Interkom: U nás v Massachusetts

Když jsem před rokem a půl opouštěl Čechy a nasedal do letadla na pravidelné lince Praha-New York, inkoust na mém doktorátu z analytické chemie teprve zasychal. Tehdy jsem si nebyl vědom, jakou ten kus papíru má vlastně cenu. O Americe jsem měl zvláštní směs představ získanou v hodinách branné výchovy, poslechem Hlasu Ameriky a sledováním sci-fi velkofilmů. No…všechno je jinak. Na rozdíl od mého souputníka, přispívajícího do Interkomu pod pseudonymem pH (chemický symbol mě fascinuje, pamatujete si ještě že pH= -log[H⁺] ?), bude mé vyprávění tříští postřehů z východního pobřeží Ameriky, které má trochu jiný ráz než třeba Texas či Kalifornie.

V porovnání s ostatními dobrodruhy, které jsme v Massachusetts potkali, jsme byli na začátku v lepší situaci. V kapse mě hřála pracovní smlouva pro farmaceutickou firmu, a tak nebyl problém získat vízum i pro moji ženu. Ve dvou se to mnohem lépe táhne! Firma se nám postarala o bydlení na první měsíc, takže jsme nebyli v takové tísni jako řada našich kamarádů, kteří strávili první noci v Americe na přistýlce u známých (případně i neznámých lidí) a museli si do dvou dnů najít bydlení. To není legrace, hotely jsou drahé a pronajmout si byt chvíli trvá. Znám klasika, který přijel s manželkou a dvěma dětmi, měl v kapse pouze deset dolarů a když řeknu, že jeho angličtina nebyla moc použitelná, tak mu lichotím!

Moje žena, Renata, brzo našla realitní kancelář, která nám nabídla první byt. Na české poměry dost velký, dost špinavý, ale na perfektním místě blízko mé práce. Protože jsme měli ještě další rozjednané návštěvy, poprosili jsme agentku, aby nám byt podržela dva dny. Bohužel, nesložili jsme zálohu, a tak nás asi nebrala vážně. Nakonec jsme si pronajali ještě horší podkrovní byt v Milfordu, malém městečku, které nemá nic společného s čajem, jak byste se mohli domnívat. Zato zde sídlí Waters, světově proslulá firma na výrobu přístrojů pro analytickou chemii. (Mimochodem, Jim Waters, zakladatel společnosti, už tam nedělá. Před rokem, poté co ztratil majoritní podíl akcií, mu rada akcionářů vyplatila jeho pár set milionů podílů a vyšoupli ho z firmy. Jim nyní nedaleko Bostonu založil malou společnost s tak zajímavým programem, že mu to může vynést další miliony. Nechápu, proč si nedá na stará kolena pokoj.)

Tak jsme získali naši první zkušenost s americkýmy domy a stojí za to se rozepsat podrobněji. Viděli jste ve westernech, jak stavějí z trámů a dřevěných fošen celá města? Ta technologie se nezměnila dodnes. Drtivá většina amerických domků je ze dřeva, ty starší bez jakékoliv izolace. To má několik výhod. Staví se rychle a levně. Opravy jsou jednoduché, stačí urvat shnilý trám a natlouci nový. Přijde tornádo či povodeň, dům je fuč, ale pojišťovna zaplatí prachy a za chvíli stojí nový. Něco mi však říká, že cihla je cihla. Měli jsme možnost se přesvědčit, že ve dřevě žijí různá zvířátka. Protože Američané jsou mírně řečeno méně pořádkumilovní než Češi (je to Rakousko-Uherské dědictví, nebo jsme to okoukali při historickém soužití-nesoužití s Němci?), etymologické sbírky jsou hojné a pokud jsou v domě psi a kočky, i bleška se proskočí. Spotřebovali jsme několik Reidů, než jsme je zpacifikovali.

Já jsem dlouho nevěřil, že všechny domy jsou vlastně stlučeny tak, jak my stavíme rekreační chatky. Pak jsme viděli novostavby a je to pravda. Trámová konstrukce, vrstva planěk, nějaká dřevotříska a nakonec zase plaňky. Domy se každých pár let natírají, ale starý nátěr nikdo neodstraňuje, jen to přetřou. Tak to za pár týdnů oprýská a za několik let shnije. Ani potom shnilotinu neodstraní, jen ji převrství novými plaňkami. Kdo umí zatloukat hřebíky, je stavebním mistrem!

