Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

S velkým zájmem a sympatií jsem si v Interkomu č. 5/98 přečetl příspěvek Jana Vaňka jr. Dopisy z koše a na něj navazující příspěvek Michala Bronce Jednorožec vrací úder. Protože patřím k poměrně často trefovaným husám a protože díky několika dalším vtipným pasážím v Knihomorně Ikarie č. 7/98 došla nálada i mně, považuji za vhodné přispět svou troškou do tohoto mlýna.

       Podle mě je především nutné se zeptat, k čemu Knihomorna slouží. Pokud slouží k tomu, aby doplnila rozsah časopisu - dobrá. Má-li představovat komickou vložku - snad. Má-li však upozornit na špatné překlady a varovat čtenáře před tím, kdo odbývá svou práci, pak je zcela zbytečná, protože o něčem takovém tady nemůže být ani řeč a při tvrzení typu „Některá nakladatelství nám zvolna mizí v propadlišti dějin a zlí jazykové tvrdí, že jsme k tomu přispěli i my naší Knihomornou (a Vivisektorem),“ jsou prostě k smíchu.

       O nic takového se tady nejedná. Pokud by to tak mělo být, musel by zodpovědný redaktor s rubrikou skutečně cílevědomě pracovat a ne vzít vidle, naházet jimi příspěvky na stránku a zamnout si ruce, protože má uděláno.

       V Knihomorně se totiž pravidelně objevuje několik stejných jmen (plus průběžně některá jména jiná), a shodou okolností patří většinou překladatelům dobrým nebo lepším. (Podotýkám, že já sám se považuju v žánru sci-fi/fantasy za alespoň slušně průměrného a přestože jsem klidná povaha, některé věci namíchnou i mě.) Argument „jedná se o knihy, které lidé nejvíc čtou, a proto o nich také nejvíc píšou“ je sice hezký, ale neobstojí, protože je v přímém rozporu s tvrzením „Některá nakladatelství...“ viz výše. Funguje to tady prostě na základě „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“ a Knihomorna bije holí ty hodné pracovité a slušné psy, kteří se snaží posloužit, zatímco ty vzteklé, zablešené a zlé obchází obloukem, protože „těm už stejně nikdo nepomůže“. Nemluvě o tom, že by s nimi bylo strašně moc práce a nepříjemností, že?

       Uváděné příspěvky by se daly rozdělit zhruba do tří kategorií. V první by byly překlepy a tiskové chyby. Jen velmi neinformovaný čtenář neví, že takové chyby vznikají v průběhu výroby, častokrát třeba v okamžiku, kdy se dělají poslední korektury a při opravě jedné chyby vznikne chyba další. Tak vznikají ony „perly“ typu „To on po nás hodila ten kámen?“ (Howard: Conan 1. Přel. Jan Kantůrek. Odp. red. Alex André. ASFS, Knihomorna, Ikárie 5/98.)

       Čtenář to vědět nemusí, ale redaktor by to vědět měl, stejně jako to, že s takovými věcmi většinou nemá překladatel nic společného a mnohdy taková literní chyba uteče i velmi zkušenému korektorovi. Na podobné chyby narazíme samozřejmě i v Ikarii.

       Uveřejnit ovšem tuto větu s komentářem „Vskutku, ani Sudeťák by to nepřeložil lépe!“ to už je něco jiného. To je vědomě lživá informace. Věta chybu připisuje mně, a to s požehnáním redaktora rubriky. Tvrdí, že neumím základy češtiny. Proti něčemu takovému se musím zásadně ohradit, protože tisíce stran překladů, které mám za sebou, dokazují, že moje čeština je o něco lepší než čeština „Sudeťáka“. Podobných „per“ si Knihomorna zasadí do své válečné čelenky každý měsíc celou přehršli. To jsme se nasmáli!

       Druhý typ chyb jsou ty, které jako chyby vypadají, ale chybami nejsou. Háček je v tom, že takové věci by si měl redaktor rubriky ověřovat. Viz například ony skvělé „plechové prdelky“, o nichž píše Jan Vaněk. Zmínil bych se o podobném případu, uveřejněném v Knihomorně Ikarie č. 7/98: Pratchett, Gaiman: Dobrá znamení. Přel. Jan Kantůrek. Odp. red. Naďa Svobodová. Talpress. „...dokud za několik minut nenamířil na vedoucího semináře Normana Wheelera z oddělení interního auditu a nestiskl kohoutek.“ Je uveden ještě další úryvek, v němž je rovněž použit výraz „kohoutek“. Komentář říká: „Kromě kohoutku mohli klidně stisknout i slepičku, a stejně by jim to nebylo k ničemu. Aby to totiž vystřelilo, je třeba stisknout spoušť! Kohoutek se dá maximálně natáhnout. (Častá chyba už v prvorepublikových kovbojkách).“ I vy šibalové! To je sice hezké, ale významy slov se posouvají, mně se taky nelíbí „ředitel“, protože ten člověk řídí a neředí, a přece se to běžně používá, aniž by to někdo kritizoval. A co se týče toho kohoutku, cituji např. Velký slovník anglicko-český - Hais-Hodek, heslo happy - význam 4. trigger-(happy) soldiers - vojáci, kteří bez rozmyšlení stisknou kohoutek. Jak říkám, význam slov se posouvá a přispěvatel je třeba odborníkem na zbraně, nicméně čeština je zbraň trochu jiného kalibru a ten, kdo si věci neověří, by lépe udělal, kdyby mi nechal můj kohoutek a šel si někam honit jiného ptáčka. A znovu, jako v prvním případě, i tady bychom podobných kachen našli v Knihomorně víc.

       Co je platné, že se takové věci vysvětlí v kruhu scifistických přátel. Zhruba dvacet tisíc zbývajících čtenářů Ikarie si pomyslí „Ten Kantůrek, to je ale pitomec, u psí nohy, co to je za firmu, ten Talpress, že ho ty překlady nechá dělat?“

       Třetí kategorie chyb jsou ty skutečné chyby. Jesliže mně někdo vyčte, že jsem v průběhu knihy použil pro jednu divadení hru název, který zní pokaždé poněkud jinak (Knihomorna, Ikarie 5/98), je to moje vina, má veliká vina, mrzí mě to a jsem ochoten se kát. Kdyby se v Knihomorně jednalo vždy o chyby tohoto typu, seděl bych tiše v koutku, protože bych se cítil být husou potrefenou oprávněně a držel bych zobák. Předpokládám, že podobně se cítí i další Knihomornou postižení kolegové - překladatelé a byl bych rád, kdyby se i oni přidali se svou troškou.

       Shrnuto a podtrženo: Knihomorna, v níž příspěvky slouží jen k tomu, aby naplnily jednu stránku bez ohledu na to, zda postihují skutečné chyby, je k ničemu. Čtenáře jednoduše mystifikuje a zasvěcené nepobaví. Pokud by ovšem postihovala ty opravdu špatné překlady a škodila tak těm opravdu špatným nakladatelstvím, pak budu první, kdo řekne ano.