Interkom: OPONENTSKÝ POSUDEK

Specifikou překladu jednotlivých žánrů (speciálně jde-li o žánry tak řečené triviální literatury) se teorie nezabývá často. Volbu tématu lze proto jen přivítat. Tím spíše, že (a to budiž řečeno už na úvod a mimo celkové hodnocení) vzorek pro rozbor byl zvolen opravdu dobře. Aldissův Skleník je dost specifický, aby rozbor byl zajímavý, ale i dost žánrově typický, aby analýza byla přínosná. Poskytuje dostatečnou ilustraci všech jevů příznačných pro žánr (neologismy, cizí jazykové kódy, fiktivní idiomy a podobně), ale jako špičkové dílo žánru i něco navíc. Jedinou relativní nevýhodou je, že v případě Jana Vaňka jde o překladatele spíše příležitostného (nevím o jiném jeho knižně vydaném překladu), ale ideální vzorek neexistuje a výhody toho zvoleného jsou evidentně pádnější.

Během práce autorka zjistila, že při překladu bylo hojně přihlíženo ke staršímu překladu polskému, což její práci sice zkomplikovalo, ale také obohatilo: kromě větší šíře translatologické analýzy ji to nechtěně a mimo rámec teorie překladu posunulo vlastně do oblasti historie překladu. Autorka to vzhledem ke svému věku a menšímu napojení na komunitu fanoušků nemusí vědět, ale „výpomoc“ překlady z polštiny byla po jistou dobu poměrně frekventovaná (a často dopadala nesrovnatelně hůře než ve zvoleném případě). Toto období už (až na výjimky) skončilo, a tak je jistě vhodné mít po ruce důkladný rozbor podobného postupu.

Úvod práce je sympaticky nerozsáhlý: autorka chválabohu odolala sklonu rozhojňovat počet stran sáhodlouhými citacemi o dějinách a teorii žánru. Zvolené shrnutí je zcela relevantní vlastnímu účelu práce. Autorka čerpala z pramenů velmi efektivně a nedopouštěla se v podstatě žádných faktických chyb. Jedinou, kterou jsem našel, je název Bradburyho povídky Sound of Thunder, která vyšla česky v překladu paní dr. Jarmily Emmerové jako Burácení hromu, nikoli Zvuk hromu. Může ovšem existovat i jiný překlad, o kterém nevím.

Páteří diplomové práce je zevrubná translatologická analýza překladu románu Skleník od Briana Aldisse. Ta působí jednoznačně dojmem, že na ní autorka odvedla velké množství práce. Masa shromážděného materiálu byla zřejmě mnohem větší a po selekci zbyly opravdu jen ty nejzástupnější komparace anglického a českého - a k nim velmi často ještě i polského - textu.

Bez nejmenších pochyb tu bylo prokázáno, že překlad byl proveden sice se silným použitím překladu polského, ale se znalostí anglického originálu. Klíčem jsou přirozeně hojné fantastické termíny, kde inspirace polským překladem zřetelně převažuje nad vlastní překladatelovou kreativitou. Autorka zařazuje překlad jako záměrně komunikativní, provedený primárně s ohledem na cílového čtenáře toužícího po zábavě a takříkajíc další výpravě do krajů západní SF, kam mu předlistopadová knižní produkce umožňovala vstup jen střídmě. Svá tvrzení opírá o množství přesvědčivých ukázek a končí hodnocením, že překladatel volil velmi často správná řešení a neodvedl rozhodně špatnou práci, ale často lze zpochybnit její původnost. Kromě toho z analýzy vyplývá, že překladatel systémově obětoval styl a zaměřil se spíše na obsah a sdělnost.

Moje hodnocení nemůže být jiné, než že autorčiny závěry jsou korektně vyargumentované a správné. V jejich další interpretaci bych asi postupoval trochu jinak. Jde především o to, že podle mého názoru je pohrdání stylem a nadřazování obsahu mezi lidmi zabývajícími se SF způsobeno něčím jiným než úmyslnou touhou vydávat a číst pouze oddechovou literaturu. Spíše se věci mají tak, že „scifisté“, povětšinou technická inteligence, prostě mají vkus spíše názorný než literární a dělá jim potíže pochopit, že stylové umělecké prostředky jsou možná významotvornější než samy explicitní obsahy. Proto podceňují a pomíjejí nástroje typu zvukomalby, rytmizace a dynamizace textu, obraznosti a dalších - načež se upřímně diví, že české překlady nedosahují u špičkových děl kvalit originálu, ačkoli byl text převeden takzvaně „věrně“. Nicméně to už je výklad jdoucí zřetelně mimo rámec vlastní translatologické analýzy - a navíc takový, jaký asi může vyplynout výhradně z autopsie. V základním hodnocení se s autorkou shodujeme. Jestliže rozbor přinesl stejný závěr jako životní zkušenost, jaký lepší doklad o smysluplnosti analytické metody si přát?

Souhlasil jsem i s drtivou většinou hodnocení jednotlivých překladatelských řešení. Jen občas mi připadalo, že se autorka nechává příliš unést vlastní schopností definovat a kategorizovat jednotlivé kreativní metody a zahrnuje mezi ně i ty případy, kde je náhrada (činného rodu za trpný, čísla, vidu a podobně) nikoli tvůrčí metodou, ale holou nutností, protože český ekvivalent by při zachování původní struktury byl obsahově nebo častěji stylově defektní.

Za největší přínos celé práce považuji to, že jde o analýzu překladu, který má jistě své slabiny, ale s hrůzami, jež každoročně dostávají anticeny, se nemůže v žádném případě měřit - a který (snad mám dostatek zkušenosti, abych si to troufl tvrdit) je rozhodně viditelně nad průměrem v daném žánru. V porevolučních letech se v SF vše, co má funkční mozek, jazykovou kulturu a redakční či překladatelské zkušenosti, zabývá kritikou těch nejstrašnějších překladů, jaké si lze představit. A to přirozeně z důvodů čistě sebezáchovných. Kritika, navíc detailní kritika kvalitnějšího překladu je čímsi, na co lidé z praxe nemívají čas a prostředky, takže jde o výjimečnou práci, která by mohla slušným a dobrým překladatelům pomoci zlepšit jejich rozhled a postupy.

Bývá takřka folklorním zvykem na konci podobného posudku utrousit cosi o tom, jak úžasně je dotyčná práce přínosná pro praxi. Já si mohu podobnou obřadnost ušetřit a nahradit ji - jistě mnohem pádněji - tím, že autorku požádám, aby pokud možno práci zpřístupnila odbornému jádru fanoušků SF. Ty z nich, kdo se zabývají překladem (nemluvě ovšem o překladateli a odpovědné redaktorce dotyčné publikace), by mohla a měla zajímat.