Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Před časem jsem v Interkomu 3/98 narazil na článek Michaela Bronce nazvaný Jak se překládal Poslední jednorožec, a i když tomu jeho autor možná nebude věřit, se zájmem jsem ho přelouskal až do konce, přestože jsem knihu jako takovou nečetl (je to hanba, ale přiznávám se k tomu). Nejspíš to bude tím, že jako příležitostného překladatele mne zajímá, jak se kolega vypořádal se štrapácemi, které musím také čas od času řešit. Tímto článkem nechci zakládat tradici, že budou překladatelé o svých počinech psát rozsáhlé stati, kterými budou nezasvěcené čtenáře Interkomu mučit. Ostatně, myšlenka na jeho napsání je podstatně starší než moje setkání s článkem Broncovým. Prostě si podobně jako on namlouvám, že jsou čtenáři, kteří chtějí o knížkách vědět něco víc, a ta iluze je tak silná, že mne donutila sednout a napsat svůj první příspěvek pro Interkom (ostuda č.2).

       

       Na úvodních stránkách posledního románu Roberta Holdstocka, Brána ze slonoviny, brána z rohu, se dá najít jakási `poznámka vydavatele', v níž stojí: Autor Robert Holstock a překladatel Petr Kotrle se dohodli, že verze této knihy, kterou předloží českému čtenáři, se bude v některých pasážích lišit od anglického a amerického vydání. Dovedu si představit, že některé lidi bude tato poznámka provokovat. Dovedu si představit i takové, které bude zajímat, v čem ty blíže nedefinované odlišnosti spočívají. Právě jim je tento článek určen.

       Moje první setkání s románem Brána ze slonoviny, brána z rohu - snad se shodneme, že bude praktičtější, když nadále budu román nazývat pouze vlastním pracovním názvem, tj. Brány - bylo časově vzdáleno jen několik hodin od prvního, nezapomenutelného osobního setkání s autorem na Parconu `95 v Ústí nad Labem. Tenkrát měl podobu nemnoha stran v bloku formátu A4, počmáraných zcela nečitelným rukopisem, přičemž nejsrozumitelnější byl jakýsi velký kruh s čárami pospojovanými jmény hrdinů, o němž autor prohlásil, že je to základní dějové schéma. Raději jsem se spokojil s informací, že nová kniha bude o Christianovi Huxleym v dobách, kdy byl šťastný, v dobách, než z něj Les udělal zvíře. Nicméně již tenkrát jsme se dohodli, že jakmile bude rukopis knihy hotov, autor nám (v tomto případě myšleno vydavatelství Polaris) jej dá k dispozici, aby české vydání nebylo nijak opožděno za anglickým.

       Holdstock není žádný psavec, a tak se termín dokončení románu neustále posouval. Naděje začala svítat někdy koncem roku 1996 a v únoru 1997 mi Holdstock svatosvatě slíbil, že rukopis dává do obálky a posílá. Jenže týdny plynuly a nedělo se nic. Znaje kvality poštovních služeb (ale vyhýbaje se myšlenkám na nejhorší), počkal jsem ještě nějaký čas, než jsem se odhodlal do Anglie zavolat a opatrně se zeptat, kde se stala chyba. Viditelně (nebo spíš slyšitelně) mrzutý Holdstock mi oznámil, že vydavatel (Harper Collins) požaduje přepracování a především zjednodušení první části knihy, čemuž se sice zprvu bránil, ale nakonec to udělal a nyní uznává, že zásahy textu prospěly, protože se oprostil od věcí, které byly nepodstatné. Jelikož jsem byl zvědavý, co na Holdstockově textu - téměř nikdy ne jednoduchém - mohlo být pro anglického vydavatele `příliš složité', a taky mi ho bylo trochu líto, požádal jsem ho, jestli by mi původní verzi první části neposlal zároveň s konečnou podobou rukopisu. Vzpomínám si, že někdy krátce poté mne poprvé napadlo, že by nemuselo být marné přeložit i původní verzi a `fajnšmekrům' ji nějakým způsobem poskytnout, třeba přes Internet.

       Konečně přišly dvě tlusté obálky s rukopisem. Bylo to příjemné, vrátit se na stará známá místa, ke starým známým postavám, a dívat se na ně z jiných úhlů. Opět jsem nad Holdstockem řešil z dřívějška známé dilema - číst rychle, abych věděl, jak všechno dopadne, nebo číst pomalu, aby mi ten požitek vydržel na dlouho? Ale přeci jen to tentokrát bylo trochu jiné…

       Jednak mne zajímalo, jak autor vyřeší problém, s nímž se musí poprat každý autor, který se v jistém okamžiku rozběhlého a zavedeného cyklu rozhodne vrátit se v dalším díle před původní začátek. Čím neobvyklejší je jeho svět, tím složitější rozpor musí řešit. Má znovu uvádět čtenáře do situace, protože musí počítat s tím, že budoucí čtenáři budou dodržovat vnitřní chronologii cyklu, takže dílem, který fakticky vyšel jako čtvrtý v pořadí (v tomto případě), budou četbu začínat? Nebo nemá své věrné nudit opakováním něčeho, co už znají, a má psát tak, jako by čtenář byl s rekvizitami jeho světa již obeznámen?

