Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Poslední číslo VIII. ročníku Ikarie se koncem měsíce listopadu konečně dostalo na pulty novinových stánků; podívejme se tedy, jak si v tomto roce vedla česká povídka.

       Otištěno bylo celkem 24 prací českých autorů lišících se samozřejmě jak co do délky, tak také bohužel kvalitativně. Sám jsem si rozdělil povídky na pět oddílů, přičemž pořadí jednotlivých textů jde od nejhorších k nejlepším. Berte v potaz skutečnost, že tento žebříček je čistě subjektivní záležitostí.

       Nejhůře dopadla většina nejkratších prací. Kde jsou ty časy, kdy jsem četl povídku se solidní pointou? Obávám se, že časovou doménou tohoto typu textů bylo období amerického Zlatého věku a léta devadesátá jsou ve znamení fádnosti témat a nevýrazných point. Z tohoto ročníku bych sem zařadil Vzpomínky a Maso Miroslava Kopřivy, Cizí zavinění nebylo zjištěno od Pavla Panenky, Reconquistu Pavla Urbana, Vypadni z mý hlavy! Zdeňka Kočího, Volbu Václava Lásky a Wolfganga Ondřeje Vencovského. Jediným kladem, který je vlastní všem těmto povídkám, je stylistická úroveň.

       O třídu výš jsou texty, které díky své délce mají prostor na vypravování a tudíž nemusejí stavět pouze na pointě. Bohužel v obou těchto oblastech je jejich zpracování ne úplně slabé, ale stále ještě nedosahující průměru. U Prospektorů z Coranu Pavla Obluka mě zarazil nedostatek v tvorbě příběhu, kdy vysvětlující úvodní pasáže člověka spíše uspí. A až do konce je to takové neslané nemastné. Námět sám by určitě snesl větší plochu pro zpracování. Následuje Bílá je cesta do pekla Jiřího Nedvěda a Tanec stínů Jaroslava Petra. Zvlášť u druhého jmenovaného jsem byl při četbě nemile překvapen, neb jsem očekával nejméně úroveň Sázkaře z minulého ročníku. Jakoby si v tomto roce Jaroslav Petr a nejen on (viz dále) ulehčil práci a text, který dodal, měl raději nechat v šuplíku. Jestli jsem se zklamal ve výše zmíněné povídce, naprosté rozčarování mě ovládlo po dočtení Zapomeňte na loutkáře Jaroslava Zapletala. Do nekonečna omílaný, ale hlavně beze stopy invence napsaný dobrodružně-akční příběh o boji proti mimozemském agresorovi mě u autora obou dílů „Rulla“ zaskočil. Pan Zapletal si byl zřejmě slabšího příběhu vědom a tak do povídky vložil noticku, ve které informuje čtenáře, že neinvenčí příběh vystavěl vědomě, protože má povídka budit dojem, že se jedná na objednávku napsaný škvár pro čtenáře Sítě. Příliš průhledné alibi, které by obstálo tak u povídky třístránkové. Jedno z největších zklamání ročníku. Posledním z této kategorie je Poslední ticho ve skalách Jany Rečkové. Typická autorčina práce, místy lehce zmatená, jak na paní Rečkovou tak Ikarii práce podprůměrná.

       Do kategorie solidní průměr se dostaly povídky tři. Svítání Hany Mudrové tentokrát patřilo do oblasti příjemných překvapení: nová autorka + celkem málo prostoru = dobrý výsledek. I Pravý svět Jiřího Brossmana na poměrně malé ploše dokáže zaujmout, a pak, že musí krátké povídky dopadnout vždycky nejhůře. Jeden den od Síria Ondřeje Nečase překvapí na tak mladého autora solidí zápletkou, a stylistikou odpovídají záměru napsat dobrodružný příběh a pobavit čtenáře, což se podařilo. Pokud toto není první a poslední Nečasova povídka, pro příště by nebylo na škodu soustředit se na vhodné použití detailů a v některých případech více zdůraznit atmosféru.

       Od příček nejvyšších nás dělí ještě jedna kategorie - povídky velice zdařilé až výborné. Bod návratu Otomara Dvořáka je čirá technická hard SF, typ povídky, kterých je v Ikarii pomálu a tak jediná vlaštovka potěší. Přiznám se, že texty pana Housera nejsou má krevní skupina, ale ve spolupráci s Petrem Litošem mě dokázal svou povídkou Na ztracené vartě přesvědčit, že dokáže psát i věci, které stojí za to. V tom nejlepším lovecraftovském duchu pojal svou hrůzně mrazivou povídku Loutka Jaroslav A. Polák. Opravdu žák hodný svého učitele - jen tak dál. Na rozhraní této a následující kategorie stojí druhá povídka Jany Rečkové a zároveň vítězná práce LS Ikaros 97 Z Olympu přicházeli andělé - nadprůměrná povídka jak autorky, tak Ikarie.

       Konečně, poslední šňůra pěti pečlivě vyleštěných perel.

       5) Ariadnina nit Pavla Housera. Po předchozí povídce ještě větší úžas. Ten člověk mě pobavil! „Posmodernistické třeštění“ (byť v pomalejším tempu) a la Jiří W. Procházka. Určitě bych neopovrhl další povídkou z tohoto světa.

       4) Odpadlík Ondřeje Neffa. Na Ikarii jednoznačně nadprůměrná dobrodružná hard SF. Od autora jsem ale čekal trošičku něco víc (opět lehké zklamání, pokud srovnáte se Zapovězenou planetou).

       3) BRONZ pro Jarka Mosteckého a jeho Jednu modrou za tři lišky - pro tuto povídku platí to, co bylo napsáno o odstavec výše.

       2) STŘÍBRO! Nevrací se často, ale přece: Jiří W. Procházka a „... a odsuzuje se ke ztrátě rozměru. Skvělé, místy možná trochu nedotažené. Jakoby se to nejlepší z JWP (hlavně vypravěčský drajv) střetl s nejlepším od J. Pecinovského (výtečně vykreslené antiutopické vize). Ještě lépe a ještě častěji, JWP!

       1) ZLATO a vítězné fanfáry pro další návrat, tentokrát Stanislava Kužela a Sonátu pro pom-pom a flétnu. Vše, co si čtenář žádá - akci, spád a sex je tu zúročeno velice inteligentním způsobem na podkladě silného příběhu. Ještě lépe a ještě častěji, Stanley!

       A když už končím své pojednání o české povídce v Ikarii roku 1997 tak euforicky, neodpustím si na závěr jedno zbožné přání: pane Pecinovský - vraťte se!