Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Tak si tak překládám svou X-tou knihu (kterýžto úkol mi byl neplánovaně svěřen coby předstromečkové překvápko) a čtu si v pohodě IK. Ovšem do té doby, než se mi zrak zabodl do Parconu 97. A nestačím se divit... Ten pan PK (on se snad ze jméno stydí?) tam snad ani neseděl... tedy na přednášce skvělého Kira Bulyčova. Protože kdyby tam seděl, tak by zjistil, že začínala tím, jak se pobledlí pořadatelé s protáhlými obličeji hodlali omluvit posluchačům, že překlad nebude. Pět minut předtím se jim totiž omluvila předem dohodnutá a objednaná překladatelka, že je příliš unavena! Vypadali sklesle - a tak jsem se nabídla s tím, že samozřejmě nejsem na to předem připravena. (Protože normální překladatel si předem před přednáškou nastuduje a nacpe do hlavy základní data o autorovi, názvy institucí, kterými měl tu čest prolézt, názvy knih a takdále.) Samozřejmě, že můj výkon nemohl být perfektní. Ovšem nebyl zase tak špatný, byl prostě - podle mého názoru - průměrný. Jiný bez přípravy ani být nemohl. Všimněte si, že když překládá třeba pan Pavlík (a ten je skvělý) a udělá nějaký ten kiks, a že si ho pamatuje. A udělá tak jeden-dva. Natož já, která jich za ty dvě hodiny udělala asi osm. A jak jsem se tak zoufale soustřeďovala, kdosi mi podal sklenici. Domnívala jsem se, že je určena pro mne, neboť jsem kolem sebe nevnímala nic kromě řeči pana Bulyčova. Upila jsem. A to jsem neměla dělat! V té sklenici byl totiž v džusu nějaký destilát - a já jsem na alkohol alergická jako Limonádový Joe. Beru totiž léky, které se s ním nesnášejí. Kdybych tu sklenici vypila, tak by mne museli odvézt záchrankou do nemocnice. Udělalo se mi velmi nedobře a musela jsem se držet ze všech sil, abych vydržela do konce. Připadalo mi, jako by mi dali injekci silného anestetika a měla jsem problémy s chůzí. Ale o to nejde. Jde o něco jiného. To je typický příklad toho, jak se občas v článcích najde někdo, kdo se pokouší být takzvaně „vtipný“ tím, že si z někoho hodlá udělat fackovacího panáka. Samozřejmě že doporučím, kdyby mne nedejbože někdo ze scifistů požádal o překládání, aby angažovali schopného rusistu PK. Jen mne mate, že mi jako kolega přece mohl pomoci - to se běžně v kruzích, kde kterých se pohybuji já, dělává. Já alespoň bych to na jeho místě udělala. On by totiž na místě samém poznal, že - byť člověk tento jazyk studoval i vyučoval i běžně překládá v běžném hovoru simultánně - odborná přednáška je obtížná. Netvrdím, že má pravdu nebo že si jeho úsudku vážím (Bulyčovův překladatel, pan Weigel, mne pak ujišťoval, že to bylo velmi dobré a že si nemám dělat vrásky), tady jde o něco jiného. Abychom si dali pozor ve fandomu na takové ty poštěkávaly, co se ozvou, když si myslí, že se dotyčný asi nebude bránit. Na takové ty hochy ostrých loktů, pro které je slovo takt slovem sprostým, případně neznámým.

       P.S.: No a tu knížku jsem dopřekládala. PK potěším: není ruská a není ani sci-fi!

Když jsem přepisovala text besedy o překládání, měla jsem na vybranou dvě varianty - špatnou a ještě horší. Dobrá nemohla být žádná, protože jsem se ani po delším pátrání nemohla domoci Vaší adresy, abych Vám text poslala k opravám (ani pan Rampas nezná Vaši adresu ani v Kdo je kdo nejste). A tak jsem riskla, že budu právem vyplísněna, protože ta přednáška mne velmi oslovila. Bohužel nemám takový hudební sluch, abych odlišila hlasy přednášejících - kromě pana Kantůrka, kterému se tímto také omlouvám. Budiž vám útěchou, že být za života vtělen do tří osob je z hlediska tibetského buddhismu nevýslovná pocta. Lámové se vtělují do více osob jen výjimečně a zásadně bohužel po smrti. (A chci Vás požádat o laskavost - ta přednáška má ještě druhou část, mohl byste ji u pana Rampase opravit? Nerada bych zase ze sebe pak seškrabovala ten penicilin...)