Interkom: Koniáš 1997 - obžalovací spis

Na českém vydání „Modliteb ke zlomeným kamenům“ najde člověk leccos zajímavého ještě před tím, než je vůbec otevře (nebo aspoň dál než na stránku s obsahem). Už sám název způsobil těsně po vydání mezi čtenáři nemálo údivu a dohadů: K čemu se vztahuje - a co to vůbec mají být „zlomené kameny“? Zlomit se dá tužka, hůl, ruka, vaz, ještě snad pečeť, ale kámen? Dokonce i z kamenolomu vychází nalámaný kámen a ne zlomené kameny. V knize samotné pomoc nenajdeme; žádná povídka se tak nejmenuje a ani v textu není sebemenší narážka, která by titul vysvětlovala. Nicméně každá záhada má své řešení. Jak se dá zjistit třeba dotazem přímo u samotného Simmonse (což, jak vyrozumívám, nečiní Reitmayerovi problémy), název „Prayers to Broken Stones“ je citátem z básně T. S. Eliota Hollow Men, Dutí lidé, od něhož si Simmons vypůjčil řadu názvů. Inkriminovaná pasáž zní:

Čtení „Modliteb ke zlomeným kamenům“ je takřka napínavým detektivním pátráním, z něhož se krok po kroku vylupuje postava překladatele Ivo Reitmayera, ovšem v cimrmanovsky negativním smyslu: nedozvíme se mnoho o tom, jaký je, můžeme jen z jednotlivých indicií dovozovat, jaký není, co postrádá, co mu chybí, co nemá, co neumí. Podívejme se podrobněji, jako dostačující pars pro toto, jen na předmluvu od Harlana Ellisona. Už první stránka hovoří výmluvně o tom, jakých bude daších čtyři sta. Reitmayer evidentně nemá znalosti anglických reálií ani v rozsahu (tamního) základního vzdělání: netuší, že anglo-francouzské jméno Charlemagne je česky Karel Veliký a dokonce ani není schopen opsat ho bez chyby. Nemá cit pro rytmus: při „překladu“ básně udělal z rázného čtyřstopého jambu nateklý patvar, který ani nemá v rýmujících se verších stejný počet slabik a potácí se mezi jedenácti- a sedmnáctislabičností. Nemá Peprníkův Slovník amerikanismů: Když popisuje obsah gramofonové desky, one of the shticks on that album není „jedna reklama na toto album“ (s. 10), nýbrž „jeden kousek na tom albu“. Nemá přehled o autorech literatury jak spotřební, které jsou u nás plné pulty, tak umělecké, které jsou plné slovníky, a tudíž jim plete pohlaví: domnívá se, že Virginia C. Andrewsová je muž (12) a je schopen napsat „Flannery O'Conor jednou prohlásil“ (13). Dokonce ani nechodí do stejných cirkusů jako normální smrtelníci: viz formulace „Napětí, jaké předchází pokusu provazochodců o první, smrtelně nebezpečné, společné trojité salto“ (14). Nechme stranou, že podle originálu by měl být první spíš ten pokus než salto a že se kamsi vytratilo, že ho budou provádět tři osoby současně; ale copak provazochodci na napjatém laně vysoko nad manéží poskakují a metají přemety? Takhle high wire aerialists, akrobati na visuté hrazdě, to je něco jiného.

Celkem vzato by se ty deficity daly shrnout do dvou nebo tří: Reitmayer nemá anglický slovník, potažmo ochotu zjistit si význam nejjednodušších termínů, nemá znalosti českého vyjadřování, a není s to ani zamyslet se nad tím, co doopravdy znamenají větné vazby použité v originálu a co ty, které vypouští z klávesnice. Je samozřejmé, že s takovou naprosto mění smysl celých odstavců. Abych uvedl jen pár příkladů z předmluvy: Když Harlan Ellison strhává dílo jakéhosi workshopisty (Reitmayer o tom na s. 19 říká, že ho „zneužil“, rozuměj abused, v tomto kontextu „potupil“), řekne mu, že „pro psaní postrádá jakýkoliv talent. Nemá ani malý, ani použitelný. Vůbec žádný“ (15). Když se nad tím zamyslíme, proč vyjmenovávat malý a použitelný zvlášť? Je v tom nějaký rozdíl? Inu, v originále stojí Not a small, but serviceable, talent. Tj. ne že by měl sice malý, ale aspoň nějak použitelný talent. Nemá vůbec žádný. Nemohu nepoznamenat, že tato formulace předznamenává i zhodnocení použitelnosti Reitmayerova talentu.

