Interkom: Konkurs

V určený čas jsem byl na místě. V Adrii jsem nikdy předtím nebyl a místo konání nebylo vyznačeno nejlépe, tzn. bloudil jsem v dotyčné pasáži asi deset minut, než jsem dosáhl cíle. Byl jsem naveden postávajícími skupinkami mladých, nonkonformních lidí, potichu přežvykujících jakýsi text. Vstoupil jsem dovnitř a znovu jsem zapochyboval. Normální kavárna plná normálně se bavících hostů. Nikde žádní exhibující budoucí herci, ani látková židlička s nápisem Režisér. Chvíli jsem bezradně postával, čímž jsem vzbudil pozornost celé kavárny. Už díky tomu, že jsem byl relativně slušně oblečen - sám mezi vytahanými tmavými svetry, odlesky od lennonek a dýmem z ultrasilných cigaret. Už už jsem chtěl odejít, když z míst, ve kterých jsem původně tušil toalety, vyšla postava, která mi vrazila do ruky jakési lejstro. „Tohle vyplňte, tohle si namemorujte a vymyslete si scénku. Pak počkejte, až vás zavoláme. „ Ha! Posadil jsem se k barovému pultu - jinde místo nebylo - zahleděl jsem se na dotyčný papír a naivně si pomyslel, že v příjemném prostředí kavárny najdu zhruba dvě hodinky klidu a odreagování. Okolní svět pro mě přestal existovat. Objednal jsem si kávu, zaplatil jsem ji a v tu ránu jsem byl násilně vtažen do reality. 30 kč za presso bez cukru! No dobře. Konkurs není každý den. Znovu jsem se ponořil do memorování fantasticky uměle šroubovaného textu. Už jsem ho téměř uměl, když náhle do místnosti vrazila moje půvabná kamarádka. Tak jsem byl opět vyrušen, tentokrát příjemně. Zabředl jsem do příjemného rozhovoru o všem možném, jenom ne o filmu. Probral jsem se ve chvíli, kdy šel na řadu držitel čísla těsně přede mnou. V rychlosti jsem zjistil, že pracně nabiflovaný text jsem opět bezezbytku zapomněl. Tak jsem si ho opět nějak narval do paměti, během 30 vteřin vymyslel scénku, načmáral v rychlosti údaje do dotazníku a šel jsem na věc. Unitř vládlo intimní příšeří, rozfázované uměleckým osvětlením, které tmu dále prohlubovalo. U stěny stála krejčovská panna. Vedle v polostínu stála šikovně skrytá kamera, která tím pádem nerušila a neznervózňovala. U stolu v čele místnosti seděl vějíř příjemně působících lidí, kteří se stále usmívali, za což jim dle mého názoru patří obdiv. Po tom, co toho odpoledne zřejmě shlédli, bych čekal spíše pobledlé, strhané obličeje, se stopami počínajícího šílenství. Když si moje oči zvykly na přítmí, začal jsem rozeznávat jednotlivé obličeje v porotě. U stolku vpravo seděla skupinka lidí, z níž vyčnívaly sarkastické obličeje Jirky Pavlovského a Štěpána Kopřivy. Krátce jsme se pozdravili a Jiří mi po straně popřál všechno nejhorší. Byl jsem instruován, abych odehrál svůj part s výše zmíněnou figurínou. První přišla na řadu scénka. Zadání znělo: „Zahrajte, že do Vašeho bytu vtrhla příšera. Snažíte se ji přesvědčit, aby vás nezabíjela. Když se vám to podaří, provedete na ni ze zálohy vražedný útok.“ Zkrátka etudka jako víno. Sedl jsem si na židli u stolu poroty a sehrál zhruba toto: Čtu si doma a náhle se ve dveřích objeví krejčovská figurína se zřejmým úmyslem zabít mě. Předstírám, že napjatě sleduji každý její pohyb a tónem, kterým se uklidňují zuřící šílenci, se ji snažím přesvědčit, že když mi sáhne na život, nikam to nepovede, ať si vzpomene na ideály humanismu a podobné bláboly. Ona se uklidní a já jí skočím po krku. Než jsem se stačil rozehrát, byl konec scénky. Pak nastala druhá část tortury. „Pamatujete si tu větu?“ „Nó…“ „Tak o ní přesvědčte kamaráda.“ Bum. S tím jsem nepočítal. Byl jsem opět nasměrován k netečné figuríně. Mluvil jsem, mluvil a náhle černo. V polovině věty okno jak hrom. Byl jsem vlídným porotcem slovo po slově doveden do konce věty a bylo to. Otázali se mě, zda bych byl ochoten spolupracovat na tvorbě filmu i jinak. No jo, byl bych. Někdo má cestu do Hollywoodu nalajnovanou a někdo holt ne. Byl jsem propuštěn se slovy, že se možná ozvou. Takže se v hlavní roli dotyčné krátkometrážní horrorové komedie budete smát někomu jinému než mě. Toť vše.