Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Ve dnech 30. dubna až 3. května proběhl péčí Jiřího T. Pelecha v Libošovicích jarní literární víkend SF&F Workshopu. Mezi výlety do půvabných zákoutí Českého ráje projednali účastníci otázky spojené s budoucností SF&F Workshopu a učinili několik zásadních rozhodnutí. Podle nepotvrzených zpráv bylo všech devět přítomných s akcí spokojeno.

       Čtvrtek třicátého mi sice nezačal právě nejlépe, v laborce jsem toho zvládl ještě méně než obvykle, ale nakonec jsem měl přece jenom štěstí. Autobus do Sobotky jsem chytil o tři čtvrtě hodiny dřív, než jsem původně doufal, a když jsem pak od něj vyrazil s krosnou na zádech pěšky do Libošovic, kousíček za Sobotkou mě předjel a do své Felicie naložil sám Jirka Pelech. Díky jeho společnosti jsem se vyvaroval nejen zmatků při ubytování, ale i bloudění kolem cíle, na něž si jinak potrpím.

       Ubytování v Penzionu Haltuch mi trochu připomíná mou kolej – záchod a sprchu máme na chodbě – ale scházejí mi stůl, židle a polička na knihy. Dvě stovky za noc v takových podmínkách nejsou nijak málo: jak říká Jirka, Němci kazí ceny. Naštěstí jsme nepřijeli hodnotit hotely. Uložíme si věci na pokoj a jdeme hledat ostatní účastníky.

       Před námi dorazili čtyři. Nacházíme Vaška Píchu a Petra Kaufnera; Jana a Jarek Rečkovi nacházejí nás. Postupně se přesouváme ke stolu v restauraci a mezi námi putují povídky z Workshopu a S. O. S. programu; zájemci si je přečtou a napíšou posudek, nebo, mají-li tu možnost a dostatek odvahy, zkritizují dílo autorovi do očí. Po chvíli se mezi povídky zaplete jídelní lístek a někteří čtenáři usuzují, že duševní strava k večeři nestačí. Ivana Kuglerová přichází od vlaku právě včas, aby si stihla objednat; využívá toho, že ji číšník v duchu provdal za Vaška Píchu a nechává na Vaška napsat svou večeři.

       Po setmění, až všichni dojedí, naplánuje Jirka Pelech první výlet do okolí. Rečkovi se neúčastní, ale všichni ostatní jsou zvědaví, jak vypadá Šrámkova oblíbená Semtinská lípa v noci. Nebudete tomu věřit, ale je úplně černá.

       Asi bych neměl příliš vykládat o tom, jak se po tmě hledají vrátka v plotě, zato musím zdůraznit, že s těmi nešťastníky, kteří u nedalekého rybníka pálili čarodějnice tak šikovně, až upálili vzrostlou jabloň rozkvétající dva metry od ohniště, nemáme vůbec nic společného. Když jsme tam přišli, kmen už dávno po celém boku temně rudě žhnul. Chvilku jsme postáli na hranici dohořívajícího ohniště a vracíme se do hotelu.

       V pátek ráno dorazil Cyril Brom. Snídáme (pokud jde o mě, z vlastních zásob) a chystáme se k výpravě na Kost. Jirka Pelech začíná být trochu nervózní, protože očekává ještě Miroslava Hokeše, ale už by rád vyrazil. Ve chvíli, kdy napíše vzkaz a nechá jej u číšníka, se Mirek Hokeš objeví.

       Na začátku cesty si prohlédneme Semtinskou lípu za denního světla. Ve dne černá není. Rozhlížíme se po kraji, díváme se na Kost a vydáváme se opačným směrem. Míjíme rybník s pahýlem upálené jabloně a pokračujeme dále do skalního údolí Plakánku, podle Jirky Pelecha nejkrásnějšího v okolí. Cestou hojně debatujeme, mimo jiné též o literatuře. Starobylé pískovcové skály se tyčí vysoko nad cestou, svírají se a rozestupují, tu se semknou okolo potoka, tu obklopí jezero či rybník, jednou se halí do stínu lesa a jindy vrhají své stíny na vodní hladinu. Kámen je hnědý, šedý, žlutohnědý, narudlý, zažloutlý i bílý, vlhkostí černá a pár dalších odstínů tu a tam přidají lišejníky a jiná živá příroda. Pukliny, z nichž některé jsou téměř jeskyněmi, křižují rozsedliny, kterými se zdá mnohdy vést cesta až nahoru. Tam nahoře jsou mimochodem pole a louky, odkud sotva poznáte, že v lese opodál se země propadá. Zpod skal, zdá se že přímo z kamene, vyvěrá tu a tam pramínek vody.

