Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Jelikož se žádnému dobrákovi nechtělo jet autem na Poradu již v pátek, rozhodli jsme se s Marwinem, že pojedeme vlakem. Z Brna jede do Šumperka přímý rychlík, takže cesta se zdála býti pohodlnou.

       Sešli jsme se po poledni v odjezdové hale v dostatečném předstihu, protože já jsem paranoik a Marwin známý pesimista. Bez problémů jsem zakoupil jízdenky a odvedl Marwina do vlaku. Pro toho to byl zážitek, protože když jel naposledy vlakem, tak byl ještě na páru. Tedy ten vlak, ne Marwin.

       Cesta byla klidná, ale vlak zastavoval v neuvěřitelných dírách, což nás pochopitelně přivedlo k diskusi o korupci mezi strojvedoucími. Debata následně přerostla v přípravu na Poradu. Velmi jsme se pobavili nad jednacím řádem a sepsali seznam připomínek, které jsem před poradou podstrčil kompetentním osobám. Obzvláště vymýšlení komisí a jejich složení nás velmi rozveselilo.

       Vlak přijel do Šumperka včas, což nás natolik šokovalo, že jsme málem zapomněli vystoupit. Naštěstí to byla konečná. Po prohlídce místního nádraží jsme se podívali na odjíždějící autobus a následně proklábosili čtyřicet minut při čekání na další.

       Plán Šumperka a instrukce byly natolik srozumitelné, že jsme do místa konání dorazili téměř bez zaváhání. Jen naše hlasité odpočítávání stanic v autobuse místní starousedlíky poněkud vyvádělo z míry. Bohužel plánek jsme měli jen jeden, protože jsem nebyl uznán za vhodného účastníka porady - předchozích osm účastí bylo patrně málo (Jolana se mi za to posléze omluvila - příliš často měním přezdívky, pseudonymy a název klubu). Marwin je však zdatný horský vůdce (viz. Quest na Soví skálu na Tatraconu). V autobuse se nepřepočítal a v Šumperku se orientoval s bravurou domorodce.

       Na místě konání Marwina láskyplně pozdravili pořadatelé a mne Mr. Legierski („Vrať mi peníze za Dracon“ - inu, vrátil jsem). Poté, co jsem Marwinovi připomněl jeho protialkoholní článek, mne obratem pozval na Jeníka Chodce.

       Následovalo ubytování v pokoji, který byl oblepen vypečenými plakáty - od modelek přes Charlieho Browna až k rychlému občerstvení Roadkill (You kill it, we grill it). Jolana měla v pokoji lepší přivítání - žádost o dopisování od místních krasavic.

       Po krátkém splknutí se známými jsme vzali místo a za dozoru místního jedenáctistupňového Šeráku zdlábli nějaký ten buřtík. Poté jsme se věnovali obvyklé předporadové aktivitě - hráli poker, popíjeli pivo a mlsali tyčinky.

       Tato aktivita nám vydržela až do pozdního večera. Karetní spolek se pro ospalost rozpadl již před půlnocí a tak jsem se za doprovodu bavora (pro nechápavé: fernet tonic) a tyčinek přesunul k debatnímu kroužku V. Pravdy a jeho slečny. I ten se zakrátko rozprchl. Nakonec jsem zakotvil u stolu našich východních sousedů a Jolany (nikdo jiný již v místnosti nebyl - vyjma barmanů). Společnost jsem opustil okolo třetí po půlnoci.

       Vrátil jsem se pouze vylepit na nástěnku speciální vydání občasníku Pochmurné neděle pod názvem Veselé pondělí.

       V sobotu ráno jsem se cítil jako zombie - ty tyčinky jsem neměl jíst. Naštěstí se můj zelený obličej mezi ostatními nijak nevyjímal - ani zdaleka nebyl jediný.

       Snídaně i oběd (součást oslav Dárečkových narozenin) v režii barmanů byly hodnoceny velmi kladně a já se mohu pouze připojit. Barmani se snažili seč mohli. Rovněž pořadatelé se zhostili své práce se ctí a neřeknu proti nim křivého slova. Porada byla zorganizována bez jediné chybičky.

       Cesta zpět v miniautě M. Dvořáka byla poněkud stísněná, ale o to veselejší. Obzvláště historie P. Pavelka o Šimonových trampotách s řidičákem stála za to.

       

Tento článek je sice o Poradě, ale není v něm jediná podstatná informace. Píšu pouze o tom, jak jsem přijel, s kým jsem plkal, co prolil hrdlem atd. Marwin poukázal na to, že obdobné „informativní“ články jsou čím dál tím častější (určitě jsem již také nějaký takový napsal) - přijel jsem tehdy a tehdy, ve vlaku potkal toho a toho a noc jsem strávil popíjením alkoholu s tím a tím a ráno jsem měl kocovinu. Neviděl jsem sice žádný program, ale con se velmi vydařil (nestál za nic).

       Dalším zajímavým způsobem je navštívit spoustu přednášek, ale do reportáže napsat pouze jejich názvy bez jakékoli zmínky o obsahu.

       Je beze sporu, že setkání s přáteli (pokud možno nad sklenkou) je pro mnohé fany mnohem důležitější než program conu, ale čtenáři reportáže z toho příliš mnoho informací nezískají.

       Je to správný směr? Nejsem si zcela jist.

       

Po přečtení oficielního zápisu z porady (IK 4/1998, Jiřinka Vorlová a Zdeněk Rampas) jaksi zjišťuji, že téměř nemám co dodat. Možná bych to napsal barvitěji a vtipněji (nic proti autorům oficielní reportáže), ale pořád by to byly ty stejné informace, kterými už znovu vážené čtenáře obtěžovat nebudu.

       Co tedy dodat mohu?

       Marwin byl Z. Rampasem vyzván, aby řekl něco ke svému článku o alkoholismu ve fandomu a dodal, že ve Fantázii vyšlo něco podobného.

       Ten se ale raději odmítl vyjádřit, protože ho po předchozím dni bolela hlava. Ty tyčinky mu zjevně také nějak nesedly.

       

PS: Dobře vím, že Marwin sám sebe píše s jednoduchým v, ale mně se to k smrti nelíbí.

PPS: Po dopsání tohoto článku mi byl doručen IK 4/1998 se článkem Z. Rampase Omluva, který pojednával o pozdním doručení přihlášek na Jarní poradu. Píše se v něm: „Kluby, se kterými jsem byl ve styku jen já a nebyly známé z porad fandomu, dostaly přihlášky až dodatečně.“

       Chci jen poznamenat, že já ji nedostal vůbec (viz výše).