Posledního jednorožce použity. Výherce odměním. Uzávěrku vyhlašuji do konce školního roku; není žádný spěch.

       

       c) Verše.

       Peter S. Beagle je rozený veršotepec; ještě přesněji pěvec, minstrel a skald; s obrovským smyslem pro písňový rytmus verše. Smůla. Mně se podobné nadání vyhnulo a narážím na podobný problém neustále - ve většině věcí, které se rozhodnu překládat, jsou nějaké verše. Sám jsem si ale troufl jen na rýmovačky z Domu vědmy z vršku a zbytek vždy nakonec pokorně (a se značnou nevolí) přenechal někomu jinému. Faktem zůstává, že zatímco text jsem soustavnou prací poměrně schopen zušechtit, s verši nehnu, ani kdybych měl pár volů.

       Mám navíc podezření, že některé verše z Posledního jednorožce existovaly ještě dřív, než byly „obaleny“ textem - proto k němu v originále tak strašně přiléhavě pasují. Nejprve jsem tedy otravoval Honzu Kantůrka (již mi překládal nějaké básně do Howarda). JK byl tak laskav a problému se ujal, přestože měl tou dobou ještě spoustu dalšího překládání (jednal tak zřejmě hlavně z vrozené dobré vůle a taky trochu, aby se vymkl pracovnímu stereotypu). Měl se mnou značné potíže, poněvadž jsem měl určitou představu, jak by měl konečný vzhled českých veršů vypadat, což není nic příjemného - pracovat na překladu básně, jíž máte naplnit očekávání někoho jiného (často navíc víceméně v rozporu s realitou národního jazyka, do nějž se všechny požadavky prostě nevejdou). Pratchettův dvorní překladatel během několika měsíců opravdu přeložil a zbásnil úplně všechno a já samozřejmě nebyl s některými básněmi spokojen (ještě žiju, to je důkaz páně Kantůrkovy velké trpělivosti). Dohodli jsme se tedy, že budu obcházet ještě jiné lidi a pak si zvolím mně vyhovující nejlepší varianty (další důkaz, kdyby takhle někdo odbyl moji práci, nakopal bych ho do kulata). Od JK jsem nakonec použil tyto básně (je to vlastně strašně nespravedlivé a neprofesionální, že jsem jednotlivé básníře neuvedl vždy přímo pod daný text, ale nechtěl jsem rozbíjet kompozici díla jako jednotného celku): střípek lidové písně ze str. 17 (1.), prorockou báseň ze str. 48 (5.), ukolébavku ze str. 51 (6.), minstrelovu „bujnou“ píseň ze str. 66 (7.), uvážlivou píseň ze str. 121 (11.), Bětin popěvek ze str. 140 (12.) a svůdcovu píseň ze str. 161 (13.). Klíčovým problémem zůstávalo, že jsme se neshodli na přesném znění čtyř slok písně ze stran 29, 30, 37 a 85. Pro případné zájemce dále uvádím znění originálu i můj doslovný překlad:

       

       What is plucked will grow again,

       What is slain lives on,

       What is stolen will remain-

       What is gone is gone.

       

       What is sea-born dies on land,

       Soft is trod upon.

       What is given burns the hand-

       What is gone is gone.

       

       Here is there, and high is low;

       All may be undone.

       What is true, no two men know-

       What is gone is gone.

       

       Who has choices need no choose.

       We must, who have none.

       We can love but what we lose-

       What is gone is gone.

       

       Co vytrháno je, znovu vyroste,

       Co zabito je, ožije,

       Co uloupeno je, to zůstane,

       Co je pryč, je pryč.

       

       Co v moři se zrodí, zmírá na zemi,

       Vše měkké je pošlapáno,

       Co je dáno, spálí dlaně,

       Co je pryč, je pryč.

       

       Tady je tam, vysoko je nízko,

       vše se dá odčinit (zanedbat).

       Co je pravdou, dva lidé nevědí,

       Co je pryč, je pryč.

       

       Kdo má volby, volit nemusí,

       My musíme a žádné nemáme,

       Můžeme milovat, jen to co ztrácíme,

       Co je pryč, je pryč.