       V Podkosti si uděláme polední přestávku. Zanechám přátele v místní restauraci a jdu se projít po okolí. Hezké. Po návratu, když jsem obhlédl hrad Kost ze všech stran, potkávám Petra Kaufnera, který už dojedl. Po chvíli se vracejí Rečkovi z procházky na druhou stranu a zanedlouho už vidíme i zbylé účastníky výpravy, jak naobědváni opouštějí restauraci. Za pár minut otevřou na odpoledne hrad, ale nikdo z nás nemá o jeho prohlídku příliš velký zájem, a tak se už zdržíme jen kvůli zmrzlině a pohlednicím. Nějaká dobrá duše se postarala, aby pohledy dostali Ludmila Freiová, Jarka Nováková, Vilma Klímová, Arco C. Delf a Jiří Kulhánek, jež se z literárního víkendu písemně či ústně omluvili. Musím přiznat, že na tom nejen nemám sebemenší zásluhu, ale ani jsem nedokázal přistihnout pachatele při činu. Teprve až večer při psaní pohledů přiložím ruku k dílu a vypomohu aspoň adresářem.

       Zatím dokončujeme okružní cestu a vracíme se do Libošovic. Trochu si odpočineme (já se naobědvám ze svých zásob) a vyjíždíme na Prachovské skály. Kromě Jirky Pelecha, o jehož pětimístné Felicii jsem se již zmínil, jsou tu autem ještě Rečkovi – mají vozidlo upravené na plyn, a proto čtyřmístné – takže oba automobily akorát vytížíme. Jízdu vede Jirka Pelech; ze předního sedadla ho podle mapy naviguje Petr Kaufner, ze zadního já, a tak zabloudíme dvakrát.

       Skalní města jsou vždycky úžasná. Mezi pískovcovými věžemi se kámen skládá do nejroztodivnějších tvarů, padá vám na hlavu, šklebí se na vás od ucha k uchu a některé skály, kdoví proč, dokonce mají ve tvářích dolíčky. Po takovém vzorkování s oblibou šplhají horolezci, ale obyčejný člověk si úplně vystačí se spletí cest a cestiček, chodníčků, chodeb, průchodů, průlezů, schodišť a vyhlídek. Protože se za vstup do skal platí, snažíme se je projít co možná nejdůkladněji. Poslední zacházku už Rečkovi považují za zbytečnou a míří nejkratší cestou k občerstvení na parkovišti. Po návratu skupiny je Jirka Pelech vyrazí hledat a setká se s nimi Vašek Pícha, až se vydá pátrat po Jirkovi. Ten se naštěstí vzápětí najde sám.

       Večer vyplníme stejným programem jako včera, navíc obohaceným o psaní pohlednic. Uvažuji o tom, že bych si tentokrát také koupil teplé jídlo, ale sváteční prvomájový koncert místního umělce mění mé plány. Ne že by hrál a zpíval tak špatně, jenže z metrové vzdálenosti to připomíná smrtící zbraň. To z pokoje, kde pojídám své zásoby, přes podlahu už jeho vystoupení vnímám jako hudbu.

       Po večeři nenásleduje noční výlet, nýbrž neformální rozprava o budoucnosti Workshopu. Tuším, že kolem toho koluje láhev s vínem na oslavu Základny 8, jež spojena s ročenkou Akademie snad konečně opravdu vyjde tiskem. Cyril Brom popisuje možnost získat grant na činnost pro středoškoláky a Vašek Pícha je dokonce ochoten se pod příslušnou žádost podepsat. Jestli to vyjde, rozešleme za peníze nadace „Open Society Fund“ informace o Workshopu na střední školy, načež nejlepší povídky (za peníze z téhož zdroje) vydáme ve sborníku. Vypadá to až příliš optimisticky, neboť, jak řekl Vašek, když bude sborník, proč by to neměla být Základna?

