Interkom: Terry Prattchett - TĚŽKÉ MELODIČNO

Mám pana Prattchetta rád. Jeho knihy představují typ literatury, který se dá nehledě na tloušťku přečíst za dva dny. Po Těžkém melodičnu, ale moje víra v páně Prattchettův humor poněkud klesla. Živě si dovedu představit dialog v anglickém domečku:

„Víš, myslím, že tentokrát budou čtenáři opravdu spokojeni, dal jsem tam hodně Smrtě a spoustu veselých situací kolem hudební kapely.“

Ano, tak nějak by se dal vystihnout obsah, zatím snad nejtlustšího díla ze série Zeměplochy. Čtenář má tu čest seznámit se s jakýmsi buranem, který v domnění, že hudba světu vládne přijede do Ankh-Morporku vydělávat. Po spolčení s trolem (bicí) a trpaslíkem (trouba) davá dohromady kapelu s komickým názvem Howling Rocks. Jejich hudba je skvělá, ohlušující a všichni, včetně mágů ji „žerou“. Ale krom toho je to také hudba dravá a bezohledná, která používá hráče k šíření své zlé podstaty. Je vám to povědomé? Vyčkejte ještě chvilku.

Zuzanka je dcerou nám dobře známých postav z Morta - X a Y. Tedy, aniž by si to uvědomovala vnučkou Smrtě. Ač se to nezdá je Smrť dost problémová osoba - každou chvíli si někam odskočí a zanedbá své povinnosti. Tak je tomu i nyní, a zatímco leží po krk zahrabán v poušti, na jeho místo nastupuje Zuzanka. Smrť pochoduje po Zeměploše a touží si užívat v lidském měřítku. Jeho cesta vede přes poušť do Ankh - Morporku (vyjímečně :)) až k žebrákům a odpadu velkoměsta. Bohužel, celé putování je jen naznačené a k humourným scénám dochází velmi zřídka, takřka nikdy. Je vám to povědomé? Chvíli strpení.

Oblíbené scény typu „Smrť se ožral“, „Zabíjení mrtvých“ či „Po Ankhu můžete chodit“ zabraly už v jiných dílech, proč je nedat i sem? Ano, pokryjí několik stránek, na to nakladatel hledí.

Ano a teď se konečně dostáváme k jádru pudla, v tomto případě knihy. Doufám, že z výše položených řádků to vyplývá, ale tato kniha není nic jiného než kombinací Morta a Pohyblivých obrázků! Stále jsem ze začátku doufal, že si to Prattchett rozmyslí a uhne jiným směrem, ale nestalo se tak. Vypadá to, jakoby vyřazené scény trochu upravil a naskládal za sebe. Ani špetka humoru (přiznávám, jednou jsem se zasmál ( NE! Asi pětkrát, ale to jsem byl unaven)) se nenajde. Nuda a šeď vzorně seřazena na více jak 400 stranách.

Otázkou je, pro koho je kniha určena. Možná se pan Prattchet zamyslel nad počtem svých knih a řekl si, že novým čtenářům poskytne trochu vytržení. Možná nakladatel tlačil a chtěl vydat další trhák. Možná Prattchettovi neměli na topinky.

Překlad je celkem v průměru (našel jsem tam pár nejasností,ale bohužel jsem ten papír ztratil), mistr Kantůrek odvádí svůj job profesionálně.