Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Následující řádky nejsou recenzí, ale spíš subjektivním pohledem na jednu knihu bratří Strugackých.

       Jako mnoho čtenářů jsem ani já už skoro nedoufal, že ještě kdy u nás vyjde některá z dosud nepřeložených knížek Arkadije a Borise Strugackých. Když jsem pak přečetl prvních pár odstavců Města zaslíbených, znovu jsem si uvědomil, jak zvláštní knihy Strugačtí psali.

       Většina jejich románů je spíše příběhy myšlenek než událostí, děj v nich není tak důležitý jako věci okolo a hlavně dialogy. Do této skupiny patří i Město. Město, v němž žijí hlavní hrdinové, je tentokrát zcela nezakrývaně pokusnou laboratoří, v níž se provádí obrovský pokus na velkém vzorku lidstva. Postavy vystupující v románu jsou složité, je takový i Andrej Voronin, který se po počátečním váhání a odporu přidává na stranu stoupenců Geigerova nového popřevratového režimu, a je takový i sám Geiger, který není pouhým zlosynem osnujícím spiknutí, jakým je třeba don Reba (Je těžké být bohem).

       Kniha, jakkoli se mi líbila, na mě působila trochu dojmem nedokončeného díla - příliš mnoho zůstalo nevysloveno, příliš mnoho věcí nebylo podáno ani náznakem; jako příklad bych uvedl postavu Kurátora, o kterém není jasné, zda byl přidělen každému člověku ve městě nebo jen vyvoleným jedincům anebo zda se zjevuje (a on se skutečně „zjevuje“!) jen Voroninovi. Román mi připadal jako druhý díl trilogie, při jehož četbě čtenář už cosi ví a cosi se ještě musí dovědět.

       Hlavně jsem byl ale potěšen tím, že jsem si při čtení znovu vybavil atmosféru ostatních knížek těchto autorů; Město je totiž podobné jiným jejich knihám, Strugackých styl je prostě poznat, což je pocit, který při četbě mnoha k nám překládaných angloamerických autorů většinou nezažívám. Přitom je jasné, že Strugačtí se stali Strugackými (a tím i jistým pojmem v evropské SF) i díky tomu, že žili v nenormálních a panoptikálních poměrech sovětského Ruska s jeho tradicemi, kuriozitami politického života a (snad hlavně) hospodářskou mizérií každodenního života. Knihy jako Pohádka o Trojce nebo Pondělí začíná v sobotu, jakkoli nepatří k myšlenkově nejodvážnějším a nejoriginálnějším v jejich tvorbě, prostě nemohl napsat někdo, kdo o životě v Rusku jenom slyšel nebo tuto zemi navštívil jako turista (tím ovšem neříkám, že bych komukoli přál žít „pro inspiraci“ v poměrech jaké byly tam.)

       Jako člověk, který četl jejich romány ještě v době, kdy u nás bylo překladové literatury jako šafránu, se dívám na knížky Strugacký určitě jinak, než dnešní osmnácti- nebo dvacetiletí čtenáři a jako takový prohlašuji, že si jistě koupím i jejich další věci.