Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Na předsádce paperbackového vydání Banksovy Wasp Factory se v úryvcích z neobvykle velkého počtu recenzí pravidelně střídají (nepochybně podle záměru vydavatelů) dva přístupy: jeden je vyjádřitelný parafrází „Tento rok sotva vyjde makabróznější, temnější a bizarnější kniha. A sotva vyjde lepší“, zatímco druhý říká „Mladý autor ve snaze, aby jeho prvotina nezapadla, je ochoten šokovat čímkoli, včetně čiré odpudivosti.“ Rozhodně podporuji první názor. Proč tedy soudím, že je dobře, že se Vosí továrna dočkala českého překladu?

       Prvním důvodem jsou nepopiratelné objektivní kvality románu. Banks se jím etabloval jako hotový spisovatel; ačkoli označení, které pro něho tehdy použila Fay Weldonová, „velká bílá naděje britské literatury“, je přehnaně exaltované, faktem je, že Banks se stal jedním z předních současných britských autorů a Vosí továrna dosud patří mezi jeho díly k nejvýznamnějším; její vydání zaplní jedno z bílých míst zůstávajících na jinak vcelku věrném obrazu moderní angloamerické literatury, který čeští čtenáři mají. Z bizarní historie rodiny Cauldhameových dýchá především nesmírná fantazie, s níž Banks vytváří originální dějiště i peripetie příběhu, vynalézavost, s níž řeší problémy, které tak před sebe nastavěl (srov. ostatně i vražedné metody, pro čtenáře překvapivé a přitom ex post působící naprosto logicky a přirozeně); současně ovšem podřizuje fabulaci celkovému plánu a spoutává ji pevnou konstrukcí. Důmyslná struktura románu dokáže čtenáře udržet po celou dobu v napětí; střídá se líčení přítomných událostí (akcelerujících ke kataklysmatickému finále) s retrospektivami, zvolna poodhalujícími zamlčená tajemství skrývající se v minulosti, po částech jsme provedeni (leckdy i s výkladem a funkční ukázkou) krajinou Frankova světa (tato pomalá, ale vyčerpávající katalogizace je i pod povrchem textu skrytým základním principem kompozice románu, viz názvy jednotlivých kapitol). S metodou vyprávění souvisí i jeho forma: v první osobě, živé a bez servítků, které dokáže čtenáře rychle přesvědčit, že hrdina je na svůj věk nadprůměrně inteligentní (možná až nevěrohodně moc, ale to jen posiluje Frankův/Banksův přístup ke světu/čtenářům jako k nevážné hře), ale zároveň evidentně vyšinutý; oba rysy nejvýrazněji kombinuje ve svém sarkastickém humoru. V neposlední řadě zaslouží zmínku i evokativní popisy - zejména krajiny, ale stejně tak uzavřených prostorů naplněných podivuhodnými relikviemi. Dokonce i při nahlížení ignorujícím všechny významové vrstvy a omezujícím se na text jako samostatný uzavřený artefakt je Vosí továrna strhujícím čtenářským zážitkem.

       Argumenty proti románu se zakládají na jeho „brutalitě“, údajném množství odpuzujícího násilí a naturalismu. Odpověď na to má dvě roviny; první je negativně vymezující. Je otázkou, jestli bylo vnímání před čtrnácti lety jiné, ale v současnosti stěží lze metody, které Vosí továrna používá, nazvat nebývalými a šokujícími. Nejde zdaleka jen o horrorovou literaturu, v porovnání s níž je Wasp Factory, vyhýbající se záplavám krve a držící se spíše věcných konstatování nebo i náznaků, vlastně decentní. Už i mainstream neváhá sáhnout k podobným prostředkům; z děl, známých u nás, je to kromě prací Banksova skorojmenovce McEwana např. Ballardova Bouračka a Ellisovo Americké Psycho, knihy, které Wasp Factory opět v mnohém překonávají a přitom byly přijaty bez jakéhokoli pozdvižení. Ještě víc se nabízí paralela s filmem a to nejen s poslední dobou stále častějšími temně naturalistickými obrazy z života zločinců nebo lidí na okraji společnosti, ale především s dílem Quentina Tarantina, jehož tvůrčí metodu Banks jako by předjal. To je snad jasným dokladem toho, že v současnosti není samotný fakt přítomnosti násilí, třebas i v netradičním pojetí, ještě důvodem k apriornímu odmítnutí; podstatnější je, JAK a K ČEMU ho autor používá.