       Dalším Cyrilovým návrhem je spolupráce s „Dechem draka“. Pochopitelně se shodneme na tom, že má význam nabídnout spolupráci každému časopisu, který by o ni mohl stát – požádat o inzerci a na oplátku zprostředkovat redakci povídky přefiltrované Workshopem. Něco takového si ostatně od Workshopu slibovala Eva Hauserová, když ještě pracovala v redakci Ikarie. Konkrétně s redakcí „Dechu draka“ má Cyril osobní kontakty a předpokládá, že o spolupráci bude mít zájem. Dává kolovat jedno z posledních čísel časopisu, abychom se přesvědčili, že aspoň typograficky je rozhodně na úrovni (narozdíl od Ikarie). Možná kdyby šlo všechno hladce, mohl by v budoucnu vyvstat problém, kterému ze spolupracujících časopisů předat kterou povídku a které povídky si ponechat pro sborník, na nějž dostaneme grant, ale prozatím se zdá, že takové problémy si můžeme jen přát.

       V sobotu jdeme na Trosky. Zaslechli jsme v rozhlase, že se tam konají historické dny, a tak se těšíme na zajímavý program a obáváme se davů návštěvníků. Cesta opět vede malebnou krajinou. Český ráj je mimochodem plný rybníků uprostřed skal, takže kdo nedává pozor na křivky břehů a tvary útesů, snadno ztratí orientaci. Ke hradu pak prorážíme skrz vozovou hradbu (ani jeden automobil nebyl při natáčení zraněn). Známá silueta dvou věží, Panny a Baby, na nepřístupných skalách nás vítá.

       Jarek Reček aranžuje skupinku pro fotografii „Trosky Workshopu“. Vašek Pícha se uvelebil na mezi a odmítá se přizpůsobit většině, tak ho přesvědčuji dobře míněným násilím. Nechápu, proč na mě křičí „Pozor, auto!“ když ho přece na silnici hodit nechci. Teprve až auto přejede, poznám, že já jeho ne, ale on mě ano. Zavadí mi při tom o hodinky a zlomí osičku, na které drží pásek. Naštěstí mám s sebou náhradní.

       Těsně pod hradem se rozkládá menší středověké tržiště, kde mnozí z nás nakupují jakési staročeské placky. Několik kovářů, vyrábějících přímo na místě železné zbraně a zbroj, pouze okukujeme. Prohlídka zříceniny je dnes zvláštní jednak tím, že se uvnitř mačká spousta lidí, jednak tím, že se tím davem proplétá člověk pořádající historické a vlastivědné výklady. Mám to štěstí, že po úzkém schodišti na vyhlídku jsem se protlačil krátce před ním. Cyril Brom se s ním naopak cestou dolů minul, ale zato aspoň stihne vystát frontu na placky. Já si vyposlechnu, kde co vidíme, co dnes kvůli oblačnosti vidět není, a že napřesrok by snad už mohlo být zbudováno schodiště na Babu, odkud se naskytne vyhlídka ještě lepší. (Kdysi se na obě věže chodívalo po dřevěné stavbě, žádná trvanlivější cesta nahoru nikdy nevedla.)

       Ve dvě hodiny odchází většina z nás na oběd do restaurace pod hradem; na dalším programu se dohodneme ve tři, kdy vedle na louce začne rytířské klání. Rečkovi letmo zhodnotí restauraci, mávnou rukou i nad turnajem a vyrážejí napřed do Libošovic. Já se jdu jako včera projít po okolí, což tentokrát vypadá tak, že kousek cesty vyprovodím Rečkovy a už abych si to hasil nazpět. V restauraci pak zjišťuji, že Ivana Kuglerová a Cyril Brom odešli sledovat historický šerm, zatímco ostatní statečně čekají, kdy konečně dostanou ten oběd. Další sraz v půl čtvrté.

       Rytíři zápolí o něco více než půl hodiny, ale našim přátelům ten oběd trvá ještě déle, byť ho v půl čtvrté konečně aspoň mají na stole. Cestou z Trosek si pak stěžují, že jim ani nechutnal. Naštěstí jsou tu opět krásy přírody. Cestou s jednoho zalesněného svahu přemítáme, jak tvrdá kritika by asi dopadla na povídku, ve které zeleným lesem protéká písečná řeka. Stromy nad našimi hlavami nicméně opravdu nejsou suché, narozdíl od písku vlnícího se v potoce podél cesty.

       Na hrázi Nebákova Cyril Brom přemítá, zda jsme u toho rybníka už dneska nebyli. Bezpečně poznávám rozdíl ve spoustě trsů rostliny se zelenými vejčitě srdčitými listy, která tu roste na mělčině, ale nevybavuje se mi jméno té kytky. Teprve zítra si přečtu v mapě, že se tu vyskytuje vzácný ďáblík bahenní.

