Interkom: OSM V ROCE DEVADESÁT OSM

Doba a současný životní styl nedávají člověku vydechnout. Neustále nás tlačí čas, za něčím se pachtíme, honíme, není kdy si v klidu odpočinout a věnovat se opravdu všemu, co nás zajímá. I scifistu můžeme, byť s výhradami nazvat člověkem a jako takový má i on podobné starosti. Pokusím se vám tedy ušetřit tu „spoustu“ času, kterou byste měli s pročítáním Ikarie a z ryze objektivního úhlu pohledu doporučím to, co by vám rozhodně nemělo uniknout. Maje k dispozici letošních osm čísel, začínám:

Hned první číslo věnované alternativním historiím bylo trochu slabota. Z publicistiky je zajímavé zejména interview s Borisem Strugackým; Vaňkův „Výběrový úvod do alternativních historií je podaný sice suchopárně, ale zato je nabit zajímavými informacemi. Z povídek je asi nejlepší kratčičká, přesto řízná mystifikace na druhou Sluneční kopí Davida Langforda, neurazí ani Baxterův Měsíc číslo šest - autor konečně věnuje více prostoru lidem na úkor vědy. Vyloženým propadákem je naproti tomu Sebevražda Clauda Cheinisse.

Neměla by vám ujít první část Pringleova soupisu „Sto významných raných SF románů“, jinak je publicistika o ničem, na povídky (sice pouze na zahraniční) měla redakce tentokrát větší štěstí. Skvělou bezútěšnou atmosféru mají Bubliny Julie Verlangerové. Naprosto ujetá, Hugem v roce 1975 oceněná Ellisonova povídka zase dokazuje, na jaké čtenářské úrovni byli američané v té době. Vrchol čísla a jedna z nejlepších povídek tohoto ročníku je Brownovo Snění o Epsilonu, příběh neobvyklého milostného trojúhelníku z daleké planety.

V tomto čísle najdete dokončení Pringleova seznamu, dokonce se tu dvakrát objeví i Čapek (Továrna na Absolutno, Válka s mloky). Líbila se mi Neffova povídka Člověk jako prase, protože byla solidně vypointovaná a bylo to něco jiného, než Ondřej pro Ikarii píše. Ze zahraničních povídek je to takový průměr, vybočuje z něho Sheffieldovo Miniaturní safari, jákási moderní verze Asimovovy Fantastické cesty. Resnick, na kterého jsem se těšil, mě snad pro ten příliš definitivní závěr povídky zklamal.

Tentokrát nabouchaný Vivisektor, pobavíte se určitě u „Několika výroků o sky-fi“, ani rozhovor s Bulyčevem není špatný. Zato jeho povídka Jednotná vůle sovětského lidu je geniální, je to zkrátka prča: každá země dostane od mimozemšťanů možnost znovuoživit nějakého velikána z minulosti. Politbyro se k tomu postaví po svém ... Další výborná povídka ročníku možná trochu zastínila i výbornou McDonaldovu hard SF Ke Kilimandžáru. Česká SF opět dopadla bledě, hlavně Jaroslav Petr mě zklamal.

Znovu vyzdvihuji rozhovor, tentokráte s Haldemanem, povídky se tentokrát vydařily všechny, bohužel právě ta jeho je nejslabší (to však nedokazuje, že je špatná, naopak jak silná konkurence v tomto čísle byla). Největší tah na bránu má asi Opravář kol Bruce Sterlinga, vytříbená techno próza, oceněná lodni Hugem. Česká SF tentokráte nezaostává, Trojí krev Vládi Šlechty je velmi živě napsaná přemýšlivá variace na Sapkowského (viz rozhovor s V.Š. v tomto čísle), kyberpunk Hořící zevnitř Davida Horáka považuji i přes přehuštěnost autorova výraziva (možná jsem příliš konzervativní) za jednu z nejlepších povídek roku.

Nepřehlédněte přehlížené „Fanziny v redakci“ Ivana Adamoviče a hlavně první část eseje Františka Novotného „Lemovo schodiště do pekla kontaktu“. Jde o velice zajímavé čtení. Nezapomeňte si přečíst Ellisovnova Všiváka ve městě na konci světa. Je to tentokrát učesanější, přímočařejší, ale je to síla. Další kandidát na nejlepší zahraniční SF tohoto ročníku. Čechy zachraňuje pouze Čvančarův podivný (to je chvála) Hanín. Jinak to bylo v červnu slabé.

Zase solidní Vivisektor, dokončení kvalitní eseje F. Novotného, který pojednává o kontaktu s mimozemšťany v knihách S. Lema. Zajímavý je i článek I. Adamoviče „Třetí kosmickou napříč Bratislavou“, o autorově „pátrání“ po současné slovenské SF. Z povídek se mi nejvíce líbil Stančíkův Tvar lektvaru, hlavně díky nepřeberným nápadům a bohatému jazyku, Zahnův Pěšcův gambit je klasická SF o tom, jak převézt mimozemšťany. Náročnější, přesto kvalitní četbu pak představuje současnější Vězeň chillonský od J. P. Kellyho.

Tímto číslem se redakce vrátila po letech k představování toho, co chystají nakladatelé, je zde i vyhlášení Ceny Karla Čapka a Ceny Akademie SF,F,H. Zajímavá, i když příliš moralistická je ukázka brazilské SF - povídka Která dlaň či který zrak s ekologickým tématem, ani romantická duchařina Jany Rečkové Chovej se jako slušná mrtvola není vůbec špatná. V tomto srpnovém čísle jsem se ale dočkal asi nejlepší povídky dosavadních čísel ročníku a to prvního dílu Labyrintu Lois McMasterové Bujoldové. Skvělá, vtipná, jiskrná space opera z cyklu o Milesi Vorkosiganovi mě naprosto „vzala“. Už aby nějaký nakladatel začal vydávat knižní cykl, opravdu se na to těším.

Šéfredaktor zadal, já jsem článek napsal. Měl jsem ještě podotknout něco o obálkách, tak tedy nejlepší dle mého soudu je ta techno z č. 5 z počítačové hry Fallout, nejhorší asi č. 1 s rozplizlou Ripleyovou (i když je to placená reklama). I Stejskalovy práce (č. 4 a 8) začínají být na jedno brdo, i když ta úplně první co pro Ikarii udělal, „kosmická loď s tváří“ byla geniální. A taky nezapomeňte čísl „Comicsovou abecedu“ - je to prča, „Knihomorna“ stojí za prd a ani to není prča, comics v posledním čísle je odfláknuté nic a články o sběratelských kartách od M. Zhoufa další zaplácnuté místo (i když je to asi další placená reklama) ... atd., atd.

Pokud bude zájem, připravím pro zbytek ročníku další výběr „best of“, stejně tak článek o české povídce v Ikarii vás asi také nemine. Atd ...