Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Tak jsem přečetl první díl série Vlkodlaci od Jennifer Roberson a vrtá mi hlavou: Je to fantasy? Je to „Červená knihovna“? Je to vůbec ke čtení? Posuďte sami:

       V jednom království kdysi vládl národ hodných tvorů s nadpřirozenými vlastnostmi. Protože se dokázali měnit ve zvířata, začali jim lidé říkat vlkodlaci. Lidí stále přibývalo a pro zachování míru se vlkodlaci vzdali vlády a začali sloužit lidem. Nevím proč, ale podobné chování si dokážu představit pouze u bytostí, které jsou obvykle zpodobňovány s křídly a svatozáří. No nic, tak to prý bylo.

       Vše se změnilo kvůli ženské, která utekla s vlkodlakem. Bohužel to byla královská dcera. A začalo se mordovat. Z hodných služebníků byl rázem národ děsivých vlkodlaků, které je třeba zničit a spálit.

       Po dvaceti pěti letech je tu opět ženská a více než polovina románu je zaplácána úvahami o tom, koho si vezme za muže (popřípadě za vlkodlaka). Jen tak mezi řečí se při řešení tohoto ošemetného problému čtenář dozvídá, co je vlastně ta ženská zač. Pochopitelně se nabízí ta nejotřepanější klišé. Může to být dívka královského rodu, vlkodlačka ze „staré krve“ nebo kouzelnice neobyčejného nadání. Nebudu vás napínat - je všechno dohromady.

       Posléze si samozřejmě vyvolí ženicha (vůbec jsem nepochopil její obrat o 180 stupňů) a po dlouhých peripetiích si ho šťastně vezme, ale je třeba ho spíše politovat. S touhle ženuškou to rozhodně nevyhrál. Tak neuvěřitelně otravnou, tvrdohlavou, sobeckou a nezodpovědnou mrchu by nevymyslel ani zapřísáhlý nepřítel žen. Autorka to ovšem řeší tak, že každá hrdinčina nesmyslná eskapáda se nakonec (čistě náhodou) v dobré obrátí a vlastně to bylo to nejlepší, co se dalo v dané chvíli dělat.

       Pochopitelně se v knize vyskytují i další nezbytné rekvizity fantasy sérií: všudypřítomné proroctví, strašlivý čaroděj a kouzelné artefakty - starodávný meč a kouzelné kostky. Obzvláště ty kostky mne velmi pobavily: Poprvé je o nich zmínka na straně 262, na stejné straně se i poprvé objeví a na stejné straně jsou i zničeny. Vysvětlení žádné. Málem bych zapomněl na další nezbytnou rekvizitu - zlého prince. Ten je ponechán propíchnutý nožem na zemi (ale živý), aby bylo o čem mluvit v příštím díle.

       V románu se najdou i humorné scény. Například následující se odehrává v noci u ohně, dvě míle od zburcovaného nepřátelského ležení:

       „Hodně ses naučila, přikývl pták. … Alix se zahleděla ke stromu ve snaze rozlišit mezi větvemi ptačí siluetu.“ (str. 227)

       Zajímavá je také představa lovce spřáteleného království, který střílí vlky (!) na dohled proslulého vlkodlačího sídla a strašně se diví, koho to vlastně trefil. (str. 166)

       I následující scéna si žádá pozornosti. Jde o popis právě zamordovaného:

       „… jeho tvář už nepřipomínala tvář šílence. Už neměl křečovitý výraz. Jen zbledl a hlava se mu pozvolna svezla na dlažbu. … Obezřetně obrátil tělo tváří k sobě. Spatřili křečí znetvořenou tvář.“ (str. 263)

       Standardně nechybí mapy a slovníček, ale nestandardně chybí překlepy a jiné vady na kráse. Originál neznám, proto překlad bez komentáře. Malůvka anonymního autora na obálce je vcelku ošklivá a nemá žádný vztah k obsahu. Údajně by to mělo být torzo obrazu známého SF malíře Frazetty. V tiráži o tom však není ani zmínka, což vede k úvahám o autorských právech.

       Co dodat závěrem? Smíchejte Drakeny z Pernu, libovolnou průměrnou fantasy, libovolnou „Červenou knihovnu“, Pohádku o Červené Karkulce a dostanete přibližně tuto knihu. Docela slabý odvar.

       PS: Původně se tento román v Brně prodával za 169 Kč, protože distribuční firma se prostě přehlédla.

       30. 6. 1998