       A jednak mne zajímalo, v čem se budou původní a definitivní verze lišit. A zjistil jsem - což se dalo čekat - že obě otázky spolu souvisejí.

       Neuposlechl jsem Holdstockovo výslovné přání, abych se k původní verzi první části vrátil až po přečtení celé knihy, a průběžně jsem je porovnával. Díky tomu jsem základní rozdíl brzy pochopil. Z textu byly vypuštěny mnohé odkazy na osoby a věci, které s hlavním dějem přímo nesouvisely. Škrtům padly za oběť především veškeré zmínky o Wynne-Jonesovi, Urscumugovi a tajném deníku; zmizely některé kratší i delší pasáže týkající se Stevena Huxleyho, včetně těch, které popisovaly, jak přišel k útržku z otcova deníku, jímž prakticky začíná Les mytág.

       Jak jsem dál četl a srovnával, začínalo mi být vypuštěných pasáží čím dál víc líto. Vždyť právě ony často nevysvětlené, matoucí odbočky od hlavního proudu (nejlépe reprezentované chaotickými zápisy z otcova deníku) jsou jedním z koření Holdstockových knih. A pak tu byl ještě jeden nepřehlédnutelný aspekt. Co si má, hergot, myslet čtenář, který z Lesa mytág i z Lesa kostí moc dobře ví, že starý Huxley celou dobu chodil do lesa s kolegou Wynne-Jonesem, a najednou po něm v textu všímajícím si stejného období nenajde ani zmínku? Svým způsobem jsem požadavky vydavatele chápal - koneckonců od prvního vydání Lesa mytág uplynulo v Británii 13 let; i čtenáři se za tu dobu trochu změnili. Na druhou stranu jsem neviděl důvod k obavám, že by se český čtenář v původní verzi nevyznal, naopak se mi zdálo, že by ji ocenil víc. V tu chvíli se nabídla myšlenka: co takhle převzít do českého vydání původní verzi? Jenže některé pasáže skutečně nutné nebyly (obzvlášť scéna, jak si rozčilený Steven trhá list z otcova deníku mi připadala násilná) a navíc původní zakončení první části posouvalo celý děj knihy někam, kde určitě být neměl (o tom později). A pak přišlel ten spásný, nicméně trochu kacířský nápad - co takhle udělat speciálně pro české vydání jakousi kompilaci obou verzí?

       Proto jsem v polovině května 1997 napsal Holdstockovi dopis, v němž jsem podrobně rozvedl své názory na jednotlivé změny a opatrně mu naznačil svou představu. Dopis tenkrát končil nějak takto: Možná si řekneš, že jsem drzý, když se tě snažím přesvědčit, abys změnil verzi své knihy, kteru již považuješ za definitivní. Ale když už jsem četl původní verzi, cítím prostě potřebu ti říct - jako čtenář a obdivovatel tvých knih - že bych uvítal, kdyby některé pasáže zůstaly tak, jak byly, než jsi je změnil. Jestli mi rezolutně odpovíš NE, nikdy víc se o tom nezmíním. Ale doufám, že to neuděláš. Doufám, že bychom to ještě mohli nějak provést. Když se od sebe mohou lišit britské a americké verze knih a filmů, nevidím důvod proč by nemohla být jiná - v tomto případě - česká verze.

       K mému úžasu mi Holdstock dal volnou ruku k tomu, abych podle vlastního uvážení zpětné úpravy udělal - pokud se tím nenaruší souvislosti na jiném místě konečné verze.

       Úpravy jsem vybral, poslal je Holdstockovi ke schválení, zkonzultoval je s ním telefonicky (to byl účet!) a nakonec i osobně, při chvatném setkání nad pintou piva v jeho oblíbené hospůdce nedaleko Forbidden Planet, mekky nejen londýnských fanoušků SF&F. Jestli textu prospěly, mohou posoudit pouze ti, kteří si Gate of Ivory přečtou v originále, nebo ti, kteří si dají tu práci, že si sami udělají rekonstrukci z výčtu, jenž bude následovat. Jiné třeba zaujmou pasáže, které v původní verzi byly, ale do české se nedostaly - buď za to podle mého mínění nestály, nebo to prostě nešlo. Uvedená čísla stran se vztahují samozřejmě k českému vydání.

