Logo rubriky
9/1998
  Recenze (další) (157)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Ze sci-fi konference

Někde jsem četl větu Zdeňka Rampase, která v krátkosti říkala, že Dzwille by v Akademii dopadlo lépe, kdyby to porotci přečetli.
       No, já to také udělal až nyní a musím řict, že na mě ta věc velmi hluboce zapůsobila.
       Pozoruhodná je z mého pohledu zejména absolutní rozporuplnost díla. Je tam samozřejmě dost toho kytarového sentimentu a pokleslé folkové rádobyromantiky - kdosi tady někdy napsal, že V. nemůze nikdy překonat svůj stín? (naopak mě velice pobavily věci, které Vel. zřejmě jako humorné nezamýšlel: zejména ti rytíři, co se zavazují, že se už v životě nebudou smát ničemu jinému, než cizímu utrpení, a to jestě jen takovému, které sami způsobili :-))
       Zajímavé na tom je, že přes tuhle „ideovou závadnost“ je to napsané tak brilantně, že jsem se od toho nedokázal odtrhnout cca 7 hodin. Ty časové přechody jsou opravdu genialní, vytvářejí dojem absolutní rozostřenosti (a to se tam prosím nepije alkohol!). Přirovnal bych to k poslednímu Holdstockovi – základní motiv Brány z rohu je také neskonale banální, ale napsané (a nafabulovaná atmosfera) je to zase geniálně. Obě dvě knížky jsou pro mě každopadně nejlepším literárním úlovkem letošního léta.
       Jo jo, kdyby se našel nějaký nesmlouvavý redaktor, který by z knih tohoto typu vyškrtal slova jako láska a milováni a trošku změnil základní motiv (ono je to možná v zásadě jedno. Potřeba hledání něčeho je spíše metafyzická, stejně tak jako pocit určité ztráty právě uplynulého okamžiku či jakási primární problematičnost lidské existence jako takové: jenže uznejte, alespoň mně se zdá, že když ta metafyzická potřeba na sebe vezme konkretní podobu typu, kde se jedná o filozofa hledajícího ztracenou Aristotelovu poetiku, básníka hledajícího nějaký verš nebo šíleného matematika hledajícího nějaký vzoreček, tak je to mnohem důstojnější než rytíř pátrající po princezně. Málo platné, v posledním případě to přinejmenším balancuje na okraji různých červenorůžových knihoven), to by potom vycházely knížky, to by bylo počtení. Takhle si však podobné věci musím psát sám, což je přece jen trochu vyčerpávající :-)
       Myslíte si, že by třeba časem mohla být i literatura personalizovaná, že by si človek navolil nějaké základní preference a původní dílo by bylo patřičným způsobem modifikováno? Nebo že by to někdo přepisoval po autorech do různých podob? A bylo by to potom konzistentní?
Pavel Houser
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK