Interkom: Tatracon 98 aneb I smolný con se může zdařit

První smolný moment je nutno přičíst na vrub neserióznosti jistých podnikatelů, kteří bez mrknutí oka ignorovali písemnou smlouvu a pořadatelé se až krátce před termínem náhodou (!) dozvěděli, že hotel Relax s nimi vůbec nepočítá. Kdo chce vědět víc, nechť se zeptá přímo Butorových. Obzvláště Ině velmi sluší, když při popisování těchto lapálií zrudne vzteky. Pro mne to zase tak šokující nebylo, protože vím něco o zákulisí Draconu.

Naštěstí pořadatelé sehnali náhradní ubytování a ihned o tom informovali účastníky dopisem. Bohužel se s dopisem patrně spěchalo, takže se vloudilo několik chybiček. Největší z nich bylo chybné datum zahájení conu - 3. 9. 1998. S tím měl problémy především Mirek Dvořák, kterého až dosti pozdě napadlo, že 3. 9. není pondělí. Ostatní to napadlo včas nebo si chyby vůbec nevšimli.

Vzhledem k různým problémům jsem se až v sobotu 1. 8. dozvěděl, že na Tatracon pojedu a to ve společnosti Marwina a vlakem. Shánět výbavu o víkendu nebylo příjemné, ale zadařilo se, takže jsme mohli v neděli v noci vyrazit. Cesta byla úmorná, ale přežít se dala.

V pondělí brzy ráno jsme (mírně zmoženi) dorazili do Spišské Nové Vsi. První, co mne překvapilo, bylo nezvyklé množství lidí, kteří se všude hemžili. Oproti předchozím rokům to bylo množství alespoň dvojnásobné. Možná to bylo způsobeno jiným termínem conu, ale vysvětlit to přesně neuměli ani místní. Marwin se opět projevil jako zdatný horský vůdce a dovedl mne bezpečně do místa conání.

Stále bylo ještě velmi brzy, tak jsme si sedli a jali se čekat. Netrvalo to více než hodinku a půl a objevila se Iňa. Tak brzy jsem to skutečně ani nečekal (bez ironie). Vcelku bez problémů jsme se ubytovali v pětilůžkovém pokoji v chatě Poniklec na Tatrane. Později k nám přibyli ještě Jožo Girovský, Jirka T. Pelech a Petr Kaufner. Jakýsi dobrák nás označil za „Intelektuálskou pětku“, což považuji za osobní urážku. Pokoj se ukázal být nechutně slunný a mizerně větratelný. Někde poblíž muselo být vosí hnízdo, protože tyto bestie nás otravovaly téměř nepřetržitě. Od chvíle, kdy mne jedna bodla, jsem jim vyhlásil válku.

Po krátké úpravě zevnějšku jsme vyrazili vítat nově příchozí na parkoviště Čingov. Kvůli různým smolným náhodám přijelo podstatně méně účastníků, než bylo přihlášeno. Příští rok budou možná zavedeny nějaké storno poplatky. Rodiny byly (dle průvodního dopisu) ubytovány v chatách, které se nacházely pár metrů od parkoviště. Od těchto chat k Ponikleci to bylo skutečně jen deset minut lesem, jak psali pořadatelé. Netušili jsme ovšem, že po dlouhotrvajících deštích bude tato stezka v prudkém kopci připomínat bažinu. Noční návraty na Poniklec se staly jednou z nejzábavnějších atrakcí conu.

V úterý se konal výlet Prielomom Hornádu a Kláštornou roklinou na Kláštorisko. Byla to docela dlouhá túra a někteří méně zdatní téměř odpadli. Tentokrát výjimečně nemyslím sebe, ale Dášu Mehešovou. Na Kláštorisko jsme se dostali krátce před bouřkou, která řádila především v nižších oblastech. V okolí Čingova to údajně byla solidní průtrž mračen s kroupami jako tenisáky. Po deštíku jsme vyrazili zpět k Čingovu, kam jsme v klidu dorazili. Vycházka to byla pěkná, ale v dusnu před bouří docela únavná.

Po sprše a jídle jsem zázračně pookřál a vyrazil do blízkého hotelu Flóra na kulečník. Ostatní se buď flákali nebo jeli do Spiše navštívit kino. O půlnoci jsme dorazili zpět na parkoviště u Čingova a kupodivu narazili na Mio Butoru, který chystal značení pro opozdilce a zmínil se o párty u „Šimona“ Schustera. Pochopitelně jsme neodolali a ztvrdli tam do čtyř v noci. Původně jsem neměl v úmyslu pít, ale když někteří nejmenovaní jedinci začali zpívat, nevydržel jsem.

