Interkom: Revúca '98

Na brněnské nádraží Zvonařka jsem doběhl napůl promočen půl hodiny před odjezdem autobusu do Blavy. Bouřka pokračovala i při odjezdu, ale na hranici v Kútech už nepršelo. Pořád si na to nemohu zvyknout. Když jsem ještě za bolševika coby zaměstnanec KS jezdil na Slovensko služebně, patřilo to k těm nejfousatějším vtipům žertovat u tabule Slovensko o hranicích. Teď to žádný žert není a já, když ukazuji pas slovenské kontrole, mám pocity ryze surrealistické.

Na nádraží v Blavě mě již čekala Eva Kováčová a společně s jejím kamarádem Lubem jsme zapadli na večeři k další Evě, tentokrát Srpoňové, do její restaurace. Jako host jsem dostal prominentní dršťkový perkelt a jako zákusek následovalo povídání s Vladem Srpoňem, který se stavil na kus řeči, když zjistil, že jsem v Blavě.

Do Revúcej (jak se správně říká slovensky) jsme vyjeli příští den okolo deváté. Mimo mne posádku tvořili Ondrej Herec a Dáša Mehešová. Řídil známý od Evy Kováčové, který mimochodem pracuje jako fotograf pro noviny Republika. Na můj nechápavý pohled mi bylo pošeptáno, že se jedná o provládní mečiarovský list. Leč pan řidič se o politice nebavil, byl mrzutý, že jsme vyrazili pozdě, neboť jsme se zdrželi v tiskárně, kde jsme přiložili ještě teplý sborník Krutohlav.

Cesta, ač dlouhá, byla příjemná. Jednak my dva s Ondrejem máme stále co kecat, jednak krajina za Lučencem až do Revúcej je velmi krásná. Městečko samo leží v kotlině mezi strmými stráněmi, porostlými hustými lesy. Jelikož se v pátek 22. května 1998, kdy jsme jeli, ochladilo, vzduch krystalicky zprůhledněl a pohled na jarně zelené lesy byl super.

Letos byli účastníci RR (Reussova Revúca) ubytováni v hotelu na náměstí, odkud bylo do Městského kulturního střediska coby dup. Sama Revúca není příliš výstavná, pohled na paneláky socialistického realismu se tu bije s pohledem na kostel, jednu pěknou barokní budovu a na uličky ošumělých domků. To vše jsem si prohlédl při podvečerní procházce v doprovodu Petera Šuleje a Michala Hvoreckého, nové hvězdy slovenské sci-fi.

V osm máš přednášku, vypálila na mne Eva Kováčová, která mezitím dorazila. Překvapil mě jenom termín, protože přednáška byla domluvena a měl jsem ji nachystanou. Předpokládal jsem, že po jednotné večeři na stravenky se na ni do malého sálu kulturáku (rozuměj Městského kulturního střediska) sejde jenom pár zoufalců. Ale byli tam všichni, i veselí redaktoři Fantázie, kteří těsně předtím na hotelu oslavili vydání čtvrtého čísla několika šampusy.

Vzhledem k provokativnímu charakteru přednášky se po jejím skončení rozvinula temperamentní polemika, která mi vynesla pěkný večer ve společnosti Petera Šuleje, Michala Hvoreckého a dalšího autora, Daniela Morvaye, který se mi představil jako militantní katolík. S tou militantností to nebylo tak strašné, kecali jsme až do půlnoci na téma Bůh a sci-fi a témata, abych tak řekl, přidružená.

Přišel jsem tak o roomparty v pokoji redakce Fantázie. Bylo prý tam plno a ve dvě v noci se z hotelového balkónu zpívala Internacionála. Já ji neslyšel, i když se to odehrávalo přímo nade mnou, spal jsem jako jezevec.

V sobotu dopoledne byl na programu odborný seminář s autory. Měl tutéž vadu jako všechny autorské semináře, které se kdysi konaly i na Parconech. Je v tom asi nějaký kosmický zákon, že sborník se soutěžními příspěvky se vždy podaří vytisknout hodinu až deset minut předtím, než má pořadatel na hodnocení soutěže odjet. Výsledkem je, že soutěžící dostanou sborník až na akci, neznají práce soupeřů a není tedy jaksi o čem diskutovat, co rozebírat. Takže i v Revúcej sklouzla debata do obecných floskulí.

Jeden rozdíl oproti české SF scéně je ale markantní. Na rozdíl od Čech a Moravy, kde scifi žije svým svébytným životem a má nejen svoje autory, ale i kritiky a teoretiky, na Slovensku dochází k jakémusi prolínání, se snahou dělat všechno jako mainstream. Kupříkladu v soutěžní porotě CGR převažují lidé, kteří mají zřetelně blíže k mainstreamu než ke SF, například je v ní i asistent z katedry slovenčiny na Nitranské univerzitě. No a já mám pocit, že tito lidé tlačí slovenskou SF někam, kam nepatří, že ji nasazují svěrací kazajku nějaké hoch literatury, což nemůže fungovat.