Izolace a tepelná kapacita starých domů je mizerná. Náš byt byl podkrovní, a užili jsem si do sytosti letních veder i začátek zimy. Když zafoukal severák, zahvízdal mezi trámy a záclony vesele vlály. Věřili byste, že okna jsou jen jednoduchá? Přitom zimy v Nové Anglii jsou tvrdší a léta žhavější, než u nás doma. Finančně zruinovaní pronájmem (při podpisu smlouvy se platí první a poslední měsíční nájem a poplatek realitce je většinou polovina měsíčního nájmu, nejlevnější 1+1 je v okolí Bostonu za 650 doláčů měsíčně) jsme se snažili ušetřit za elektrické topení a dodnes nevím, jak to moje žena přežívala přes den sama doma. Papírovými kapesníčky jsem utěsňovali všechny spáry, a nakonec jsme to přece jen trochu zateplili. Po návštěvách u svých spolupracovníků a přátel v jejich bytech a domcích už mohu říci, že všichni zápasí s podobným problémem. Mají strašnou zimu, protože šetří na topení. Ještě že se Amíci doma nezouvají, dobré zimní boty se hodí místo pantoflí, doporučený oděv je alespoň svetr. Dům mého šéfa je samozřejmě honosný a trochu jiné kafe. On se však pohybuje v úplně jiné platové kategorii než je průměr!

Dříve než stačila vypuknout opravdová zima, přestěhovali jsme se do Bostonu, přesněji řečeno do Medfordu, což je jedna z jeho čtvrtí. Amíci všechna města, která splynula s Bostonem, nazývají jejich jmény a za skutečný Boston považují jen malou historickou část centra města. Skoro jako kdybychom za Prahu považovali jen Malou Stranu a Vršovice byly prostě jen Vršovice. Po našich zkušenostech jsme si vybrali byt v bývalé italské čtvrti, v cihlovém domě. Měli jsme šťastnou ruku. Je tam teplo a švába jsme ještě nepotkali. Medford prý dříve bývala mafiánská čtvrť a italští přistěhovalci postavili z cihel pěkný kousek Bostonu.

Při hledání nám pomáhalo mnoho lidí, alespoň radami. Pro nás bylo dost nepochopitelné, že některé čtvrti musíme předem vyloučit. Především ty černošské, kde je kriminalita k nepřežití. Kdo by stál o střelbu pod oknem. Někdy je to poznat na první pohled, ale jindy čtvrť působí nevinným domem a přece z ní všichni slušní lidé utíkají. Proto je tam také nejvíce volných a levných bytů. Sami jsme si vyhlédli hezké místo na pobřeží oceánu s nádherným panoramatem bostonského přístavu, ale naštěstí jsme tam nešli. Naši kamarádi nám vyprávěli, jak si pronajímali byt v černošské čtvrti pár dní poté, co přijeli do Ameriky. Byt byl moc hezký, jen jim bylo divné, že se jich černá mamá pořád vyptává, jestli to myslí vážně a opakovaně je nabádala, aby si to ještě jednou promysleli. Pak jim někdo vysvětlil, že to místo jim zaručuje krádež auta třikrát ročně, vyloupený byt alespoň dvakrát ročně a když budou vycházet po setmění, do týdne jim někdo přitiskne nůž na krk. Běloch v černošské čtvrti je příliš provokativní zjev. Nejhorší je, že hranice mezi dobrou a špatnou čtvrtí je třeba jen jedna nenápadná ulice a ještě ke všemu se hranice průběžně pohybuje. Skoro jakoby se zdálo, že svinstvo a kriminalita bují a prorůstá do všech částí města, i do těch nejluxusnějších.