A konečně nesmysl nejneuvěřitelnější, popis hodnocení průměrné povídky: „Tak jsme se rozhovořili o tom druhém a ptali se ostatních účastníků na jejich názory. Pak jsem promluvil k práci já. Mé komentáře nebyly nijak oslnivé. Mé obvyklé `hodně se mi to líbí' nebo `dal bych tomu osmdesát šest, má to dobrý rytmus a můžete na to tančit', ale nic hlubšího nebylo třeba. Byl to dobrá věc, nic víc.“ (14) Originál zní: we went around the room asking for the opinions of the other workshoppers, before I spoke to the work at hand. The comments weren't particularly scintillant. The usual „I liked it a lot“ (atd., část vypuštěna), but nothing very deep, and nothing very deep needed. To jest: „Ptali jsme se na názory ostatních workshopistů, než o dotyčné práci promluvím já. Komentáře nebyly nijak jiskřivé. Obvyklé `moc se mi to líbilo' (atd. atd., a teď pozor, konec, jehož Reitmayer půlku vynechal:) ale nic hlubokého, a nic hlubokého ani nebylo potřeba.“ Představa, že nelítostně kritický a poněkud sebestředný Harlan Ellison, který nikdy nejde pro zostuzení duševních schopností protivníka daleko, bude standardně pronášet hodnocení, jejichž idiocie je zřejmá i z překladu, a ještě sám přizná, že „Mé komentáře nebyly nijak oslnivé“, musí být nevýslovně groteskní i pro čtenáře, který ho zná jen z této předmluvy. Svým způsobem lituji, že Ellison o tomto znevážení své osoby neví, protože je znám tím, že lidem, kteří se o něj nějak otřou, dává jednu do nosu - nebo jim to aspoň na veřejnosti slibuje.

Reitmayer nezvládá ani tak prostý gramatický jev jako předpřítomný čas třeba v první povídce: „Já matce padl kolem krku a políbil ji na rty. Netrefil jsem.“ (26) Sakra, tak políbil ji, nebo se netrefil? A v textu není ani zmínka o tom, že by se matka nějak zmítala nebo uhýbala, a jak je tedy možné netrefit se při líbání někoho, jehož držíme kolem krku? On totiž originál zní I threw my arms around her neck and kissed her on the lips. I had missed her, to jest, druhá věta má být „Chyběla mi“. Podobně o kousek výš: „Slyšeli jsme, jak jejich hlasy drmolí, a věděli jsme, že strýc Will ještě pije“ (24) má být „že strýc Will [od rána] pil“. Na téže straně je takovýto popis diskuse: „Nikdy jsme u otce takový tón neslyšeli. Nehádal se - nehádal se, jako když se minulou noc se Strýcem Willem přeli o politiku. (Poznamenávám,že správně by to mělo být used to argue politics late at night, tj. když se hádávali po nocích a ne jen jednu předtím.) Nebyl smutný, jako když se mnou a Simonem rozmlouval po tom (psáno zvlášť), co poprvé přivezl matku z nemocnice. Byl prostě v koncích.“ Jenomže it was just final se týká toho tónu: „byl prostě definitivní“, otec nebyl v koncích, ale naopak nezviklatelně rozhodnutý. Označení sestry vypravěčova otce Aunt Helen, „teta Helen“, Reitmayer neznámo proč v polovině případů mění na „sestra Helen“ (26 a níže). Překlad Resurrection absurdním novotvarem „Znovuvzkříšení“ (25 a n.) pak neváhám označit za dementní. Pleonasmus „Znovuvzkříšení“ logicky znamená „opětné zmrtvýchvstání“, ale v povídce lidé zemřou a jsou oživeni jenom jednou a ne víckrát po sobě. Reitmayer jako by nikdy neslyšel o tom, že americké zákony zakazující pohoršování pitím alkoholu na veřejnosti se dají obejít schováním láhve do papírového pytlíku, a tak nutí Simmonsova nebohého hrdinu pít z tašky (anglicky rovněž bag, s. 35). Největší bombu si však schovává až na konec povídky: „Mnoho lidí z Institutu chodí po práci domů. Já takový nejsem. Když odložím vybavení a vydrhnu ocelové stoly, jdu rovnou domů.“ (38) Skutečně se divím, že toto prazvláštní sdělení neupoutalo pozornost žádného ze samozvaných ajatolláhů naší mateřštiny z Knihomorny. Vysvětlení, jaký je rozdíl mezi domovem a domovem, najdete v originále: vypravěč opravdu chodí domů, zatímco kolegové go out to bars, zajdou si do baru.