       

       První porci pro milovníky zápisů z Huxleyho deníku autor naservíroval již do prologu, ale i mně to připadalo jako zbytečně těžký kalibr na úvod, a tak v české verzi nejsou, přestože právě ony měly původně plnit vysvětlovací funkci. Původní verze zněla takto (viz str.11):

       

       … Někoho jsem tam nechal a chci ho znovu najít.

       Seděl jsem ve vysoké trávě, poslouchal tajemné zvuky vycházející z hloubi lesa, a hlavou se mi honily útržky z otcova deníku, slova napsaná v dávné minulosti, kdy toto místo s vášnivou zvědavostí zkoumal a kdy začínal chápat jeho cizost.

       12.září '31: Dnes jsem nalezl další důkaz, že Ryhopský les má časovou kontinuitu. Nemám nejmenší pochybnosti, že se jedná o prvotní, prapůvodní hvozd, nezměněný a nedotčený od doby, kdy zde po poslední době ledové vyrostl a vyzrál. Je to nevelký les, v jehož okrajových partiích se v historických dobách možná lovila zvěř; dovede se však bránit vyvoláváním iluzí, klamů a zmatku. Váhám, zda Ryhopskému lesu přiznat schopnost vnímat, ale v jistých chvílích, kdy se ubírám stezkami v hloubi lesa, pak pocítím zmatení svých smyslů a najednou zjišťuji, že se vracím k jeho okraji, se mi zdá, že slyším šepot a smích, jako by les skutečně žil a vysmíval se mi. I v okrajovějších částech lesa dochází do jisté míry k časovénu zkreslení. Je to tak, jak jsem tušil. Aura vytvářená prvotním lesem má na podstatu rozměrů značný vliv. Pokud směrem do hloubi lesa roztahování prostoru a času sílí, určitě se tam dají najít bizarní a prastaré krajiny!

       Les, který se brání. Les, který existuje od počátku času. Pokladnice, která se majestátně, zlověstně tyčí na dolním konci louky, na kterou se každý den dívám, když ve své pracovně v Dubovém srubu píši.

       

       4.dubna '32: Nedokážu sice proniknout do Ryhopského lesa hluboko, zato začal hluboký les navštěvovat mne. Zhmotnělé sny! Zhmotnělá minulost. Zahlédl jsem postavy, kterým říkám `Hoodové', postavy zelených panáků, které mne sledují z houští; zahlédl jsem řeckého bojovníka a keltské postavy všech typů, včetně muže se psem, který je vysoký jako kůň, a drobné, lehkonohé ženy s kaštanovými vlasy a elfími rysy. Jsou mýtické a zároveň mystické. Začal jsem pro ně používat výraz mytágo, který vznikl ze slov `mýt' a `imago', obraz mýtu. Ryhop těmito podivnými formami života oplývá.

       

       Podivné formy života! Dovedu si představit, jak by se můj dobrý přítel Gwyr, vykladač jazyků (více o něm později) urazil, kdybych ho takto popsal.

       Tyto myšlenky z Huxleyho deníku, fragmenty mého otce, byly tím, co mne nakonec vylákalo k okraji lesa a pobídlo, abych do něho udělal první krok. Zdá se mi, jako by to bylo dávno, zpátky ve světě mého dětství a v domě, v němž jsem s mladším bratrem Stevenem vyrostl.

       Jsem rád, že jsem našel dům prázdný, byť tu nedávno někdo byl, nejspíš bratr Steven. Každopádně nemám na psaní mnoho času.

       A teď, když jsem tento příběh uvedl, musím začít vzpomínkou…

       

       Těm, kteří knihu četli, může poslední odstavec připadat zmatečný, ale vše se později vysvětlí.

       

       strana 14: z konečné verze byly vypuštěny 3. a 4. odstavec Huxleyho zápisu v deníku (kvůli Urscumugovi?)

       

       strana 24 dole: z konečné autorské verze byla vypuštěna zmínka o Wynne-Jonesovi, takže věta zní: …předtucha významu, který vyjde najevo o mnoho dní později, až se jej otci podaří interpretovat.

       

       strana 25, 1. odst.: v konečné verzi byla vypuštěna pasáž: …ale v místě, kde byla skříňka poničena a dřevo rozraženo, Chris zahlédl matně hnědou barvu něčeho koženého, co bylo za knihámi schováno…

       Takže to, pro co vzápětí sahá, není tajný deník, ale jeden ze svazků `veřejného' deníku. Vyrušen je stejným způsobem.

       

       strana 29: Tak tady to bude složité. Kapitola, která zde začíná (původně druhá, protože Prolog byl později rozdělen na dvě části), začínala původně úplně jinak:

       

       Dobrý přítel Gwyr, o němž později uslyšíte víc, mi řekl, že pocítím velkou úlevu, když svěřím matčinu smrt papíru. Měl pravdu. Popsal jsem ji tak, jak si ji z té doby pamatuji, s minimem přehodnocování a dodatečných úvah, i když některé se pominout nedají. Jak pravil Gwyr, když hranice hoří, nebraň se slzám a netrap se tím, že dřevo je zelené. A protože mi ten den již nepatří, vzal jsem si Gwyrovu radu k srdci a vyprávěl jsem o něm jiným hlasem. Přesto jsem tentýž chlapec, který se snažil život zachránit, ale nepodařilo se mu to; ten, jehož Kylhuk poznamenal.

       Tyto stránky jsem potom smotal, svázal a zabalil do čisté jelení kůže. Jsou to ty nejcennější. Chci je uschovat - spolu se zbytkem příběhu - do výklenku ve sklepě Dubového srubu, kde možná kdysi Huxley přechovával svůj tajný deník. (Ano, Huxley! Tak teď otci často v duchu říkám, když na něho myslím.)

       

       Snad se shodneme, že zatažení Gwyra do příběhu na tomto místě je zbytečné a celkově rušivé, proto jsem se nesnažil tuto pasáž převzít. Pouze té věty v závorce mi bylo líto, neboť výstižně vyjadřovala odcizení otce a syna, jen jsem nemohl přijít na to, kam ji zařadit. Nakonec mi pomohl Holdstock, protože ji do definitivního textu vrátil sám, a to tam, kde ji můžete najít - na začátek strany 30.

       V původní verzi následovala pasáž: Poté, co tenkrát přepadl dům Kylhuk se svými rytíři… Vy ji můžete najít od mezery na str.31 po konec prvního odstavce na str.32. V konečné autorské verzi použita není.

       A ještě něco. V posledním odstavci na nešťastné straně 29 byly původně navíc tyto věty:

       

       Stevenovo truchlení po matce bylo provázeno množstvím neskrývaných slz a častými divokými výstupy. Tím, že jsem ho utěšoval, že jsem na sebe bral roli stašího bratra, se mi dařilo ukrýt své slzy v jeho. V době, kdy se Huxley v domě vyskytoval jen jako mátoha a kdy se v Dubovém srubu střídaly různé tetičky a strýčkové, jsem svůj zármutek moho vyjádřit jen prostřednictvím zármutku Stevova. Slova, jimiž jsem ho upokojoval, neměla sloužit k utěšení bratra, ale k pochopení vlastního pocitu ztráty.

       

       Nebyla to jediná později vypuštěná pasáž posilující dojem Stevena coby slabocha. Jelikož mám Stevena z Lesa mytág rád, necítil jsem žádné nutkání, abych ji vrátil zpět.

       Na straně 32, 2. odst. je pasáž, která začíná: Čekal, že ho najdu a pochopím… a pokračuje až do konce odstavce. Holdstock ji z konečné verze vypustil, ale já myslím, že zde své místo má.

       Další velký zásah následuje na straně 33. V konečné autorské verzi stojí:

       

       Pouze zmínka o `Bráně ze slonoviny' otci očividně nedávala spát. Zapsal si pouze: Podle Homéra a římského autora Vergilia přicházejí lživé sny, sny klamající spáče, na svět Branou ze slonoviny; a pravdivé sny, nebo pravda, chcete-li, Branou z rohu.

       Tato legenda nemá s tou druhou, s tou Kylhukovou, nic společného, a to mne mate.

       

       Zde byl autor donucen ke kompromisu, který skončil mírným kiksem. Jelikož zmínku, o níž je řeč, autor na str.24 připsal místo Wynne-Jonese starému Huxleymu, je podivné, že otci nyní vlastní zmínka nedává spát. Ani závěrečná věta, kterou jsem si pro české vydání dovolil upravit, nezní příliš přesvědčivě. Jinak je v konečné autorské verzi celý dlouhý Huxleyho zápis vypuštěn, třebaže jde podle mého názoru o jeden z nejvydařenějších a nejpoutavějších z celého cyklu.

       Pravda, v původní verzi má ještě toto nepřevzaté pokračování:

       

       A složité vyobrazení hrdinů na řeckém štítu, který zůstal u Koňské svatyně, podle Wynne-Jonese ukazuje na totéž, byť mám pocit, že mu musím přiznat jistý díl básnické licence:

       Héra se tak rozhněvala na Iásona, že přiměla Hérakla, aby se vrhl z Argó dolů a pátral v mořském bahně po kůži, rohovině a kostech z bubnu, který zahodil Orfeus. Ale ani to Héře nestačilo, a tak navedla Adomanta, aby buben ze zachovalých částí sestavil znovu a zabubnoval na stranu Klamu. Tak se stalo, že hrdinova dubová loď, zmíněná Argó, nevědomky proplula Bránou ze slonoviny a Jáson dorazil k ostrovu, jehož útesy a vnitrozemská údolí obcházely falešné sny. Ostrovem se potulovali strašliví tvorové, jimž mnozí argonauté padli za oběť. Héra svého popudlivého jednání záhy začala litovat, neboť tvorové, kteří vylezou z jámy mezi těmito dvěma portály, dovedou oklamat i bohy.

       Oběma nám připadá fascinující, jak tato legenda napodobuje realitu lesa: to, že při setkání s `mytágy', žijícími projevy dávných hrdinů, nemusíme nutně najít ty aspekty mýtu, které očekáváme.

       Herkules, duchem prostý, zlostný muž, na něhož bychom si měli dát pozor, by nakonec mohl být podstatně jiný, než bychom čekali.

       S zařazením či nezařazením této pasáže jsem dlouho váhal. Je docela barvitá, doplňuje pohled na Les mytág o další střípek. Kromě toho vím, že Holdstocka příběh o argonautech fascinuje, a proto uvažuje, že by se ho někdy chopil ještě jinak, než to udělal už jednou v Hloubení. Nakonec zvítězil pocit, že tato odbočka už skutečně zachází příliš daleko. Přesto jsem rád, že s ní Holdstockovy nejvěrnější mohu seznámit alespoň na tomto místě.

       

       Předposlední odstavec na straně 34 končí větou: A také být nebezpečné! V konečné autorské verzi následuje zápis z deníku, který je v české verzi na str.37 nahoře a prapůvodně byl použit na str.113 Lesa mytág, kde je datován 15.září '42.

       Následuje text:

       

       Tak dívka z lesa? Žádná `šeptající žena', jak jsem myslel. A určitě ne ta uličnická dívka na šedém koni! O kom to vlastně mluvil? A jakou roli hrála tato `žena z lesa' v matčině sebevraždě?

       Tou dobou se odpovědi najít nedaly a život v Dubovém srubu se vrátil do tíživých, neradostných kolejí.

       

       I tady došlo k prolnutí obou verzí. Holdstock totiž nakonec zrušil prakticky celou původní 3. kapitolu, která jednak seznamovala Christiana s hlavními objekty otcovy posedlosti - Guiwenneth a Urscumugem (str.34-36), jednak zasazovala `frekventovaný' deníkový zápis o chřadnoucí Jennifer do jiných souvislostí, neodporujících časovému vročení použitému v Lese mytág. Nové souvislosti navíc posilovaly obraz starého Huxleyho jako schizofrenní postavy, neschopné rozlišovat mezi realitou a světem lesa mytág, proto jsem původní verzi ponechal. Bohužel, sotva někdo může odstranit druhý, takto posílený rozpor - proč nebylo divné Stevenovi, že otec o Jennifer v roce 1942 píše, jako by byla živá, když byla už mnoho let po smrti.

       Pro úplnost bych měl dodat, že po prvním odstavci na str.36 původně existoval kratičký odstavec:

       

       Ukázal jsem tyto zápisy Stevenovi, když se po válce konečně vrátil z Francie. Nepochopil je, ale všiml jsem si, že zmínka o té dívce ho zaujala.

       

       Z důvodů, které vysvětlím později, musel pryč.

       To, co nyní můžete číst v úvodu 2. kapitoly, tam dlouho nebylo. Tři strany, které v původní verzi překlenovaly válku a popisovaly incident s útržkem z deníku, úplně zmizely z údajně konečné verze, kterou mi Holdstock v dubnu '97 poslal. I já jsem tenkrát došel k závěru, že je zbytečné vsouvat do knihy nepravděpodobnou scénu, jak byl Christian svědkem Stevenovy dětinské pomsty nevšímavému otci. Jaký byl můj údiv, když jsem při listování oxeroxovaným realizovným vydáním zjistil, že autor část vyřazeného textu propašoval zpět. Ovšem ve zkrácené podobě, v níž byl text nakonec použit, vyznívá zmíněná epizoda v kontextu ještě násilněji, to už byla lepší původní verze. Proto se na poslední chvíli musela měnit hotová sazba a český čtenář Bran zbohatl o další dvě stránky.

       Bez nejmenších potíží proběhl návrat kratičké zmínky o ovcích na začátku str.41 a odstavec popisující zhoršování otcova zjevu na téže straně dole.

       Zajímavá situace vznikla kolem jednoho momentu uprostřed str.44.

       

       „Byla tady,“ řekl tiše (otec). V první chvíli mě napadlo, že myslí Jennifer, ale o matce nikdy nemluvil s takovou něhou v hlase.

       

       Vzhledem k tomu, že Holdstock časové vyšinutí zápisu o Jennifer ze str.34 v konečné verzi zrušil a Christian tudíž o otcově rozpolcenosti nemá tušení, není jeho myšlenka příliš opodstatněná. Podobně nepravděpodobná je o něco později jeho věta: „Říkal jsi jí Guiwenneth…“ Vypuštěním bývalé 3. kapitoly totiž autor vzal Christianovi možnost, aby se s Guiwenneth a otcovým komplikovaným vztahem k ní seznámil.

       Po následující otcově řeči končící: „Odpusť mi…“ byl původně ještě doplňující odstavec, který jsem do české verze nezařadil Proč vlastně, když ho mám podtržen modře? Asi proto, že nebyl tak podstatný, aby měl plynulost rozhovoru otce se synem narušit. Ale tady ho máte:

       

       Nepřipadalo mi vhodné tomuto plačícímu muži připomínat, že jeho manželka je mrtvá, a že je mrtvá právě kvůli jeho posedlosti Guiwenneth, lásce jeho rozumu i srdce. Věděl jsem, co udělal. Viděl jsem, jak dovede jít za svým snem. Nechápal jsem, co ho tak vyděsilo. Pomyslel jsem na jeho pracovnu, deníky, tajný deník. Možná tam byla fakta, která mohla mnohé věci vysvětlit, pokud však ano, byla pro mne ztracena, neboť otec po vpádu `značkovací tlupy' s Kylhukem, ať už to byl kdokoli, šikovně a pohotově ukryl vše, co ukazovalo jinou než věděckou stránku jeho života.

       

       V konečné autorské verzi Christian teprve v úvodu 3. kapitoly vyhledává v denících zápisy o Guiwenneth, mimo jiné ten dříve vypuštěný, který jsme ponechal na straně 36. Pro změnu nehledá otcův tajný deník, tak jako ve 2. odstavci české verze na str.46, protože o něm pochopitelně nic neví. Deníkový zápis ze str.46 je kratší a zcela chybí odstavec, který za zápisem následuje. Další krátkou pasáž z původní verze jsem už nepoužil:

       

       „A co když tvoje není,“ zašeptal jsem stránkám. A vzpomínám si, jak jsem si připadal krutě a triumfálně; a pak trochu poníženě, když mne znovu bodla Huxleyho před chvílí vynesná slova: Kde je? Kde je? Tak dlouho jsem na tohle setkání čekal… Nedovolím ti, aby ses do toho pletl!

       „Ale vždyť já ji nikdy nepotkal!“

       

       Stejně nepoužit zůstal deníkový zápis, snad nadbytečně vsunutý

       mezi 2. a 3. odstavec na str.48, který si můžete přečíst v Lese mytág na str.42, počínaje `Pondělí:' a konče `… bez cizích vlivů'.

       

       Ovšem neochudil jsem čtenáře o první Christianův kontakt s deformací času, k níž v lese dochází: v konečné autorské verzi chybí celý první a půlka druhého odstavce po mezeře na str.49.

       

       Bohužel, při vyhledávání rozdílů mezi verzemi zůstaly některé pasáže nepovšimnuty. Mrzí mne to v místě, kde je na str.54 snad nejlépe vysvětlen původ slova `mytágo':

       

       „Mytáág,“ protáhl (otec). „Podle `imág mýtu'!“

       Mohl však pokračovat:

       „Je to jako u hmyzu, jako ti tvorové, kteří se vyvinou v zámotku a pak se proderou do skutečného světa, dospělí a živí. Chápeš, co je to imago?“

       „Četl jsem tvoje zápisky…“

       „Je to nejvyšší stáduim, dokonalé stádium existence nejenom hmyzu, ale také myšlenky.“ Naléhavě se na mne díval, snad hledal nějaký náznak uznání. „Odraz, chápeš?“ pokračoval „Optický odraz. Ale také vliv, něco, co vzniklo a zůstává, trvalý obraz v nevědomí!“

       

       Když chybí tato Huxleyho přednáška, bylo by zbytečné, aby mu Christian místo: „To mi moc neříká,“ odpověděl: „Nevím toho moc o Freudovi ani o tom druhém, jak se jmenoval, Jung?“

       

       Další tři zásahy nejsou natolik podstatné, aby stálo za to se o nich jednotlivě zmiňovat. Zanedlouho, v úvodu 4. kapitoly, totiž v textu číhá snad největší rozdíl mezi oběma verzemi. Rozdíl, který je natolik zásadní, že jsem si o zachování původní verze vůbec netroufl uvažovat - hlavně proto, že to nebylo žádoucí.

       Jedná se o to, že v původní verzi se v úvodu této kapitoly vrací do Dubového srubu Steven, čímž se celý následující děj posouvá do doby, která je již postižena v Lese mytág. Jenže - a to je ten háček - žádný z Christianových odchodů do lesa popsaných v Lese mytág se neodehrál tak, aby to odpovídalo jeho odchodu ve 4. kapitole Bran. Navíc, Christian v době svého shledání se Stevenem v Lese mytág nevypadá jako zelenáč, který by se vydával do hloubi lesa vůbec poprvé. Holdstock sice rád vypráví stejné příběhy z různých pohledů, nedává si práci ani s tím, aby deníkové citáty v různých knihách cyklu zněly stejně, ale tento rozpor se ukázal být nepřekonatelným i pro něho, a proto - podle mne správně - vrátil celý děj před Stevenův návrat z války.