Moji spolupracovníci léta dopředu plánují stěhování do dobrých čtvrtí (s dobrou školou), aby jejich děti dostaly slušné vzdělání. Samozřejmě, když mají peníze, mohou poslat děti do kterékoliv školy i mimo čtvrť, kde bydlí. Jenže dobrá střední škola přijde na sedm tisíc dolarů za rok. Pro porovnání, studium na Harvardské universitě přijde na dvacet pět tisíc doláčů za rok a ještě musíte připočítat učebnice, bydlení atd. Na rozdíl od Čech, tady však není pochybnost, že vzdělání se vyplatí, a proto jsou studenti universit motivováni a neváhají si vzít na školu půjčku. Řada z nich také po získání bakalářského titulu či Master of Science (ekvivalent našeho Ing. či Mgr.) musí několik let pracovat, aby umořili půjčku a mohli pokračovat v doktorandském (Ph.D.) studiu. Jakékoliv stipendium je vítáno a čeští Ph.D. studenti, kteří stipendium na studium v Americe dostali, rázem ušetří několik desítek tisíc dolarů. Je pochopitelné, že po dostudování nespěchají domů, protože tady za jeden plat uživí rodinu i s malými dětmi a mají jasnou perspektivu platového růstu, o kterém si doma mohou nechat jen zdát.

Zpět k domům. Před půl rokem hořel dům sousedící s medfordskou požární zbrojnicí. Přestože reakce byla okamžitá a čtyři hadice bez ustání kropily zdánlivě malé epicentrum, dům shořel do základů a hasiči měli co dělat, aby uchránili sousední domy od podobného osudu. V domě také uhořela celá rodina i s malými dětmi. Kdysi jsem četl o takzvaných paličských náletech na Tokio a další japonská města, které podnikli Amíci ve snaze přinutit Japonsko ke kapitulaci ve druhé světové válce. Japonská velkoměsta, tehdy kompletně ze dřeva, hořela jako papír a desítky tisíc obětí nemělo před plameny v úzkých ulicích kam utéci. Kdyby dnes někdo hodil pár napalmových bomb na americká předměstí, bylo by to v podstatě stejné.

Jedno z největších překvapení, které mi Amerika přichystala, je životní úroveň. Ve svých představách jsem od nejrozvinutější země světa očekával víc. V porovnání s malebnými městečky Německa a Rakouska je Boston a okolí špinavé a neútulné hnízdo. Do práce jsem chodil uličkami staré Cambridge, což je jedna z lepších čtvrtí. Všude se válí odpadky, staré noviny odkládané do speciálních konteinerů roznáší vítr. O oprýskaných domech byla řeč. Auta nová se mísí s prorezlými historickými koráby. Silnice jsou plné děr a vystupujících kanálů. Na každém nároží najdete levné čínské restaurace se špinavými lavicemi. Vedle sebe koexistuje střední třída, domky s upravenými zahrádkami s lidmi, kteří jen tak vegetují a nestarají se ani o bordel před svým domem. Mám dojem, že řez vede napříč společností podle vzdělání. Kdo má alespoň college, a tím pádem bakalářský titul, řadí se nahoru. Zbytek, asi padesát procent populace má práci, která je uživí, nacpávají se levnými hamburgery, nakupují jen v levných obchoďácích, po práci si půjčí video a válejí se před televizí. Jediná aktivita je nedělní výlet autem do státního parku, kde si sednou poblíž parkoviště a zhltají extrémní porce barbecue či jiné krmě opékané na roštu. Rošty jsou k dispozici v každém parku, dřevo není třeba, protože si pochopitelně v obchoďáku zakoupí speciální brikety. Výsledkem je totální konzum, obézní rodiny a děti neschopné udělat kotrmelec, protože to nikdy nezkoušely. Většina z této skupiny také neumí plavat! Všechna přírodní koupaliště mají vyhraženou zónu, kde je asi metr, maximálně stopadesát čísel vody. Kdo vleze za bójky, je odpískán plavčíkem. Kde není plavčík, je koupání zakázáno! Přesto, nebo právě proto, je utonutí běžný případ. V jednom (zakázaném) lomu se během minulého léta utopilo asi pět lidí. Řešení bylo skvělé, místo aby zavedli kursy plavání, raději lom zasypali.

