Interkom: Charles Duits: Ptah Hotep

Jak každý ví, fantasy je doménou Anglosasů a Francouzi nepíší žádnou, která by stála za žvanec tabáku. Dalo by se to umně zdůvodňovat literárněteoreticky, mluvit o anglofonní a frankofonní literární tradici, o jejich větších či menších sklonech k epice a lyrice, ale jako u Cimrmana je to taky to jediné, co se s tím dá dělat. Je to realita. Jenže krásné na lidském snažení je, že čas od času se najde někdo, kdo ve své neomalenosti není informován o tom, že něco nejde, a prostě to udělá. V případě nemožné a neexistující frankofonní fantasy právě tohle udělal Charles Duits, když začátkem 70. let napsal román Ptah Hotep.

Charles Duits (1925 - 1991) byl frankofonní autor, ale jak jméno prozrazuje, měl anglofonní, konkrétně americké předky. Patřil okrajově k surrealistické skupině, i když spíš jako teoretik. Napsal několik esejů o surrealismu obecně a především pak o André Bretonovi. Román Ptah Hotep vydal v roce 1971 (tedy velmi dávno po Hobitovi, poměrně dávno po Pánu prstenů a šest let před Silmarillonem). Kniha vyšla zcela mimo SF edice a dění a evidentně se na ní od prvního autorova slova po poslední redaktorovo imprimatur podíleli pouze samí lidé, kteří o SF a fantasy nevěděli o mnoho víc, než že existuje. Dokonce i komunitě fanoušků SF ve Francii trvalo devět let, než ji objevilo publikum širší než obvyklý kroužek scifistických vševědů. Teprve v roce 1980 totiž knihu Gérard Klein reeditoval ve své proslulé řadě Présence du Futur, a to kvůli rozsahu ve dvou svazcích. Obálky byly na rozdíl od prvního vydání, na němž byla bílá plocha s nápisem opatřena jen jakousi nicneříkající šmouhou, vyšperkovány skutečně vynikajícími kresbami Bretonce Jean-Yvese Kervevana, ale zato zohyzděny tím, že na přední straně je tisková chyba v titulu knihy. Nicméně Ptah Hotep se vydal do světa organizované SF se všemi jejími interními hodnoceními a žánrovým vkusem - a rychle si získal pověst nejlepšího kousku paralelních dějin, jaký kdy byl francouzsky napsán, a jednoho z nejlepších v celosvětovém měřítku, i když o tom svět zatím jaksi neví.

Kniha je psána jako shrnutí životních osudů hrdiny, v době jejího napsání druhého nejvyššího hodnostáře říše, dedikované samotnému vládci a určené pro poučení všem. Líčí příběh mládí Ptah Hotepa, který byl intrikou připraven o trůn v jedné ze součástí širší říše, potom dlouho putuje po světě, poznává všemožné lidi, jeho charakter a životní postoje se tříbí a on nakonec sehraje významnou roli ve válce končící tím, že se říše zmítaná problémy sjednotí a zbaví se barbarských nájezdníků ze severu. Text je prošpikovám ironickými, veselými i trpkými postřehy o lidské povaze, ale i sebereflexí staršího muže, který z výše nabytých zkušeností hodnotí vlastní mládí, jeho sílu i poklesky.

Především je ale třeba se zmínit o světě, do kterého je děj zasazen. Začněme tím, že bezpečně jde o svět paralelní s naším, v němž se ale (zřejmě až do naší současnosti) udržela středomořská civilizace antického typu. Křesťané byli poraženi a stali se jednou z mnoha polyteistických sekt, které Duitsův multikulturní svět absorbuje. Kultura, světonázor i religiozita jsou tu výsledkem splynutí řeckých, římských, egyptských, arabských, maloasijských a středně i dálněvýchodních prvků. Pravou filologickou detektivkou je v textu nalézat jména, jak osobní, tak místní, protože autor je uvádí deformovaná, jak by asi deformovaná být mohla po mnoha staletích splývání středomořských kultur. Jako vzorek uvádím celé rozvětvené jméno hlavního hrdiny se všemi přídomky: Ptah Hotep, božské dvojče Císařovo, Hórijec, král Sichelu, dědičný vévoda hamský, miláček Frodity, chráněnec mudrců, původní patricij rúmijský, Lucinid, triumfátor z natenborgské pláně, Vznešený.

Některá jména jsem dešifroval až na čtvrté čtení románu, u jiných váhám dosud. Iskandriana je Alexandrie, Rúmijci jsou Římané, Frodita a Uenon jsou Afrodité a Venuše. Poněkud větší dřina je zjistit, že Xul je Iulius Ceasar, Og je Octavianus, Is a Miria jsou zpohanštělí Ježíš a Marie. Předlouho mi trvalo, než jsem zjistil, že Unebo, vzhledem ke své podsvětní funkci, asi bude Anubis, a tak dále a dále.