Míst, kde Reitmayer obrátil smysl textu v pravý opak, je nespočet. Po onom polibku nepolibku vypravěč konstatuje: „Měla chladnou pokožku. Byla jiná“ (26), ačkoli originál říká „Její kůže nebyla studená. Byla prostě jiná.“ Když najde svého oběšeného bratra, popisuje to „Zíral jsem mu přímo do obličeje. Prádelní šňůru jsem zpočátku nezaznamenal“ (36), byť Simmons chtěl říci „Díval jsem se mu přímo do obličeje, ale první jsem poznal šňůru na prádlo.“ „Někde tam musel být otvor. Ale nebyl“ (52) má znít „A taky že byl“ (There was), „Žádný otvor, žádné měkké místo - houba uprostřed skály“ (52) je správně „ Ani tak otvor jako měkké místo“. Groteskní je i věta „Vzduch páchl ozónem, roztavily se jim chloupky na rukou.“ (69) Vyvolává kromě úvah, jak by takové tavení vypadalo, i dojem, že překlad byl skanován ze špatného strojopisu, protože správná verze nemá znít „roztavily“, ale „postavily“. Dokladem zásadní Reitmayerovy neznalosti světové geografie je scéna, kdy misionář připlouvá do New Yorku na kánoi a pádluje „k severu proti přílivu“ (97). Netřeba být Františkem Novotným, abychom si zjistili, že Atlantik je na jižní straně New Yorku, against tide může znamenat podle kontextu jak příliv, tak odliv, a Reitmayer se trefil do těch špatných 50%. Pasáž „Nevěděl, jak bude cesta připravena. Nevěděl, že ho budou během osmačtyřiceti hodin připraveni uctívat, nebo zavraždit. Ani jedno by jim nedovolil“ (98) má správně znít „Věděl zato, že do osmačtyřiceti hodin ho budou chtít zavraždit nebo uctívat.“ „Nikdy jsem v Domácím systému ani na Marsu nebyl, nikdy jsem neměl takovou cestu ani v plánu“ (152) má být „a nikdy se tam nehodlám vrátit“. „Říkal jsem ti, že upíři, kteří začnou hořet, nebo tak, když na ně dopadne denní světlo, existují jen ve filmech. Podle starých knih takoví prostě nejsou“ (288) je správně „Podle starých knih jenom nemají světlo rádi“ (they just don't like it). „S jistotou jsem si uvědomil, že nás žádný zvuk nezradí“ (296) se dost liší od skutečného „Byl jsem si jistý, že naprosto jakýkoli zvuk nás prozradí“. „Myslíme si, že jste upíři. Pomalu jsme na to s Tommym přišli“ (297) má být „Přišli jsme to s Tommym zjistit“ (Tommy and I came to find out). Podivuhodná je i Reitmayerova představa práce v holičství: „Holič se stejně nepatrně usměje a sundá si ochrannou pruhovanou zástěru.“ (298) Ještě jsem neviděl, aby holič nosil zástěru, natož aby si ji po skončení práce převlékal; zato na zákazníky se dává prostěradlo, aby jim nepadaly za krk vlasy nebo vousy. A z poslední stránky: upírka říká „Žiji teď v jižní Francii mezi Cannes a Toulonem a mohu šťastně prohlásit, že žiji blízko St. Tropez.“ Ale co by kdokoli cenící si klidu a ústraní pohledával ve městě hlučných turistů a polosenilních četníků? Však také originál zní právě naopak between Cannes and Toulon, but not, I am happy to say, too near St. Tropez, tedy „chválabohu ne příliš blízko St. Tropez.“

Posoudit kvalitu Reitmayerových překladů může každý i bez originálu: stačí si vzít jako vzorek trojici povídek, vydaných už v antologii Temné vize, kupříkladu Vanni Fucci je živ a zdráv a žije v pekle. Musím opravit své předchozí tvrzení: Reitmayer nejspíš slovník má, totiž malý kapesní, který uvádí ke každému slovu jediný nejčastější význam. Jinak by nemohl outstanding debts, tj. „stávající, nesplacené dluhy“ překládat jako „neuvěřitelný dluh“. Z projected income, „plánovaný příjem“, udělal „chráněné výdělky“. Snad si spletl projected a protected, písmenko sem tam, co to je? Pranic netuše, že Gulfstream a Learjet jsou značky tzv. executive jets, luxusních malých letadel pro ředitele velkých korporací atd., spáchá větu „to závisí na rozhodnutí bratra Carliste (v originále je to Carlisle, opět ta neschopnost opsat bez chyby jediné jméno), zda nahradí Golfský proud novým Learem“ (všechno s. 78). A evidentně mu nikdy ani nepřišlo na mysl, že slova minister a ministry by mohla mít cokoli společného s církvemi, takže se to v povídce o podvodném kazateli a jeho rozvětvené organizaci jen hemží ministerstvy, dokonce „Znovuzrozenými ministerstvy“ (79 a n.), či Ministerskou komisí věřících (86). Reitmayer má také velmi slabou paměť: na s. 77 je Frank Flinsey jasně označen za pozvaného hosta do talkshow, který propaguje (v Reitmayerově podání „vnucuje“) svou novou knihu. O sedm stránek dál je z něj náhle „producent“ - v originále je to totiž a media pro, tj. profesionál v umění vystupovat v médiích. Reitmayer neovládá ani anglickou (natož italskou) výslovnost: hrdina povídky je Ital, jmenuje se Vanni Fucci a na s. 82 je to ještě zapsáno foneticky, aby byla zvuková podoba opravdu jasná každému - ne však Reitmayerovi, který to přepsal na „Ve-Ný“. Dá se pochopit, že Reitmayer podrobně neovládá demografické složení Spojených států, ale elementární rozlišení few od a few bychom od překladatele čekat mohli. Z formulace „Proti Italům neměl nic. Vyrůstal v Greenvillu v Alabamě a pár jich tedy znal“ (82) by se zdálo, že seznámení se s Italy je právě to, co můžete čekat, když vyrůstáte v Greenvillu, kde tedy nejspíš bude významná italská čtvrť. Jenže Growing up in Greenville, Alabama, he had known very few of them znamená pravý opak: „poznal jich velice málo“!!! Rozdíl několika řádů v kvalitě překladu Jana Kantůrka (ač ani ten není prostý chyb) a Ivo Reitmayera v kostce shrnuje převedení termínu spiritual guidance, což je jedna z věcí, o něž žádají podvádění věřící při skládání milodarů: u Kantůrka je to „duchovní vedení“. U Reitmayera „duševní směr“ (80)... Anebo jeden delší příklad. Kantůrek: „Peklo trvá. Naše věčná muka se táhnou dál, a přitom pro ně nemluví víc důvodů než pro existenci vašich malíčků nebo slepých střev.“ Reitmayer: „Peklo přežívá. Naše věčná muka se vlečou bez červovitého přívěsku.“ (90) Originál a jakýkoli komentář je myslím zbytečný...