Na druhé straně, padestát procent vysokoškolsky vzdělaných, činorodých lidí je vlastně úspěch. V Čechách je momentálně nálada sypat si popel na hlavu, protože máme malé procento vysokoškoláků. Já to považuju za zkreslené. Každý, kdo udělal po střední škole nástavbu, dostal vzdělání porovnatelné s americkým bakalářem. Rozdíl je, že u nás se to za VŠ nepočítá. Ze všech názorů, které zazněly (i v Interkomu) na špatnou kvalitu amerického školství, je jenom část pravdivá. Faktem je, že většina High schools kvalitou (a zejména objemem učiva) nedosahuje našeho gymnázia. Já vidím hlavní rozdíl v tempu. Amíci prostě mají volnější osnovy, na základce všechno probírají déle, aby se chytali i ti nejpomalejší. Rychlejší děti pak přeskakují třídy, nebo mají rozšířenou výuku určitých předmětů. High school skončí učivem asi na úrovni druhého ročníku našeho gymplu a jen největší paka High school nedokončí. Takže má celý národ maturitu. Vážné studium začíná až na college, kde se krok srovná s naším gymnáziem a přidají jim speciální předměty podle zaměření. Pokud máte zájem o vyšší universitní titul, musíte vyvinout výraznější úsilí a Ph.D. můžete dostat tak ve věku dvacet šest až dvacet osm let. Ph.D. tu berou vážně, což je poznat na platech. Zvláštností je, že i university mohou velmi kolísat v kvalitě. Absolventi dobrých a prestižních universit mají lepší šanci najít dobré první zaměstnání a dostat tak raketový start pro budoucí karieru. Když říkám karieru, musíte za tím slyšet cinkání peněz, to jest rychlý nástup do vyšších platových kategorií. To je tu nejdůležitější měřítko úspěchu.

V diskusi, jestli je lepší americký nebo český systém školství, je pro mě těžké se přiklonit na kteroukoliv stranu. Vidím to asi tak: Který systém dokáže přitáhnout vynikající zapálené učitele, ten vyhraje. České učitele prosím o jedno. Chvalte ty děti víc, chvalte je, co se do nich vejde. Americký studentík je vychvalován ve dne v noci za každý sebenepatrnější výkon. Nevadí, že je průměrný, ale snaží se a dostane se mu super podpory a motivace. Děti se pak nebojí mluvit na veřejnosti, obhajovat své názory, nemají strach z autorit. Nejsou lepší, než naše, ale mají zdravou sebedůvěru. Při vzpomínce na svá školní léta, ruce za zády, a pokárání za jakoukoliv aktivitu, která byla hodnocena jako vyrušování, mi běhá mráz po zádech. Kdokoliv vyčníval, byl za podpory rodičů potřen. Učitel s červenou knížkou v kapse byl všemocný. Tady vidím příčinu, proč jsou Američané považováni ve světě za nechutné náfuky. Já už se dnes také nestydím pochválit sám sebe a tvrdit bez uzardění, jak jsem profesně vynikající. Tady člověk s přílišnou skromností těžko proráží.

Při mé české šťouravosti (což je ve vědě jednoznačně kladná vlastnost) mi pořád vrtalo v hlavě, proč je při výše zmíněném Amerika tak populární země. Proč všechny tak láká? Proč lidé opouštějí svou starou vlast, přicházejí o rodinné a přátelské vazby a hrnou se do nejistoty, potýkat se s jazykem, novým sociálním prostředím, kulturou a kdoví čím ještě? Někteří jsou uprchlíci a nemají na vybranou, ale přiznejme si, že těch je menšina. Americké university jsou zaplaveny čínskými studenty, někteří z nich mají dokonce tak bohaté rodiče, že jim platí školné. Příliv z Indie je také výrazný. New Jersey vypadá jak předměstí v Bombaji. V matematice a přírodních vědách se tradičně dobře uplatňují Češi a ostatní slovanské národy. O lavině Rusů se není třeba zmiňovat. Jen v Bostonu je několik ruských obchodů pro ruskou komunitu, mají i pravoslavné kostely, oblíbená rekreační střediska atd. Ať se na to dívám jak chci, je to únik mozků. Snadněji do země pronikají lidé vzdělaní, nebo vzdělání hledající. Většinou jsou úspěšní, protože kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Motivace obstát v novém prostředí je opravdu silná, a proto imigranti pracují tvrdě, mnohem víc než domorodci.

