Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Vždycky, když za dob dávno minulých byly na Parconech udělovány ceny dílům západních autorů, cítil jsem nespravedlnost toho, že za tyto „kapitalistické“ autory přebírají ceny nějací úředníci státních, a tedy „socialistických“ nakladatelských podniků. Jaké měl vlastně takový úředník zásluhy na tom, že třeba Bradbury napsal vynikající povídku? Důvodem bylo, že se zasloužil o to, aby tato povídka u nás vyšla. Ale copak to jeho případné úsilí nebylo jeho pracovní náplní, za kterou byl placen? Nebyla to spíš jeho pracovní povinnost vydávat kvalitní knihy? Chápal bych, kdyby dostal od fandomu důtku za to, že vydal špatné, nebo nevydal dost dobré knihy, ale tohle mi připadalo nespravedlivé.

       Na letošním pražském Knižním veletrhu byla porotou Akademie jako nejlepší horor roku 1997 oceněna povídka H. P. Lovecrafta „Stín z času“ (titulní povídka posledního, tj. 11. svazku sebraných spisů H. P. L. vydaného nakladatelstvím Zlatý Kůň). Když jsem byl jako nakladatel vyzván k převzetí ceny, přiznám se, že jsem byl naprosto vyveden z míry, protože jsem něco takového nečekal. Vůbec mě nenapadlo, že by povídka mohla získat cenu. Ne proto, že bych si myslel, že není tak dobrá (to bych ji přece nevydával), ale proto, že jsem ji podobně jako ostatní Lovecraftovy práce považoval za „klasiku“. Za něco, co sice má určitou a jistě ne malou obec obdivovatelů, ale přece jenom za něco, co nemůže mít odezvu v širších čtenářských kruzích, za něco, co zdaleka nemůže konkurovat akčním hororům, které více odpovídají naturelu dnešního, díky televizi a filmu mnohem otrlejšího čtenáře.

       Udělení ceny mě tak nesmírně potěšilo, že teprve když jsem ji na podiu přebíral, nejasně jsem si uvědomil, že na mne padl stín těch, které jsem odsuzoval za přebírání cen v těch naštěstí už nenávratně minulých dobách. Cenou jsem byl tak překvapen, že jsem ani nebyl schopen v tom krátkém okamžiku se vzpamatovat natolik, abych splnil svou povinnost a vyslovil zasloužený dík všem těm, kteří se o ni zasloužili: autorovi, překladateli a ilustrátorovi.

       Z nich bych alespoň nyní na tomto místě chtěl zvlášť připomenout překladatele Františka Jungwirtha, který se bohužel ocenění svého překladu už nedožil. Zemřel vloni v samotě svého holešovického činžovního bytu, ve kterém žil řadu let sám jen se svým stařičkým psacím strojem, obklopen zaprášenými haldami knih a slovníků, z nichž už nebyl schopen nic přečíst bez použití silné hodinářské lupy přiložené těsně k oku, a kterou proto musel mít stále při ruce…

       K jeho zásluhám patří nejen vynikající překlad „Stínu z času“ a řady dalších Lovecraftových povídek, ale i objev Lovecrafta pro českého čtenáře vůbec. Je to už téměř třicet let, co se mi v povídkovém souboru „Lupiči mrtvol“ (edice Kobra) dostala do ruky první Lovecraftova povídka „Hrůzný stařec“. Svou hitchcockovsky laděnou atmosférou mě upoutala tak, že jsem se k ní od té doby vrátil ještě několikrát a pokaždé znova mě na ní fascinoval autorův „úsporný“ styl, jeho schopnost použitím několika kratičkých žargonových vět a roztržením příběhu do několika „kapitol“ dosáhnout zhuštění příběhu a vytvořit hrozivou atmosféru obklopující osamělého starce. (Přitom to, co je v příběhu nadpřirozené a hrozivé, si vlastně čtenář sám domýšlí. Autor mu jen poskytne několik naprosto reálných náznaků a promyšleně mu nechá pauzy, aby měl čas vše nadpřirozené si sám domyslet.) Nevěděl jsem, kdo povídku přeložil, protože jméno překladatele bylo naprosto neznámé. Teprve když jsem se poprvé setkal s panem Jungwirthem, a on se mě ptal, odkud znám Lovecrafta, dozvěděl jsem se, že tento překlad byl jeho dílem. Ale vzhledem k tomu, že výběr povídek do souboru „Lupiči mrtvol“ sám prováděl, z obavy, aby mu nějaký závistivec nevytýkal, že sám sobě dohazuje práci, uvedl se pod pseudonymem.

       K povídkám, které překládal, měl vždy téměř důvěrný vztah - jakoby je prožíval. Proto také odmítl přeložit některé povídky, které v něm vzbuzovaly nepříjemné asociace. Jednou těch odmítnutých povídek byl Arthur Jermyn, kde mu vadily asociace vížící se k roku 1969. Překlady povídek mu trvaly dlouho, ale zato byly vždy naprosto perfektní (připomenu namátkou jen překlad „Barvy z kosmu“, kterého si velmi cenil).

       Z výše uvedené trojice lidí, kteří mají na úspěchu povídky „Stín z času“ svůj podíl, dnes tedy žije už jen Kája Saudek, který podle povídky nakreslil obálkovou kresbu. On měl proto převzít cenu a ne já, a tímto se mu ještě jednou omlouvám za to, že jsem cenu na podiu usurpátorsky převzal a jemu jen poděkoval. Přisvojil jsem si zásluhy, které mi nepatřily. Přitom mou jedinou „zásluhou“ bylo jen to, že se mi Lovecraftovy povídky líbily. A líbily se mi tak, že jsem si je toužil přečíst všechny, ale protože jsem nevládl dostatečně cizím jazykem, nezbývalo mi, než si je nechat přeložit, a když už byly přeložené, tak proč je nevydat a nepodělit se o případný požitek z četby s někým jiným? Není to žádná moje zásluha, je to jen to, čemu se říká „z nouze ctnost“.

       „Mloka“ jsem předal tam, kam skutečně patří a kde si myslím, že je jeho pravé místo. Je na poličce v ateliéru mistra Káji Saudka, kde dělá společnost svému o pár let staršímu kamarádovi. (Tím o pár let starším kamarádem jsem nemyslel Káju, ale druhého mloka!)