       O kus dál nacházíme asi dva tři metry nad zemí ve skalách plošinu, jež se zdá po straně ústit do jeskyňky. Ivana Kuglerová ji chce prozkoumat, ale postup po skalní římse shledává příliš obtížným. S Jirkou Pelechem ji bez nesnází (až na to svinstvo, které nám při tom padá za krk) k jeskyňce vysadíme. Až pak začínáme uvažovat, že Ivana možná bude chtít i zpátky. Tvrdím, že hravě může seskočit, leč ona je jiného názoru. Když s Jirkou děláme opět výtah, tentokrát jedoucí dolů, trvám na snadnosti seskoku, a tak mě Jirka s Ivanou zvednou, abych své tvrzení dokázal. Shora se to vážně jeví jinak. Počkám, až se přátelé dosyta vysmějí, spouštím se co možná nejníž, a nemaje žádný lepší nápad, skáču. Místo do kotoulu přes rameno přecházím přes pravý bok do válení sudů, nicméně přežívám nezraněn. Z toho plyne naučení, že pohled zdola bývá přesnější.

       Když míjíme vykácené javorové křoví, napadá mě udělat si z poraženého stromku poutnickou hůl. Díky tomu dostanu příležitost naučit se od Ivany Kuglerové, jak se dá holí točit kolem sebe. Ivana s Vaškem Píchou posléze předvádějí souboj na lávce, ale protože ani jeden toho druhého ve skutečnosti do potoka shodit nechce, chybí tomu dynamika šermířů zpod Trosek.

       V době tradiční večeře pojídám tradičně zásoby na pokoji. Navíc jsem poněkud ospalý, protože dávám přednost spánku za tmy a bdění za světla. Usínám tudíž dříve, než začne sobotní noční rozprava. Až ráno se dozvím, že na ní vyřešili vše potřebné, aby mohli Cyril Brom s Vaškem Píchou sestavit žádost o grant od „Open Society Fund“. Shledávám, že ospalost je velmi příjemná vlastnost.

       V neděli se už všichni rozjíždějí domů. Rečkovi odjeli už časně z rána, ostatní se chystají posnídat a zamířit rovněž k domovům, pracovištím a tak podobně. Snídani (ze zásob) mám v sobě asi od sedmi hodin, a když už jsem dal tolik peněz za nocleh, připadá mi škoda nevyužít neděli k dalšímu výletu. Jirka Pelech, než se všichni rozhodli pro rozchod, uvažoval o Kozákovu, proto beru krosnu na záda a hůl do ruky, loučím se a mířím oním směrem.

       Zpočátku to vypadá dobře, pohybuji se šestikilometrovou rychlostí, pod zataženou oblohou se ani příliš nepotím a rodiče s dětmi na mě ukazují se slovy: „Hele, Krakonoš!“ První nepříjemnost znamená stavba autostrády v údolí Čertoryje. Navezený štěrk, zvlášť když teprve čeká na válec, činí cestu téměř neschůdnou. Druhá nepříjemnost na mě čeká, až vstoupím do Hruboskalska. Prší. Ruším další plány výletu a mířím nejkratší cestou do Turnova na nádraží. Když se však na život podívám z té lepší stránky, můžu si říct, že všichni vezli své deštníky a pláštěnky nadarmo, jen já ne.

       Cestou z kopce od Valdštejna, ponořen do úvah, kde bych měl zanechat svou hůl, náhle uklouznu. Nakláním se doprava, pode mnou odporné mazlavé bláto a o půl metru dál kraj cesty končí dlouhým prudkým srázem, po kterém bych se mohl pěkně kutálet a – beng, beng, beng – počítat stromy. Už to nevyrovnám. Vtom hůl v mé levé ruce vyletí, reflexivně švihnu zápěstím, jak jsem se to včera učil, hůl se mi otáčí před tělem a zákon zachování momentu hybnosti mě staví na nohy. Vždycky jsem tvrdil, že bojová umění pomáhají předcházet úrazům.

       Pod kopcem jsem opřel hůl o návštěvní řád ChKO a pokračuji k městu. Déšť sice přestal, nicméně nechci riskovat, že spustí znovu. Navíc jsem zřejmě trochu přecenil svou fyzičku a podcenil váhu krosny. Konec konců i bez návštěvy Kozákova stál literární víkend za to. Jestli se příští jaro sejdeme zase v Českém ráji, mohli bychom se podívat třeba do Hruboskalského skalního města – to málo, co jsem z něj zahlédl, nežli mne vyhnal déšť, vypadalo opravdu pěkně.