Podobně je tomu v povídce, kterou Reitmayer z neznámých důvodů pojmenoval Metastáze, ačkoliv singulár zní „metastáza“ a plurál, o který jde, „metastázy“. Pojednává o rakovinných upírech, kteří kladou do lidí své odporné, šedozelené larvy. Tady je jedna: „Jako živé periskopy jí z pokožky vykukovaly antény“ (186). Nebohý Reitmayer neovládá ani anatomii hmyzu, jinak by ho snad napadlo zjistit si, že antenna znamená tykadlo. A tady další: „Pod jazykem se nejprve objevil masitý výrůstek, pak zelenošedé tělo rakovinové pijavice. Hlouběji ve stínech doktorových úst se pohnulo něco většího, něco rudého.“ (174) Co rudého, proboha? diví se čtenář a pílí k originálu: Deeper in the shadows of the doctor's mouth, something larger stirred. O rudé barvě tam není vůbec nic, ledaže by se Reitmayer domníval, že minulý čas slovesa „pohnouti“, stirred, se užívá pouze pro věci červené - red. Snad jde o specifickou textovou formu barvosleposti, pro niž by svědčilo i to, že barvu polstrování rakve - beige, tj. béžovou, vydává Reitmayer za růžovou (169). Možná trpí i prostorovou dezorientací: hrdina chystá v Denveru pohřeb. „Pohřební síň stála dva bloky od místa, kde matka žila a kde Louis vyrůstal (potom, co se v deseti letech přestěhovali do Des Moines).“ (167) Jak může člověk vyrůstat v Denveru až poté, co se přestěhuje jinam? Inu, after they had moved from Des Moines when he was ten samozřejmě znamená „poté, co se sem přistěhovali z Des Moines, když mu bylo deset.“ I Reitmayerovy představy o denverských ulicích jsou zajímavé: „Mladíci si oblékli jen sporé trenky, nákupní středisko zalil pot.“ (176) Správně: Young men dressed only in brief trunks and sweat jogged down the mall. Tedy: „Tržnicí klusali mladíci oblečení jen v krátkých šortkách a vlastním potu.“ A hned vedle nich jsou „zdravě vypadající puberťáci se střapatými vlasy s nezdravými barvami“, v originále with spikes of hair dyed unhealthy colors, tj. s nabarvenými číry.

Jedním z nejvýznamnějších teoretických pojmů translatologie je koheze a koherence textu. Vyjadřuje, zjednodušeně řečeno, že literární dílo není jen hromadou náhodných slov, ale že mezi nimi panují věcné a gramatické vazby, odkazy pomocí spojek a zájmen, které udržují celek pohromadě a dávají mu smysl. Modlitby ke zlomeným kamenům by se daly používat jako odstrašující příklad. V první řadě jako by Reitmayer trpěl jakousi nenávistí ke všem souvětím, která mají víc než dvě věty hlavní a jednu vedlejší, a neuznával jiné větné vztahy než souřadné spojení, realizované nikoli pomocí spojky „a“, ale prostě čárkou nebo ještě lépe tečkou a zahájením nové věty. Rozsekává Simmonsův nenápadný, ale specifický neuspěchaný styl do telegrafických střípků. Tyto čtyři věty tvořily původně jedinou: „Mhouřil oči a uvědomil si, že postava nemá hlavu ostříhanou, ale jednoduše holou. Pod průhledným masem rozeznal žíly. Lebka byla znepokojivě široká, sražená a v naprostém nepoměru k tělu. Celek mu připomněl fotografie embryí a zárodků.“ (163) Porovnejte to s překladem Jiřího T. Pelecha, struktuře originálu nepoměrně věrnějším: „Louis přimhouřil oči a uvědomil si, že hlava té postavy není vyholená, ale prostě lysá - viděl cévy prostupující průsvitnou kůží - a lebka byla neuvěřitelně široká a nízká, ale zároveň i vůči tělu nepoměrně velká, takže mu ten obraz připomněl fotografii embrya.“ Vůbec z celého textu vyčnívají osamocené ne věty, ale izolované, byť rozvité, větné členy, marně pátrající po vazbě, do které by se mohly zapojit a dát tak nějaký smysl. Tak třeba: „Nedokázal jsem přestat bez vysvětlení. Stránku po stránce, naprostá ztráta hudebního sluchu a nevhodnost jeho práce.“ (15) Nebo: „Následovalo plesknutí (zvuk a průzračný jako výstřel z pušky) a Kevin ztichl.“ (296) A ještě: „`A být v Pekle', mlel Vanni Fucci. `Kousky, moje kousky neumřou, jen se přeskupí'.“ (92) V originále: „And being Hell“, continued Vanni Fucci, „pieces, my pieces, don't die, just reassemble“, to jest: „A jelikož je to v Pekle, kousky nezemřou, jen se znova poskládají dohromady.“ Nebo: „Bremen steaky naservíroval na papírové talířky. Nože přejely sem a tam.“ (60) V originále: Bremen served the steaks on paper plates. Their knives made crisscross patterns on the white, tj. „Jejich nože nechávaly na bílých talířích klikaté stopy.“ Anebo: „Protože ale dříve neexistovaly moderní, (čárka je Reitmayerova) diagnostické metody, neznamená, že lidé v minulých stoletích neumírali na rakovinu.“ (171) A takto u Reitmayera vypadá pochvala: „Psaní je neobyčejně vhodné, řemeslné zvládnutí, k jakému autoři dospějí až po letech pokusů a omylů.“ (18) Nevím, co to znamená, když je psaní vhodné zvládnutí, ale Reitmayerův případ to asi nebude.

