Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       Na satelitních programech už nějakou dobu běží americký seriál Milénium, jehož některé epizody jsou i u nás k sehnání na videokazetách. Jeho realizační tým je v mnohém shodný s tím, který stál u zrodu veleúspěšného cyklu Akta X, a příbuzností mezi oběma projekty je víc.

       Milénium je název pracovní skupiny vynikajících vyšetřovatelů a expertů, která se specializuje na objasňování zvlášť brutálních zločinů, hlavně masových vražd. Tito odborníci vycházejí z teorie, že konec tisíciletí je dobou, kdy takovýchto zločinů nápadně přibude, přičemž nevylučují ani možnost, že za některými z nich by mohly stát i blíže nespecifikované síly Zla z jiných dimenzí.

       Autoři seriálu nezůstali svému záměru nic dlužni a Milénium je skutečně podívanou spíš pro silné nervy - zločiny jsou skutečně bestiální, často jsou páchány na ženách atd. Celkově by se dal seriál označit za zdařilý (i když kvality Akt X nedosahuje).

       Co se ale realizačnímu týmu totálně vymklo z rukou, jsou scény ze soukromí hlavního hrdiny Franka Blacka (Lance Henriksen, hrál např androida v 2. dílu Vetřelce). Scénáristé chtěli patrně oslavit kult spořádané americké rodinky - vzorného taťky, mamky a jejich ratolesti - a nechtěně vytvořili spíše její parodii. Dokud Black pracuje, je to sympatický tvrdý chlapík, kterému to pálí a který má úspěchy i proto, že má empatické schopnosti. Odpoledne nebo večer se ale vrací domů, v předsíni políbí svoji manželku, která ho denně přivítá slovy: „Miluju tě, miláčku, co bylo dnes v práci?“, na což on jí ale logicky nemůže po pravdě odpovědět, protože se celý den díval na rozporcovaná, vykuchaná nebo bezhlavá lidská těla. Každý večer jako správný taťka čte Frank svojí malé dcerce před spaním pohádky, přičemž mu u toho často před očima defilují obrazy a výjevy z piteven, věznic nebo některého místa činu. Sem tam mu někdo zavolá nebo pošle e-mail, že vrah, kterého hledají, zabil a zohavil další lidi, a Black se přitom usmívá a houpá na koleně svoji holčičku a povídá jí, že teď „bude muset na chvilku odejít pracovat“. Občas mu z roztržitosti vypadnou z obálky fotografie (většinou velké a barevné) zohavených obětí, a on je musí před zbytkem rodiny rychle strkat pod ubrus nebo přikrývat novinami.

       Tyto a podobné výjevy jsou něčím, co divák autorům Milénia těžko může odpustit, protože Black se v těchto domácích selankách zvrhává v nechutnou parodii „citlivého drsňáka“, a tak dochází k situacím, jako je ta z epizody „Soudný den“, kde je celý vyšetřovací tým ochromen a úplně vyveden z konceptu nálezem zaživa (!) pohřbeného člověka; ve ztemnělé kanceláři policista říká třesoucím se hlasem Blackovi, že za 18 let práce u policie nezažil něco tak otřesného (a scéna s nálezem rakve se živým člověkem je skutečně děsivá!) - Black mu stejně pohnutým hlasem odvětí něco v tom smyslu, že to nebylo horší než pohled na jeho dceru, která právě leží v nemocnici s chřipkou a lehkým otřesem mozku!! Co dodat?

       V Miléniu se dopustili chyby, před kterou varoval už Raymond Chandler (v eseji Prosté umění vraždy): vybavili totiž hlavního hrdinu - vyšetřovatele - rodinou a rodinným životem, prvky v tomto žánru jednoznačně rušivými. Tím se bohužel i v Miléniu potvrdilo, že filmy a seriály se v Americe „vyrábějí“ a „šijí na míru“ tak, aby byly poplatné vkusu publika, které je zpovykané a rozmazlené z toho, že má denně na obrazovce přesně to, o co si řekne a co si svými „peoplometry“ (či jak se ona podivná a nesmyslná zařízení krásně česky jmenují) na scénáristech a režisérech vydupe.

       Škoda!