Ještě těžší je najít bod, kde se dějiny rozvětvily. V textu je naštěstí rozeseto pár zmínek o dvou měsících a o trojí katastrofě, která změnila tvar Středomoří. Měsíce tu jsou ovšem vzývány jako štíty válčících rozhněvaných bohyň. Jak se zdá, Středomoří se po sesmických otřesech způsobených přitažením nového měsíce zaškrtilo uprostřed jako přesýpací hodiny a vznikla dvě moře spojená průlivem. Nicméně paralelní dějiny začaly už předtím: Octavianus vyhnal křesťany z Říma a nastolil dynastii Hecathontidů. Ti pak vládli Římu, vlastně v těchto dějinách rúmijské říší, po deset generací, načež přišla ona zmiňovaná Tři kataklyzmata. Potom už šlo vše jako po másle: říše odolala barbarům ze severu, Konstantin definitivně potřel křesťany a antika dál vládla více než tisíc let. Načež opožděně přišla invaze Nemurijců (zřejmě Germánů). Ti rúmijce oslabené vnitřními rozpory porazili, rozťali říši vedví a oddělili západní a východní část od sebe. Teprve po dvou stech let úpadku nastoupil na západě na trůn Hagamon IV. a stát začal sílit. Děj knihy se odehrává právě v tomto období, kdy Ptah Hotep, evidentně Egypťan, ovšem se smíšenou římskou, to jest rúmijskou krví a rodokmenem říšského patricie, přijde o svůj trůn a jako tulák putuje světem, dokud si nedobyde slávy a po společném vítězství nad Nemurijci se nespojí s císařem, aby od něj dostal vládu nad východní částí impéria. Děj je ovšem nesrovnatelně složitější. Leckdy je pernou dřinou přijít na to, kdy jsme na místě, které existuje v našem světě, a musíme dešifrovat jeho jméno, a kdy se nalézáme na místě, které vinou změn středomořské topologie existuje jen v Duitsově světě, takže podobná námaha je zbytečná. Pokud ovšem na podobné bádání nemáme náladu či vzdělání, dá se román bez potíží číst i jako svižný dobrodružný příběh.

Snad se ještě sluší zdůraznit, že ačkoli autor zřejmě není zamilován do naší technické civilizace, nestaví tu svou se zdviženým ukazovákem jako cosi ideálního. Předestírá alternativní svět rozvinuté antiky v monumentálním a hrdinském světle, ale i se vší špínou a ubohostí. Nevykresluje lepší svět (i když jemu osobně by se možná líbil víc než ten náš), vykresluje svět, který je prostě jiný a z lidského hlediska stejně cenný.

Duitsovo monumentální dílo je složeno z mnoha vrstev. Pozadí paralelních dějin je provedeno s nevídanou důkladností, ale přitom tak úsporně, že téměř nic se čtenář nedozví zadarmo a všechny údaje musí pečlivě vybírat mezi řádky zrnko po zrnku. Příběh je hrdinský, ale vůbec ne patetický, rychlý, ale přitom zbavený nepravděpodobných řešení špatných situací, jaká většinou charakterizují dobrodružnou literaturu. Jazyk je kapitolou sám pro sebe a světonázor díla je čímsi, co se vídá jednou za generaci. Výsledkem je román, jaký se dá číst znovu a znovu, aniž by unavil.

Závěrem bych si dovolil vypíchnout ještě jednu jeho nenápadnou ale důležitou vlastnost. Významným, i když často opomíjeným rysem fantasy je, že vytváří svět jedinečných věcí, protiklad světa našeho, který je plný věcí multiplikovaných po statisících. Když ztratíte Vládnoucí prsten, nemůžete si pro nový zajít do supermarketu. Dokonce ani sám jeho tvůrce nemůže vyrobit nový, protože on neobjevil technologii jeho výroby, on do díla dal kus svojí osobní neopakovatelnosti. Duits, který toho evidentně o kánonu fantasy věděl pramálo, paradoxně dovedl tuto vlastnost ještě dál. Netýká se totiž jen rekvizit díla (v románu není žádná magie a nadpřirozeno, nebýt toho, že jde o paralelní dějiny, byl by to čistě historický příběh), ale i díla samotného. Samotná kniha je neopakovatelný solitér. Nebudou žádná pokračování, žádné mapky, žádné chronologické tabulky, žádné seznamy vládců, žádné bestiáře a slovníky. Zůstane jen Ptah Hotep: čistý, průzračný a jedinečný střípek informace ze světa jiného, než je ten náš.