       Děj, který budete moci nyní číst, se tedy mohl odehrát pouze nedopatřením. Patřil by za předposlední odstavec na straně 58 (… na tomto kousíčku anglického lesa.)

       

       A jak jsem listoval prvními svazky deníku, znovu a znovu jsem se zastavoval u vytržené stránky, u rozeklaného okraje, kde bratr uzmul střípek otcova života, aby měl v blátě a dýmu bitvy alespoň nějakou útěchu.

       Co na té stránce bylo? O co jsem možná přišel? Předchozí strana končila slovy:

       Vše nasvědčuje tomu, že v lese existují energetické linie a sítě, víry vymezené mýtinami a mohutnějšími stromy, pavučiny utkané z propletených kořenů, podzemní spojení mezi tímto lesem a dalšími. Cest do minulosti je tolik, že se o tom Wynne-Jonesovi a mně nikdy nesnilo a W-J věří, že-

       Avšak to, čemu věří, bylo skryto v bratrově peněžence. Vůbec mne nenapadlo, že by mohl stránku zničit, až přijde na frontu, zklamaný tím, že ničemu nerozumí.

       Někdy v průběhu toho roku, osmačtyřicátého, jsem Stevenovi napsal. Sdělil jsem mu, že otec je po smrti, s odkazem na nemoc, která ho často trápila, a naznačil jsem, že jsem se oženil; měl jsem pocit, že druhou narážkou ho přilákám domů spíš než tou první. Pochyboval jsem, že by se vrátil proto, aby oplakával Huxleyho.

       Okamžitě mi odepsal, že se vraci domů, a po několika dnech jsem z okna v patře skutečně spatřil jeho vytáhlou postavu, jak si s kufrem v ruce vykračuje přes pozemky patřící k Zámečku. Ihned jsem se vydal k mlýnskému rybníku, kde jsme si jako děti často hráli. Když tam později dorazil i bratr a zkoušel mne volat, nakonec jsem mu udělal radost a odpověděl jsem.

       Bylo parné odpoledne. Chvíli jsme spolu vzpomínali, házeli žabky do rybníka potaženého špinavou pěnou, napodobovali ptáky a štěkali jako jeleni, abychom - jak jsme to dělali kdysi, když jsme byli mladší - z lesa vyvolali zvláštní tvory, rohaté a maskované, s bílými a zelenými tvářemi, které vykukovaly z houští a v mžiku zase mizely.

       Dnes tam nebylo nic, jen zlověstná, mlčenlivá hradba dubů, která lemovala hlubší část širokého rybníka.

       Když Christan večer usnul, prohrabal jsem mu věci a vytrženou, složenou stánku jsem našel, umazanou od krve a ušpiněnou od hlíny. Ale čekalo mne velké zklamání. Nestálo tam vůbec nic důležitého. Pouze Wynne-Jones vyjadřoval víru, že Alfred Watkins, takzvaný `lovec kultovních míst', by podpořil objevy, které v lese učinil. Byly tam další podrobnosti o polích rezonantní energie, o matrici vlastního lesa, a také otcovy zvláštní postřehy, že `premytágová zóna se obohacuje' a `zřetelně ztrácím pojem o čase'.

       Dal jsem mu ten kus papíru zpátky do peněženky. On ho potřeboval víc než já. Najednou byla Stevenova přítomnost v Dubovém srubu něčím rušivým. Chtěl jsem se vydat zpět do lesa, na mýtinu, kde jsem se poprvé setkal s periferní vizí a kde by se mi snad mohlo podařit vyvolat ducha, který se kradl mými sny.

       Začal jsem přemýšlet, jak bratra přesvědčit, aby odešel, ale nakonec byla jeho přítomnost v domě užitečná. Když jsem se jednou po marném pokusu o průnik do lesa vrátil domů, řekl mi, že jsme měli návštěvu.

       Podle popisu mohutného, svalnatého muže v keltské haleně, s hrozivým psem tak tak drženým na dlouhém koženém řemínku, bylo jasné že Cu Chulainn, irský hrdina z Ulsteru, zabloudil z kraje lesa, přepadl dům a znovu odešel. Steven byl šokovaný a ohromený, myslím, že se docela bál o svůj život. Vůbec poprvé se začal zajímat o to, co Huxley tolik let zkoumal.