Jeden mýtus tvrdí, že Amerika je strašně nekulturní země, ve které vzdělanec trpí. Možná nejsem vzdělanec, možná je to tím, že jsme v Bostonu, který se hodně podobá evropskému městu. Já se cítím velmi příjemně. Je pravda, že řada městeček na Středozápadě, nebo třeba v Alabamě jsou strašné díry, kde chcípl pes. Žádné nádraží, dálnice daleko, žádné kino, jen opuštěné chátrající domy. Pár polorozpadlých měst jsme měli možnost vidět ve státě New York. Boston je však kosmopolitní město se spoustou galerií, muzeí a divadel. Město má zajímavá historická zákoutí a památníků z dob Americké revoluce. Hromadná doprava je ucházející. Převládá tu anglosaský duch, který není českému zas tak vzdálený. Jakmile se člověk dostane na určitou úroveň jazyka a najde si svá oblíbená místa, duševně rozhodně nestrádá.

To mě přivádí k další bariéře, kterou je třeba zdolat. Moje angličtina je stále velmi slabá, ale nikdo mi to nevyčítá. Tady jsou na to zvyklí. Spousta lidí pracující v obchodech, nádražích i jako telefonisté mají angličtinu jako druhý jazyk a občas mám dojem, že jsem i lepší než oni. Amerika vždy absorbovala takové množství imigrantů, že si na zmatení jazyků zvykla. Jazyková tolerance v kterékoliv evropské zemi je mnohem nižší. I slabý přízvuk vás v obchodech zařadí do sorty zákazníků, kteří jsou podezřelí a na které platí jiný metr, než na domácí. Prostě vám to dají znát. Češi dovedli tento přístup k dokonalosti dvojími cenami pro domácí a cizince. Automatické je i okrádání cizinců v taxíku a v restauracích. Známe několik kamarádů, kteří emigrovali do Německa či Švýcarska a po několika letech se rozhodli pro další těžkou pouť do Ameriky. Teprve tady měli pocit, že si začínají budovat nový domov. Ačkoliv se necítím jako emigrant, můj pobyt „venku“ mi přinejmenším pomohl lépe porozumět Kunderovým emigrantským novelám.

Největší dojem na mě udělalo, jak jsou Američané vstřícní. Už na letišti se vás zřízenec zeptá, odkud jste. A přestože o Čechách zřejmě slyšel poprvé, rozzáří se a řekne: „To je skvělý. Tak vítej v Americe!“ A myslí to vážně. Zkusme tu situaci obrátit. Na Ruzyňské letiště přiletí chlapík z nejmenované asijské země. Taxikář mu pomůže s bágly, potřese srdečně pravicí a řekne: „Vítej v Čechách. Jestli chceš, můžeš se tu usadit!“ To zní trochu absurdně, že.

Naše zkušenosti od začátku pobytu byly kladné. Pronájem auta, jednání na úřadech, nakupování nebo třeba pracovní schůzky, vše probíhalo v příjemné atmosféře. Většina lidí s námi jednala přátelsky, s úsměvem a důvěrou. Několikrát se nám stalo, že nás v obchodě sami upozornili, že můžeme dostat dodatečnou slevu na zboží. Všechny zakoupené věci lze bez udání důvodu a bez problémů vrátit, ať už jsou to šaty či videokazeta. Nejste spokojeni s bezdrátovým telefonem? Do tří měsíců ho vezmou zpět a vrátí plnou cenu. Někteří Američané si neradi v obchodě zkoušejí šaty. Tak jich zakoupí pět a čtvery potom vrátí. Žádný problém. Koupil jsem si počítačovou hru na CD ROM. Zdála se mi blbá, napsal jsem jim a oni mi poslali šek na původní sumu. Jednou jsme přinesli k pokladně nějaké svetry a tvrdili, že na ně inzerovali 25 % slevu. Ukázalo se, že to byl omyl, ale protože jsme si zboží vybrali s tímto vědomím, přivolaný manažer nám slevu dal. Samostatná kapitola jsou restaurace. Většinou jsou dobré, a přesto levné. Číšník se vám věnuje okamžitě. Jídlo dostanete neuvěřitelně rychle, porce jsou obrovské a během stolování se obsluha přijde alespoň jednou zeptat, jestli jste spokojeni. Voda s ledem je všude zdarma, v čínských, vietnamských a thajských restauracích i tradiční čaj. Kuřácké a nekuřácké sekce jsou oddělené. V určitých hodinách lze dostat výrazné slevy. Placení kreditní kartou je bez problémů i v nejzapadlejší špeluňce. Číšník se musí snažit. Velkou část jeho platu tvoří spropitné, většinou se dává 15 % z utracené částky.

