Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

V minulém Interkomu jsem si přečetl skoro celý sloupec o své poslední (možná dočista poslední) knize. Sláva muži, který ono zamyšlení napsal, aniž ho o to někdo žádal (aspoň doufám). Jeho postřehy mě potěšily, dokonce i to, že mé příjmení píše pouze v podobě zkratky V., případně Vel. Příčinou této zdánlivé nezdvořilosti je zcela jistě bezmezná víra, že znát celé jméno autora Dzwille je pro čtenáře Interkomu samozřejmostí.

       Superlativy jako „hluboce zapůsobila“, „brilantně napsané“, „nedokázal se odtrhnout sedm hodin“, „časové přechody jsou geniální“ atd. a posléze přirovnání k poslednímu Holdstockovi (nad čímž se v rozpacích málem červenám) bych považoval až za servilní, kdybych pana H. znal a věděl, že (dejme tomu) je mi dlužen, nebo že zoufale miluje mou dceru. Jelikož ho ale neznám (a on mě osobně zřejmě taky ne), nezbylo by mi než věřit, že v něm moje kniha skutečně napáchala takovou paseku... Kdyby ovšem pro něj nebyla pozoruhodná zejména (což znamená, že ji považuje ze svého pohledu za nejpodstatnější) absolutní rozporuplnost díla.

       K tomu mohu říct, že jsem kdysi rukopis poslal do jedné soutěže fantasy, ne proto, že bych Dzwille za fantasy považoval, spíš jenom tak, co to udělá. Neudělalo to nic, protože pro rozhodující fantas... (eh, málem jsem napsal fantasmagory!), tedy prostě porotce, bylo dílo natolik rozporné, že u poloviny z nich získalo nejvyšší možný počet bodů, zatímco u druhé poloviny nejnižší... S něčím podobným jsem samozřejmě počítal, už když jsem Dzwille psal. Co by to bylo za román, kdyby se z něj všichni, kdož si ho přečtou (snad až na malé zanedbatelné výjimky), samým nadšením zbláznili? Dzwille je dílo absolutně rozporuplné, to se ví. Až začnu psát tak, aby se to líbilo nejen porotcům a kritikům, ale každému, nebudu to už já, protože nebudu psát to, co psát chci, ale to, co chtějí všichni číst. Obávám se, že takovou knihu (která vyhoví vkusu všech) si lze těžko vůbec představit, natož ji napsat.

       Cituji (pan H.): „Je tam samozřejmě dost toho kytarového sentimentu a pokleslé folkové rádobyromantiky - kdosi tady (míněno na elektronické konferenci) někdy napsal, že V. nemůže nikdy překonat svůj stín...“ Snad je tím míněno, že spisovatel Velinský nikdy nepřekoná (asi má být nepřekročí) stín trampského (nikoliv folkového!) písničkáře Kapitána Kida. Pokud ano, podotýkám, že se o to ani nesnaží. V obou těchto osobách totiž jde o nepolepšitelně sentimentálního (a též, přiznávám se, poněkud infantilního) jinocha z minulosti, který jakýmsi podivným řízením osudu díky těmto nepatřičným vlastnostem kdysi napsal Zápisky z Garthu (jen z rozmaru a touhy zkusit to a bez ambicí vydat je), aby se vzápětí pokusil o detektivku, která naprostou náhodou také vyšla; díky tomu posléze překlenul časovou propast třicíti let (v SF s epizodou novely Den a noc odměněné cenou Golem SF Award 1985 - mimo jiné též s námětem rytíře hledajícího princeznu), kdy se k Zápiskům z Garthu vrátil (to je důkaz toho, že zůstal tím, čím byl) a nakonec v roce 1995 získal dvě literární ocenění, nejvyšší možná - v SF za Engerlingy a v žánru detektivním za Konec perského prince... Přestože je nepolepšitelně sentimentální a všechno (tedy nejen Dzwille), co v životě napsal (cituji pana H.), „balancuje na okraji různých červenorůžových knihoven“.

       Kdyby se našel nějaký nesmlouvavý redaktor, který by mi ve Dzwille vyškrtal slova láska a milování a trochu změnil základní motiv (jak by se to panu H. dle jeho vlastních slov líbilo), nejen že bych mu rukopis sebral, ale dokonce bych k němu zaujal stanovisko ne-li nepřátelské, tak zcela jistě odmítavé. Redaktoři (to není ze mě, ale z Jacka Londona) se totiž vesměs rekrutují z řad autorů, kteří neuspěli... Pokud takový redaktor nepochopí, že jsem Dzwille napsal jako pokus o vyřešení vlastního palčivého dilematu lásky a milování, že v jeho několika rozostřených časoprostorových rovinách zcela úmyslně nejde o hledání ztracené Aristotelovy poetiky ani o verš básníkův, pak je to prostě suchar. Proto jsem si také vybral Radka Dojivu z brněnského 2D Studia, který si stejně jako já nemyslel, že problém šíleného matematika je důstojnější problému rytíře pátrajícího po princezně. Nehledě na to, že ve Dzwille nejde ani o rytíře, ani o princeznu, což by pan Hou. zcela jistě pochopil, kdyby Dzwille nečetl tak rychle... Ostatně to je moje vina, měl jsem to napsat nudněji.

       V závěru svého zamyšlení si pan H. povzdychl, že knížky, které se mu líbí, si musí psát sám. Úplně ho chápu - dělám totéž už třicet let. Tudíž ho zdravím jako spolutrpitele, neboť i to, co píše on, se zcela jistě mnohým čtenářům zdá takové či onaké, a je jim naprosto jedno, jak vyčerpávající taková práce je. Ujišťuji pana H., že v trampské písni má Kapitán Kid stejné problémy.

       Ideální by bylo, kdyby si každý mohl napsat právě takovou knihu (nebo píseň), jakou chce číst (nebo slyšet) - jenže každý to prostě neumí. Pak mu ovšem nezbývá, než si vybrat z toho, co napsali jiní, a být tolerantní k těm, kteří si vyberou něco jiného.

       

       

       * za zkratkové oslovování se omlouvá redakce IK, jsouc zahlcena doplňováním háčků a čárek do mailového textu nepostřehla dalšího použití e-mailových konvencí v běžné publicistice nepřípustných.