       A o tom, že všechny ty mrtvoly a mrtvolky ve Vosí továrně nejsou samoúčelné, že slouží Banksovi k vyslovení určitého názoru o světě a lidstvu, rovněž nemůže být pochyb. Jeden výklad nabízí sám Frank v závěrečné kapitole. Je to úhel pohledu, který má své oprávnění i podklady a není třeba, abych ho dále rozebíral - i když musím říci, že jsem jím byl trochu zklamán; po textu, jehož půvab je v ničím nespoutané a na nic se neohlížející hravosti a fantazii, působí jako příliš těžkopádný a prvoplánový pokus předejít kritickým výtkám a zasadit románu přece jen nějaké morální ponaučení. Chci se věnovat jinému aspektu Vosí továrny: Tomu, jak nelítostně odhaluje stereotypy našeho myšlení a nutí nás podívat se do tváře té straně skutečnosti, kterou bychom nejraději pustili z hlavy. Právě o tomhle jsou jak Frankovy úvahy, v nichž přirovnává myšlenkové procesy ve své hlavě k politice, tak jeho rozhovor s Jamiem o vládcích společnosti. Skutečně, co je pár zvířat pobitých samotářem Frankem pokud ne s loveckým smyslem pro rovnou šanci (kterou snad dostali králíci lovení z katapultu, ale jistě už ne ti následně zlikvidovaní výbušninami), pak rozhodně s osobním nasazením a přijetím zodpovědnosti (opět, mistrovská scéna se zdivočelým králíkem) proti plodům institucionalizovaného šílenství, kterému říkáme civilizace, v němž vraždění v mnohem větším měřítku bylo zbaveno významu a přeneseno do světa tlačítek a obrazovek, proměněno v (nijak nepohoršlivou) jednu monstrózní partii Invaders from Space? Předchozí věta ovšem zároveň dokumentuje další (sebe)klam, kterému jistě podlehnou i další čtenáři. Zvyklí na četbu s nadbytkem supermanů, s nimiž se můžeme pohodlně ztotožnit, se necháváme svést Frankovým charismatem a začínáme si ho idealizovat. Koneckonců představuje síly řádu a stability bojující s chaosem, který do jeho světa vnáší Eric, hlučný a rušivý živel, působící svému okolí obtíže; na rozdíl od něj se Frank zabaví tiše a sám, žádným dětem červy do úst necpe a s unesenými štěňaty sympatizuje. Jsme až příliš ochotni zapomenout nebo aspoň prominout, že pod maskou zábavného vypravěče se neskrývá nic jiného než šílenství (ač skvěle kamuflované a byťsi okolnostmi vyvolané), které může kdykoli proniknout na povrch (což ovšem Banks, nepochybně záměrně, předvedl výrazněji u Erika), že mezi podpalováním psů a vystřelováním myší z praku do bahna je rozdíl nanejvýš kvantitativní, nikoli kvalitativní, a že Frank z rozmaru chladnokrevně zavraždil tři děti. (Byť, přidává Banks škodolibě ještě jeden stoosmdesátistupňový obrat, bratranec rozhodně nebyl žádný malý andílek, ale sociopat v nejlepší rodinné tradici.) Právě tato dvojakost je podstatou Frankova/Banksova postupu vyprávění: zná dokonale stereotypy, kterým podléhá naše uvažování, ví dobře, jaké pokračování přinejmenším podvědomě očekáváme, a využívá toho, aby se odpíchl směrem - ne snad naschvál opačným, ale kolmým, ignorujícím doporučené směry jízdy namalované na asfaltu našich myšlenek. Na tomto postupu je založena řada jeho vtipů (telefonáty s Erikem, hádkami o tom, kde a kdo je „tady“, působící až dětinsky - protože děti žádné konvence dosud neznají a odmítají uznat - nebo ten začínající přáním, aby měl kočku) stejně jako celý román.

       Průchod mechanismem, skrývajícím se na stránkách Vosí továrny, je zážitek stejně transformující pro čtenáře jako pro hrdinu.