Kdysi jsem četl knihu, která rozdělovala kontakty lidí do čtyř úrovní. Na první úrovni jsou lidé, kteří si odpoví na pozdrav. Když učiníte krok vstříc a začnete si povídat o počasí a nezávazně tlachat, je to druhá úroveň. Když spolu hrajete fotbal, a pak si vypijete pivo a pokecáte, jak jde život, komunikujete na třetí úrovni. Ta čtvrtá je vyhrazena pro nejlepší kamarády, pro které nelitujete času pomoci jim při řešení problémů. V Čechách se nezdraví ani sousedé, zato máme kamarády na čtvrté úrovni. Jsou to většinou spolužáci ze střední a vysoké školy, se kterými jsme strávili těžká léta dospívání. Americký systém individuálnějšího školství způsobuje, že jsou třídní kolektivy mnohem rozdrobenější. Časté stěhování za prací potom odvede vaše kamarády tisíce mil daleko. Sotva poznáte nové spolupracovníky, odejdou na jiné místo. Američané to kompenzují svou schopností rychle se seznamovat. Automaticky začínají na druhé úrovni. Ihned přejdou do živého hovoru o všem možném. Nenechte se však přátelským vystupováním zmást. Můžete s nimi hrát bowling a lyžovat, ale neznamená to, že se stáváte sktutečně blízcí. Američané jsou vlastně velmi osamělí lidé. Společné roky sbližování nic nenahradí. Nejlepším příkladem jsou oblíbené párty. Sejde se dvacet lidí, jí se ve stoje, žvaní se, vyplní se čas, ale nemáte z toho žádný pocit. Silvestrovské párty jsou ještě otřesnější. Lidé kolují po městě a navštíví tři i čtyři párty svých známých, a přesto mohou mít dojem, že si s nikým pořádně nepopovídali.

Sečteno a podtrženo, hlavní důvod, proč jsou Státy tak populární, je podle mně všeobecná důvěra v americký sen: I vy můžete být tím, kdo bude úspěšný. Mít luxusní dům, auta, příjemný život, cestovat, jestli o to stojíte. To láká víc, než politická svoboda. Slušně si mohou žít i ti, co nemají bohaté rodiče. Ti vám nanejvýš zaplatí školy, ale pak dělejte, co umíte. Podporování dětí není americký styl. Začít život je dostupné i pro průměrné mladé lidi. Na vše lze dostat půjčku, na dům, na auto, na veškeré vybavení domácnosti. Pořád se nám zdá paradoxní, že pětadvacetiletí novomanželé mohou mít rázem všechno. Samozřejmě pak hradí hypotéku dalších patnáct let, ale utáhnou to, i když si pořídí děti. My jsme byli v Americe měsíc, když nám nějaká šílená realitka nabídla půjčku sto tisíc dolarů na dům.

Být Američanem má zvuk. Vojenská síla, novodobé dějiny, kosmický program, nejlepší university na světě a podpora vědy, to všechno jim přináší pořádnou dávku národní hrdosti. Každý druhý dům má vyvěšenou americkou vlajku, ani nemusí být svátek. Milují národní svátky, přehlídky a vojenské pochody. Tu hrdost jim závidím. Nepotřebují vyhrát hokejový zápas, aby ji oprášili. Mají ji napořád. Moje národní cítění prošlo klikatým vývojem. Nejdřív člověk zjistí, že se v americké konkurenci může prosadit, tak získá sebedůvěru. Pak zjistí, že česká komunita v zahraničí je všeobecně úspěšná, naši studenti a vědci nejsou vůbec špatní, právě naopak. Člověk trochu zpychne. Ta národní hrdost dostane trhliny, když si uvědomí, že většina Čechů se snaží zůstat v Americe co nejdéle a většinou se domů vůbec nevracejí.