Středu jsme věnovali návštěvě Spiše a rekonvalescenci. S J. T. Pelechem jsme se hádali o Ceně Karla Čapka a z Joža Girovského jsem tahal rozumy o Ceně Gustáva Reussa a jejich účastnících. J. T. P. u mne vzrostl o půl metru, protože byl schopen přeložit jednu obzvláště vypečenou kritiku O. Herce do srozumitelného jazyka. Jestli proběhly některé z vyhlášených soutěží, nevím - já tam nebyl. Mnozí odvážlivci se také vypravili zajezdit si na koních. Já odvážlivec nejsem, ale akce se prý setkala s velkým úspěchem. Večer byl opět ohníček.

Ve čtvrtek jsme se zúčastnili splavu Dunajce na „pltích“. Ve znamení smůly se pokazil autobus a my museli čekat na další. Ten přijel asi za dvě hodiny ve chvíli, kdy Mio vstával z lavice, aby celý výlet zrušil. Navíc jsem mírně přecenil teplotu, ale když přešly mraky a já přestal jektat zuby, opět se mi zlepšila nálada. Plavba byla opravdu zážitek a stála za to. Jeden a půl hodinovou jízdu krásnou krajinou nám zpestřovali „pltníci“ různými historkami a hláškami. Co bylo večer si jistě domyslíte.

Pátek měl být ve znamení „Gulášové párty“, ale byl to smolný con, takže kuchař neměl čas. Z toho důvodu pořadatelé prohodili program se sobotou a pátek byl ve znamení Suchej Belej. Po úterní túře se mi zdála až příliš jednoduchá a navíc byla skutečně téměř suchá. Slabší jedinci si vyšlápli pod Marwinovým vedením na „Soviu skalu“. Cestou jim ovšem Marwin zmizel a výprava bloudila bez vůdce. Jistě by zhynuli bídnou smrtí hladem a žízní, kdyby se nevrátili zpět do Čingova. Večer jsme seděli v baru. Ne, dělám si legraci. Opět jsme seděli u ohně. Pořadatelé navíc přivlekli televizi a video a promítli druhý díl Hvězdné brány. Měl by to být úvodní film k seriálu. Před filmem ovšem proběhl „hudební test“, o kterém Marwin předem arogantně prohlašoval, že ho vyhraje. Vyhrál ho. Vítězové si odnesli hromady knih.

V sobotu se konala slibovaná „Gulášová párty“. Obětavý Marwin ovšem sešplhal k Rampasům a zjistil, že se nemusíme honit, takže jsem měl ještě spoustu času obehrát Dášu Mehešovou a Jirku T. Pelecha v mariáši. Gulášek byl dobrý, ale byla to spíše gulášová polévka. Na druhé straně jí zase bylo dost a dost.

Po party si odvážlivci mohli vyzkoušet cvičnou horolezeckou stěnu. Dospělí trapně prohráli s dětmi. Kromě profesionálů zachraňoval čest dospělých Pavel Mikuláštík („je vidět, že Ludvíka nedostal nadarmo“ - Marwin), který ihned dostal přezdívku „Brněnský Tarzan“. „Intelektuálská pětka“ se zachovala podle vzoru „Temného mstitele“ Garfielda („Temný mstitel zří nepřítele. Temný mstitel odchází, protože není blázen.“) a lezení se nezúčastnila.

Pražící slunce nás po čase donutilo zmizet zpět na kopec a pokračovat v mariáši. Večer u ohně byl tentokrát rozlučkový a navíc Marwin slavil narozeniny. Přinesl spoustu litrů vína a dostal kytici bodláků, láhev fernetu, hromadu různých tyčinek a několik buřtů. Samozřejmě měl i proslov a přijímal gratulace. Nechtěl sice prozradit svůj pravý věk, ale prezident Rampas pomohl radou, že jeho věk je dělitelný jedenácti. Marwin ovšem později poznamenal, že „je to sice pravda, ale není dělitelný jedenácti beze zbytku“.

Jako každý večer u ohně se plkalo, popíjelo, opékaly se buřty, atd. Tentokrát se navíc ještě psalo do kroniky a probíhalo loučení. Šimon ještě stihl uspořádat noční bojovku pro děti a pak se už jen loučilo a odcházelo.

Chata Poniklec nemá vlastní recepci, ale zato má zámek na vchodových dveřích. Recepce byla sice vzdálena jen několik minut cesty, ale stejně bylo to pobíhání docela otravné. Recepční byla zcela zmatená a vůbec nechápala, že pět lidí může jít na různá místa a chce nechat klíče na recepci. Otevírací doba byla pochopitelně jen do 22:00, což pro „noční ptáky“ příliš nedostačuje. Chtělo to prostě více klíčů.