Interkom: Beseda s Kirem Bulyčovem (Parcon 1997)

Především je třeba zdůraznit, že Kir Bulyčov je osobnost takříkajíc „dvou tváří“. Je to totiž typ auora, jenž pod pseudonymem píše literaturu krásnou (v našem případě sci-fi), pod vlastním jménem Igor Vsevolodovič Možejko pak literaturu populárně vědeckou. (Možná že máte doma v knihovničce jeho nauční knihy jako Sny zmizelých králů, Poselství mrtvých měst či Pod pirátskou vlajkou. Prostě a jednoduše: tvoří tak, jako u nás kdysi pan Markalous - vlastně Jaromír John.)

Tento doktor historických věd, vzděláním orientalista, je též vášnivým sběratelem starých přileb a vyznamenání. U nás je znám hlavně jako autor příběhů o Alise - vlastně Alence - tj. jakožto autor sci-fi pro děti. Jeho příběhy Alenky Selezněnové, děvčátka z 21. století, zná i několik generací českých dětí. Nejprve byly na pokračování otiskovány v Ohníčku, později vyšly souborně v krásném překladu Pavla Weigela s neméně krásnými ilustracemi Jaroslava Maláka v nakladatelství Svoboda ve třech dílech: Alenka z planety Země (1985), Alenčiny narozeniny (1987) a Milión Alenčiných dobrodružství (1989). Podle Alenčiných dobrodružství byl v r. 1986 v SSSR vytvořen kreslený film Tajemství třetí planety (byl také promítán na Parconu 97). A není bez zajímavosti, že čs. televize kdysi (pravděpodobně také v 80. letech) natočila několikadílný seriál pro děti Tři kapitáni na motivy dobrodružství Alenky z 1. dílu - Alenka z planety Země. Dodnes jsou Bulyčovovy knihy v dětských knihovnách - a jsou už hodně, hodně ohmatané. Pořád se čtou.

Dospělí čtenáři si z Bulyčovova díla nejvíce cení jeho dvě novely: Pěreval (Průsmyk, čas. 1980), který vyšel česky pod názvem Slyšel jsem Zemi v r. 1984 a pojednává realisticky o potomcích lidských trosečníků, kteří bojují o život na nehostinné planetě... a pak pokračování tohoto příběhu, novelu Za pěrevalom (Za průsmykem), která vyšla česky dřív než rusky v roce 1987 pod názvem Země je příliš daleko.

Díla Kira Bulyčova u nás po revoluci nevycházela (nepočítáme-li ovšem otištění jeho povídky v Ikarii č. 11/94). A tak se autor před samotnou besedou obával, je-li u nás ještě vůbec znám. Průběh samotného besedování a hlavně závěrečná autogramiáda jej všek přesvědčily o opaku: mistr nestačil podepisovat a malovat svoje portréty (je opravdu velmi dobrým karikaturistou) a mile se usmívat.

„Já jsem se ke psaní sci-fi dostal dosti kuriózním způsobem. Začalo to úplně náhodně: přispíval jsem do jednoho populárněvědného časopisu, psal jsem tam odborné články. A jednou jsme tam měli vyjednáné, že otiskneme americkou sci-fi povídku. Už byl hotov obrázek na obálku: místnost, v ní židle, na židli láhev od okurek - a v lahvi brontosaurus. Takový maličký brontasaurus. Všechno bylo připraveno, obálka vytištěna - a v tom nám to „vyšší místa“ zakázala. Prý že se žádná americká povídka tisknout nebude. Byla to katastrofa! Časopis měl vysoký náklad, tu obálku jsme vyhodit nemohli. Jedinou možností bylo, aby někdo z nás do rána (!) napsal fantastickou povídku s dějem, který by se hodil k té obálce. No - napili jsme se na to. Vypili jsme toho hodně... takže ráno byl jen jediný člověk ve stavu odevzdat šéfredaktorovi tu povídku. A to jsem byl já. Teď bych ještě podotkl něco k mému literárnímu pseudonymu. Jak jsem tak seděl nad koncem té povídky, říkal jsem si: „Igore, ty to přece nemůžeš podepsat svým jménem!“ Totiž - tehdy jsem měl takové patálie s výborem Komsomolu: nepřišel jsem na schůzi, navíc jsem nejel na povinnou brigádu do kolchozu a ještě k tomu jsem se nesoudružsky zachoval k jisté soudružce XY. A když jsem si představil, že na výboru otevřou časopis, přečtou si povídku, uvidí můj podpis a řeknou si: „Tak ten zatracený Možejko ještě píše sci-fi“, bylo mi jasné, že to svým jménem podepsat nemůžu. Protože moje manželka se jmenuje Kira a moje matka byla za svobodno Bulyčovová, napsal jsem „Kir Bulyčov“. A řekl jsem si: „Už nikdy nenapíšu žádnou vědeckofantastickou povídku. NIKDY!“ Jenže pak jsem viděl hotový časopis, v něm tu otištěnou povídku, své nové jméno... a začalo se mi to líbit. To bylo na počátku 60. let. A od té doby píšu sci-fi...“

Část otázek se týkala jeho Alenky. Autor na ně odpověděl zhruba takto: „Ano, psal jsem Alenčiny příběhy pro svou dcerku. Alisa - to je vlastně ona. Dcera se jmenuje Alisa, ale je už dospělá. V době, kdy začaly vycházet Alenčiny příběhy a dcerka chodila do školy, se však nikomu nezmínila, že Kir Bulyčov je její otec. A že Alenka (tedy Alisa) je ona sama. Hrozně se styděla. A tak to nikdo netušil...“

Dále se hovořilo o jeho další tvorbě: Kir Bulyčov prozradil, že v současné době vychází v jednom ruském nakladatelství jeho sebrané spisy (budou asi 25ti dílné!), v nichž najdeme i povídky a romány, které ještě česky nevyšly. Po besedě pak bylo vidět autora s Pavlem Weigelem a s Vlado Ríšou v kavárně Parconu, jak si listují v několika svazcích Bulyčovových knih a rokují. Na mou zvědavou otázku pak šéf Golema Ríši pravil lakonicky - s několika knihami v rukách: „Přečtu si - a uvidíme!“ Takže možná se čtenáři budou mít na co těšit...

Zájem o ruskou sci-fi a fantasy na domácí půdě prostě stoupá - a také stoupá zájem v zahraničí. „Letos jsem byl pozván na dva cony do Čech a na jeden do Polska, což mne velmi těší. Je totiž vidět, že se ruská sci-fi začíná zase sbližovat s ostatními slovanskými státy, s Evropou - a to se mi opravdu líbí.“ Pak nám prozradil, že se v Rusku sice zlepšily možnosti otisknout své dílo (dříve se autoři sci-fi museli přestěhovat buď do Moskvy či do Leningradu, aby měli vůbec nějakou šanci), ale na druhé straně nesmyslné předpisy zatěžují vysokými odvody náklady knih, které by byly vyšší než asi 10 000 výtisků, takže vydavatelé jsou nuceni falšovat tyto údaje v tiráži. A také vzhledem k vysokým čenám za dopravu (tj. letadlem) jsou případné cony vždycky omezeny na účastníky z dané oblasti - např. z Uralu - a i na autory místní. Ostatní si to prostě nemohou finančně dovolit. Takže hnutí fanů sci-fi a fantasy je tím pádem v Rusku roztříštěné.