Rozhodně ne všichni Amíci žijí spokojeně. Pokud chtějí filmaři natočit gangsterský film z hnijící městské čtvrtě, nemusí se stavět s kulisami. Naleznou jich dost v každém větším městě. Ekonomická síla Ameriky spočívá v její velikosti. Rozdíl mezi Čechami a USA se dá vyjádřit jednoduše: 250 milionů konzumentů. Jen 13 % hrubého domácího produktu USA prý pochází ze zahraničního obchodu, zbytek je domácí trh. Proto se jich relativně málo dotknou ekonomická zemětřesení Evropy a Asie. Od třicátých let se mají stále dobře. Někdy si říkám, jak dlouho jim ta stabilita vydrží. Kdy nějaký extrém nabourá jejich fungující systém a on se zboří.

Nemohu se zbavit kacířské myšlenky, že největší problém si Amíci nadrobili sami, když přivezli otroky z Afriky. Prosperovat z otrokářského systému v době, kdy v Evropě bylo již otrokářství nemyslitelné, mi z historického hlediska připadá zvláštní. Otroci byli jedním z důvodů války Severu proti Jihu, která zkosila miliony obětí. Následná okupace Jihu zdevastovala ekonomicky polovinu USA, což je v jižních státech patrné dodnes. Masa negramotných a vykořeněných černochů jim zůstala na krku celé století a dodnes nevědí, co s nimi dělat. Černošská lobby využívá pocitů viny pro získání výhod, například mají snadnější přístup na university (positive affirmative act). Představa, že nezáleží na umístění studenta při přijímacích zkouškách, ale rozhodující je naplnit kvóty pro přijímámí černošských studentů, je dost drsná i pro nás, kteří jsme si za socíku zvykli na ledacos. Pocit viny u bělochů, který tuto praxi umožňuje, není bez příčiny. Uvědomte si, že ještě na začátku války ve Vietnamu zažili černošští odvedenci neznámou zkušenost. Mohli používat stejné latríny jako běloši, což jim segregace v jižních státech USA zakazovala. Segregační zákon byl zrušen až v roce 1960. Řada černošských padesátníků si živě vzpomíná, jak je policisté doprovázeli do základní školy, aby je ochránili před rozhořčeným davem bělochů, kteří byli proti smíšeným školám. To se i po letech těžko překousne.

Já chápu snahu bělochů pomocí rasismu naruby vychovat vrstvu černé inteligence, jako pozitivní příklad pro ostatní, a tím změnit vzorec myšlení a chování celé společnosti. Bohužel to nefunguje. Na rozdíl od černochů jiné rasy, například asiaté, žádnou pomoc od vlády nedostali a přece s nimi problémy nejsou. Asiaté jsou známí svou skromností a pracovitostí. Tradičně přikládají velkou váhu vzdělání. Je stará pravda, že pokud rodiče vedou dítě alespoň trochu ke studiu (jeden pohlavek a kontrola domácích úkolů), zlepší se jeho známky o jeden stupeň. Černé děti většinou postrádají jakékoliv vedení i motivaci. Z neutěšených početných rodin se to těžko startuje k akademickému titulu. Na rozdíl od čínských přistěhovalců, oni jsou tu doma, tak co by se snažili. Snazší způsob obživy je pobírat sociální dávky a krást auta. Rasová zášť tlumeně doutná pod povrchem. Je zajímavé pozorovat mládež, jak se spolu volně baví bílí, žlutí, černí. Rasové rozdíly se s věkem bohužel zvýrazňují, a tak se to rozvrství. Ty nejubožejší vrstvy jsou černoši a toto dělení se v posledních desetiletích příliš nezměnilo. Na vědeckých konferencích a na universitě potkávám mnoho Indů a Číňanů, ale černocha tam najdete sporadicky. To jsem se však dostal k tématu, kterému ani vševědoucí politici nerozumí a cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Proto končím, další vyprávění až někdy jindy.