Do toho semináře jsem už stačil prolistovat letošní sborník a našel tam dvě povídky Štefana Huslici, které mi v dobrém slova smyslu vyrazily dech, neboť jsou okamžitě tisknutelné v jakémkoli profesionálním časopise SF všude na světě. A právě tyto skvělé povídky, Tri farby a Tieně na múroch 24letého študáka z Nitry ten asistent strhal oním akademickým a intoušským stylem, který tak nenávidí Posmrtní ztuhlíci. Připustil to přímo na semináři, když jsem nevydržel a prohlásil, že kdybych byl agentem SF časopisu, koupil bych z celého sborníku právě tyto dvě povídky.(Vrátím se k nim v samostatném článku. Zatím jen uvedu, že jedna se odehrává v alternativním světě, kde Němci vyhráli válku a do slovenského tisovského štátu se stěhují němečtí kolonisté, druhá pak má za pozadí etnickou válku mezi Maďary a Slováky.) Přitom autor je úplný nováček, CGR se zúčastnil poprvé, nikdo ho osobně nezná a ze semináře se omluvil.

Podle mě měl na vítězství, ale snad právě kvůli složení poroty ho předstihl Jozef Girovský s povídkou Začiatočníci. Literárně není špatná, je psána takovým tím uhlazeným stylem, podle všech literárních receptů, ale právě proto působí sterilně, konfekčně a nemá ten drajv.

Odpoledne byla plánována pietní návštěva cintorína, ale když jsem vyšel z hotelu, domlouval se tam výlet na Muráňský hrad. Okamžitě jsem se vetřel mezi zájemce a o pět minut později jsem byl již v sedmičlenném vrcholovém družstvu, které bylo vezeno dvěma auty do základního tábora ve vesnici Muráň. Na jejím okraji jsme provedli výsadek a hodinu a půl se škrábali po červené a modré značce furt nahoru. Prošli jsme dvěma přeháňkami, ale když jsme dobyli kótu ve výši 840 metrů, svítilo již slunce a my měli z Muráňského hradu nádherný výhled hluboko do kraje. Viděli jsme i zasněžené Nízké Tatry, konkretně Kráľovu hoľu. Domorodci sice zpočátku tvrdili, že to jsou Tatry přímo Vysoké, takže to musel být neslovenský autor těchto řádků, který prohlásil, že to jaksi zeměpisně není možné. Teprve až se posunuly mraky a odhalily televizní věž na vrcholu KH, bylo mi dáno za pravdu.

Hrad sám byl vlastně vojenskou pevností, takže nemá žádnou zámeckou budovu. Na plochém temeni útesu za hradební zdí bylo něco jako vesnice, drobné domky, které sloužily jako kasárna (jeden pak jako věznice).

Když jsme se vrátili do turistické chaty pod hradem, bylo před čtvrtou, takže při popíjení čaje s rumem jsme řešili problém jak se vrátit. Většina vyjádřila názor, že chce ještě vidět huculy (jde o plemeno koní, jež miluje C.B). Po půl hodině příjemné cesty prakticky po rovině jsme došli na největší a snad i nejkrásnější louku, jakou jsem kdy viděl. Bohužel hřebčín byl na jejím opačném konci, a protože koukat se na koně je vždy fajn, bylo pět hodin, když jsme konečně vyrazili zpět. Lidé z hřebčína nám řekli, že máme jedinou šanci, vrátit se po silnici osm kilometrů do Muráně, odkud jede kolem šesté vlak do Revúcej a o půl sedmé pak autobus.

Mám už něco nachozeno, a tak mi bylo jasné, že chytit vlak nemáme šanci a i s tím autobusem že je to nahnuté. Vyrazil jsem ostrým krokem přes louku, ale ostatní se vlekli vzadu. Na konci louky jsem počkal na Petra Šuleje a jeho kamaráda, ale zbytek peletonu jsme ponechali osudu. Protože to bylo z kopce, měli jsme při tom trysku dost dechu i na pokec.

Z temných hvozdů slovenských jsme se vymotali pět minut po šesté a za dalších pět minut se na návsi ujistili, že autobus opravdu jede. Za rohem byla hospoda, kde během deseti minut Peter stihl do sebe kromě piva hodit i bravčo knedlo kapusto, já jen hovězí polévku. Během hodování dorazil Michal Hvorecký a informoval nás, že zbytek expedice chytil stopa a je už v Revúcej.

Nás tam autobus vyklopil o třičtvrtě na sedm a Eva Kováčová nás vyděsila, že nedostaneme večeři, když slavnostní banket s primátorem začal již v šest. Naštěstí to nebyla pravda, jídlo, včetně punčového zákusku a kalíšku vodky jsme dostali a mohli je v klidu zkonzumovat, aniž bychom museli poslouchat oficiální projevy.

Následovalo slavnostní vyhlášení výsledků za přítomnosti primátora a paní ředitelky MěKS. Mně přesně poté, co jsem si vyfotil vítěze, došel film, což bylo škoda, neboť ještě následovalo vystoupení folklórního souboru Biela Ruža. Jedná se o soubor romský, a čtyřleté cigánské holčičky, které s grácií dospělých tanečnic předvedly první tanec, byly prostě neodolatelné.

Program pak pokračoval obvyklými roomparties. Já se zúčastnil posezení u Evy Kováčové, i když možností bylo více, neboť do Revúcej přijeli na čučku Mio Bútora a Šimon. Věděl jsem ale, že kdybych zapadl k nim, dostal bych se do postele mnohem později než o půl jedné.

Z Revúcej jsme odjeli ve stejné sestavě kolem deváté hodiny. Před druhou jsme už byli v Blavě na autobusovém nádraží. Zjistil jsem, že autobus do Brna mi jede v optimální půl čtvrté, takže ještě zbyl čas na opulentní oběd v krčmě U Justina. Měl jsem vyprážaná morčacia prsia a Ondrej a Dáša mě vyprovodili nazpět až k autobusu.