       

Velmi krásný a překladatelsky nepříjemný text. Krátký, hutný, s obsahem a ještě s opakujícím se refrénem, na nějž se tím pádem musí rýmovat druhý řádek. Můj původní návrh na refrén „Co je pryč, je pryč“ neprošel, poněvadž se ukázalo, že se s ním vesměs rýmují slova jako míč, rýč a tyč, tedy významově dosti nevhodná. JK pak přešel na „Co pomine, to pomine,“ nicméně se natolik striktně držel mé varianty překladu (ono odchylte se někam, když vám ten Bronec pořád vykládá, jak jsou v každém slově skryty skryté smysly a dvojsmysly), takže výsledek nebyl příliš rytmický. Mně však právě tyto sloky přišly jako velmi důležité, takže jsem pátral po dalších kandidátech múzy poesie. Naskytla se Daniela Binderová, která již byla jedním z těch, kdo předtím četli a korekturovali prozaickou část Posledního jednorožce a jelikož se jí dost líbila, byla ochotna pokusit se o zbásnění. Zbásnila toho víc - u zmíněných čtyř slok použila refrén „Co život vzal, to vzal“ a byla opravdu velmi blízka toho, abych zmíněné verše použil, jenže čtvrtá sloka (našlapaná smyslem) se jí bohužel vymykala z rytmu dalších tří. Nicméně jsem použil její: princeznin popěvek ze str. 83 (8.) a závěrečný duet ze str. 224 (14.) - zvláště u toho jsem měl pocit, že nádherně ladí s rytmem originálního textu. Základní problém však zůstával; abych vás dál nenapínal, zbylé texty nakonec přebásnil Pavel Houser, který byl na rozdíl od předchozích překladatelů natolik morousovatý, že mě donutil k dílčím ústupkům (ona už mezitím minula asi pátá plánovaná uzávěrka a zvolna se blížilo datum vypršení autorských práv). Takže zmíněná čtvrtá sloka nakonec skončila se šesti řádky a - aby se zachovalo zdání jedné písně - druhá také dostala o dva řádky navíc. Výsledný refrén „Že pryč je, co čas vzal“ jste zřejmě četli, ale pochybuji, že přitom někdo tušil, jak mozolné k němu bylo putování. PH tedy přeložil sloky ze stran 29 (2.), 30 (3.), 37 (4.) a 85 (9.). Ujal se při té příležitosti i proroctví na str. 95 (10.), čímž byla kniha dokonána. Proroctví bylo také dosti problematické a hlavně se strašně dlouho nevědělo, že Moran bude Moran a Morubrany Morubrany.

       

       d) Hříčky.

       Zde jsem se chtěl rozepsat o rozličných detailech. Kniha je totiž v originále psána velmi jiskrným jazykem a doslova napěchována různými drobnůstkami, které ozvláštňují a okrašlují text - jako maličké kudrlinky na středověkém písmu. Kromě neustálého boje s různými slovními hříčkami (vyhraného často až s autorovou pomocí) jsem kupříkladu zjistil, že prozaický text občas náhle přechází do několika veršů v promluvě jednotlivých postav, aby se hned zase nenápadně vrátil zpátky. Různé podivnosti se tedy vysvětlily tím, že anglický text obsahoval rytmus, který jsem zpočátku přehlédl.

       Ale nebudu o tom psát. Ať zůstanou i v českém překladu nějaká drobná tajemství - snad vás to časem donutí přečíst si knihu podruhé.

       Na závěr bych snad ještě rád zdůraznil opravu jednoho mylného zdání. Poslední jednorožec bývá často (viz recenze v SF&F) považován za novou knihu, která se mimo jiné pošklebuje módní fantasy a dělá si z ní šprťouchlata. Není tomu tak. Letos tomu bude právě třicet let, co prvně vyšel, a psán začal být ještě asi o pět let dříve. Je to zvláštní výhonek žánru fantasy vyklíčivší v době, kdy se ještě nemuselo všechno zdůvodňovat, popisovat, mapovat a rejstříkovat. Snad ten čas přijde zas.