Jak známo, sci-fi se často zabývá vědou, a tak by bylo vhodné, aby v ní překladatelé měli aspoň základní přehled. Docela by stačila znalost fyziky na středoškolské úrovni, ale kampak s tím na Reitmayera! Vezměte si dialog: „`Vzpomínáš na můj poslední velký projekt?' zeptal se. `Věc s čelem vln', odpověděla.“ (62) Myslím, že se nenajde čtenář, který by nechápal, že grant project není grandiózní, ale financovaný z grantu, a každému, kdo kdy slyšel o Huygensově principu, by mělo dojít, že wavefront je to, čemu se česky říká vlnoplocha. Ze Schrödingerovy vlnové rovnice (Schrödinger's wave equation) se staly „rovnice Schrödingerových vln“ (63), z účinků ionizujícího záření (effects of ionizing radiation) „následky ionizace ozáření“ (184). I started with millirem dosages znamená „začal jsem s miliremovými dávkami“ (záření) a je přeloženo „začal jsem s millirem“ (185). Standing wave nemá být „stojící vlna“ (63), nýbrž stojatá, shock wave nikoli „šokové vlny“ (69), ale rázová vlna. Z křivek (curves) dělá Reitmayer „zákruty“ (62).

Tady už se ocitáme na nejisté půdě rozhodování, jestli za nesmysly odpovídá jeho neznalost angličtiny, nebo češtiny; jestli prostě nechápe, o co jde, nebo vynalézá český termín znovu a jinak. Normální ledničky mají kompresor; Reitmayerova má recyklační pumpu (59). Horská chata nemá elektrický generátor, ale celou „malou elektrárnu“ (180). Vacuum tubes, tj. elektronky, jsou střídavě „vakuové lampy“ (287) a „zkumavky“ (292). Obyčejní svatouškové jsou pokrytečtí; Reitmayerovi „hypokritičtí“ (60) a k tomu fundamentalističtí. Našinec by řekl, že ve středověku lékaři nemocným pouštěli žilou, podle Reitmayera je „nechali krvácet“ (284). Reitmayer se domnívá, že Dantovo rodné město se jmenuje „Florentina“ (87), jen aby vzápětí označil za „Krátkozrakou Florentinu“ samotného Alighieriho (91) a jeho magnum opus nazval „Boží komedie“ (86). Největší pánev na povrchu Marsu se údajně nazývá po anglicku Hellas Basin (152). Přece jen aspoň něco z historie Reitmayer ví, takže nám nezištně poskytne pozn. překl. pod čarou (224) „Boerská válka - válka mezi Velkou Británií a Boery z jižní Afriky v letech 1899-1902“. Na to, že česky to jsou Búrové a búrská válka, už mu ovšem v mozku místo nezbylo. A jedna opravdová lahůdka pro militaristy: podivuhodná věta „Kapitán pistoli nazval zradou“ (271) zní v originále The captain had called the pistol a „double action“, „Kapitán říkal té pistoli `dvojčinná'“. Armáda Konfederovaných států amerických pak měla takové hodnosti jako „brigadýr-generál“ (278). Holičství je „obchod“ (288), městečko „komunita“ (281, česky se říká obec) a ulička „alej“ (294). V postkatastrofické povídce Vexed into Nightmare by a Rocking Cradle, přeložené jako Noční můra z kolébky, zamýšlené, jak se dozvídáme ze Simmonsova úvodu, v českém vydání vynechaného, také jako soukromý vtípek na jednu nakladatelskou redaktorku, se Reitmayerovi podařilo zatemnit všecek smysl. Co to má být „Rudý bantamový klan“ (98 a n.), „rudé bantamové tetování“ (100) nebo knihy „označené malým rudým bantamovým emblémem“ (104)? Inu, jak ví každý, kdo čte sci-fi v angličtině (tedy ne Reitmayer), jedno z nejvýznamnějších nakladatelství je Bantam Books, které přinejmenším dokud neupravilo svá loga, mívalo na hřbetě každé knížky malý červený obrázek kohouta - protože i česky není bantam jen váhová kategorie boxerů nebo druh pneumatik, ale bantamky