       

       To, že si Holdstock na návaznostech tolik nezakládá, ilustruje snad nejlépe fakt, že podle Lesa mytág se Steven vrátil z Francie spíš v roce 1947 a jejich setkání u mlýnského rybníka proběhlo úplně jinak, než je popsáno zde. Následně zcela pominul to, že více než setkání s Cu Chulainem a jeho psem rozrušil Stevena nález zahrabaného dívčího těla. Nemluvě o tom, že varianta Christianova odchodu do lesa až po této epizodě, je s Lesem mytág prakticky neslučitelná. Ne, tato varianta neměla šanci…

       

       Stevenova přítomnost v domě pak sehrála svou roli ještě jednou, krátce před koncem první části. Scéna Christianova odchodu, zaznamenaná na straně 60, se v původní verzi odehrála takto:

       

       … pomalu zavíraly jako poraněná tkáň.

       Neprobudilo hlasité troubení na bronzový roh Stevena? Když jsem k němu vešel do pokoje, ucítil jsem ve vzduchu vůni květin a kolem jeho spící tváře jsem zahlédl slabé mihotání. Byl zpola odkrytý, tiše dýchal a jeho bledá tvář měla výraz odpočívajícího dítěte. Na podlaze se povalovala tráva a listí. Sklonil jsem se až k němu a zašeptal na něho, ale neprocitl, dokonce se ani nepohnul. Opojná vůně v pokoji vybízela k ostražitosti a vzrušovala - takže to nebyly jenom květiny. V úzkém pruhu světla, který pronikal mezi závěsy, tančil a vířil prach.

       Pochopil jsem, že ta žena tu byla a nějakým způsobem Stevena očarovala, aby usnul hlubokým spánkem. Ale proč neuspala také mne? Byl to záměr, abych ji viděl, jak prchá z raního nájezdu na Dubový srub? Určitě! Proč jinak by mi mávala? Steven byl záměrně zneškodněn, abych mohl být pozván do lesa, abych mohl využít výhody nakrátko otevřené stezky.

       Vzpomínám si, že jsem se mu šeptem omluvil, podobnými slovy, jaká mi před matčinou smrtí řekl otec: „Musím na nějaký čas odejít. Promiň, Steve… nechci ti pořád takhle mizet, ale jestli si přečteš tátův deník, pochopíš to. Nebudu tam dlouho…“

       Až se z očarovaného spánku probudí a zjistí, že jsem pryč, bude si nějaký čas dělat starosti. Ale zatímco mně budou ubíhat týdny, jakmile přejdu kraj lesa a vydám se hlouběji, pro bratra to budou pouze hodiny, nanejvýš dny.

       Věřil jsem, že se vrátím dřív, než jeho starosti nabudou rozměru zoufalství.

       Hodinu poté, co jsem spícího Stevena opustil, jsem s `podivnými detektory' … (viz str.61)

       

       Vypuštění této scény způsobilo autorovi potíže ve čtvrté části, na str.286, kde Mabon Christianovi ukazuje spícího Stevena. Holdstock váhal, zda tuto pasáž vypustit také, když musel pryč její předobraz v první části, ale nakonec ji v textu ponechal. Troufnu si tvrdit, že v kontextu nikomu nepatřičná nepřipadne.

       

       A to je všechno. Suma sumárum, konečná autorská verze byla zkrácena o 17 stran oproti verzi původní. Česká verze je bohatší přibližně o 2/3 tohoto rozdílu. Netroufám si odhadovat, jaké bude mít tato poslední Holdstockova kniha recenze, ale zatím jsem přesvědčen, že provedené úpravy její první části prospěly. Případné podněty a návrhy samozřejmě uvítám - pokud někomu z čtenářů tohoto článku skutečně bude stát za to rekonstruovat si jinou než dostupnou českou podobu textu. Koneckonců, toto vydání Bran nemusí být poslední a nikde není napsáno, že to další nemůže být jiné…

       

PS: Michalem Broncem jsem tento článek začal a jím ho také skončím. Chtěl bych využít příležitosti, že píšu příspěvek pro Interkom, a vzkázat mu, že není sám, kdo se s marností boje proti větrným mlýnům brání stupiditě jisté rubriky jistého časopisu (viz Interkom 5/98, Poslední jednorožec vrací úder).

       Když jsem v Ikarii 9/97 našel v této rubrice úryvek svého překladu Dávných ozvěn: „…divoce házet hýžděmi zprava doleva,…“ doplněn o veselou doušku: „Bravo, žonglovat s vlastním zadkem, tomu říkám umění“, dost dobře jsem nechápal, co nejmenovanému překladatelobijci vadí. Abych se podobných chyb vyvaroval, obrátil jsem se na J. Jirana, zodpovědného člena redakce, s prosbou o vysvětlení, co jsem udělal špatně. Věřte nebo ne, bylo mi sděleno, že ve větě chybí vyjádření toho, že pohyb probíhal také zpět. Slíbil jsem panu Jiranovi, že napříště budu slovy „a zase zpátky“ pro jistotu doprovázet popis každého periodického pohybu včetně pohybu kyvadla, abych nebyl obviněn z porušování fyzikálních zákonů.