jsou také malé plemeno slepic. Hrdina je obdarován „kapalným kompasem“ (liquid damped compass, kompas s kapalinovým tlumením kmitů, 103) a „bojovným nožem“ (102); tato tendence k antropomorfizaci neživých objektů je zřejmá i z věty „bílé postavy proplouvají tichem, jež přerušoval jen srdečný tep nějakého stroje“ (67). Naproti tomu v knize zase najdeme „ozubené mloky“ (95). QED neboli „což bylo dokázati“ překládá Reitmayer jako „bez diskuse“ (291). Slavný román Harper Leeové To Kill a Mockingbird, přeložený do češtiny před více než třiceti lety pod názvem „Jako zabít ptáčka“, Reitmayer tvůrčím způsobem přejmenovává na „Zabít posměváčka“ (317). Nákup v provozovně rychlého občerstvení popisuje větou „U Col. Sanderse jsem si vyzvedl kuřata.“ (327) A ještě pár vět, které nepotřebují komentář: „Doktor natáhl z dýmky.“ (170) „Ostatní se odvrátili, jednu ruku použili jako záclonu.“ (15) „Možná ji oblékají jako jednu z figurín ve výkladním okně pana Feldmana.“ (23) „Ten hlas ve všech směrech připomínal operativní falsetto.“ (46) „Na noční obloze pulsoval nespočet rentgenového záření.“ (190) Reitmayerův vztah k českému jazyku asi nejlépe shrnuje věta „Potok šířil do noci zvuky polykání, my potmě snědli naše bologna sendviče.“ (33)

Závěrem ještě pár slov o Reitmayerově přístupu k Bibli. Marná sláva, přece jen to jednou je základ euroamerické kultury a civilizace a i ten největší ateista by měl mít ponětí aspoň o tom, jak se jmenují vystupující postavy. V Noční můře z kolébky kazatel inovované církve říká: „Jak říká náš Spasitel ústy osmi apoštolů“ (101). Divíte se, co se stalo se zbylými čtyřmi? V anglickém originále se mluví o Eight Evangelists, takže naopak čtyři postavy přibyly. Sice někteří apoštolové byli i evangelisty a naopak, ale přece jen je v tom rozdíl - a zprostředkování slov Kristových je z definice spíš úkolem evangelistů. Tuto osmici tvoří čtyři klasičtí, kteří se podle Reitmayera jmenují John, Mark, Luke a Matěj (104), a čtyři novodobí, jejichž jména Simmons převzal od současných amerických televizních kazatelů, jež z hloubi duše nenávidí. Problém však je v tom, že Reitmayer neví, že Jan je v angličtině zásadně ženské jméno a že tito televangelisté se vesměs vyskytují v párech, totiž manželských, jinak by nemohli vystupovat jako vzor světské dokonalosti. A tak „Pavel a Jan“ mají ve skutečnosti být nechvalně proslulí Paul a Jan Crouchovi a „Jim a Tommy“ defraudanti Jim a Tammy (zase ta neschopnost opsat jméno!) Bakkerovi, v předchozí povídce o Vanni Fuccim psaní správně (90). Málem blasfemicky působí Reitmayerovo přímé citování z Bible - samozřejmě ne z Kralického vydání (mám závažné pochybnosti, jestli o jeho existenci Reitmayer vůbec tuší), ale z jeho vlastního překladu přes angličtinu. Zjevení svatého Jana 14:9-10 „Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, I tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalicha hněvu jeho“ zní v Reitmayerově podání „Pokud některý člověk uctívá zvíře a jeho obraz, obdrží na ruku, či čelo jeho znamení a stejně tak se napije vína Božího hněvu“ (101). Jistě jste si všimli, že Reitmayer nejen zcela popletl souslednost časovou a hlavní věty s vedlejšími, ale ani nepochopil, co se myslí slovy the same. Ale co také chtít od člověka, který je dosud nepoznamenán vědomím, že pro metaforické přirovnání Krista k přežvýkavci je ustálený termín Beránek a nikoli „Jehňátko“ (101)?